Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Emil Appl (* 1923  †︎ 2010)

• narozen 2. 5. 1923 v Dolní Čermné u Lanškrouna

• 1942: povolán do německé armády, nastoupil u Organizace Todt

• 1942-1944: služba na východní frontě, jako zámečník a cestář

• 1944-1945: jako stavební dělník na stavbě fabriky na stíhačky Messerschmitt v Inglingu v Bavorsku

• 1948-1950: povinná vojenská služba

• 1951 (prosinec) - 1954 (duben): nucená služba u PTP

Emil Appl se narodil 2. května 1923 v Dolní Čermné (německy Böhmische Rottwasser) v okrese Lanškroun v rodině mlynáře. Dolní Čermná ležela na hranici německy mluvících Sudet a českého vnitrozemí. Po mnichovské dohodě připadla říši její jedna část i s českými obyvateli, kteří měli ve vsi drtivou většinu – kromě Čechů žila v Čermné jen jedna německá a tři smíšené rodiny. Důvodem rozdělení byly údajně rozsáhlé lesy knížete z Lichtenštejnu, které přináležely právě k sudetské části vesnice. Obec byla rozdělena již podruhé – předtím ještě v roce 1936, kdy se oddělila od Horní Čermné. 

Obyvatelem říše se tedy v roce 1938 stal i Emil Appl, který pocházel ze tří dětí, měl o čtyři roky mladšího bratra Jiřího, který se učil mlynářem, a starší sestru Růženu, která zemřela v roce 1942, ve svých jedenadvaceti letech na zánět slepého střeva. Appl vychodil v rodné vsi obecnou školu a měšťanku, jejíž 4. ročník potom absolvoval v Lanškrouně. Jezdil dva a půl roku pracovat a učit se do Verměřovic, které ležely na území protektorátu, a vyučil se tam strojním zámečníkem.

V roce byl povolán spolu s ostatními mladíky svého věku k odvodu do německé armády, ale byl zproštěn vojenské služby u zbraně a nasazen jako pracovní síla pro potřeby německé armády na Východě. Spolu s devíti dalšími Čechy a devětatřiceti lanškrounskými Němci odjel proto do Berlína, kde prodělal týdenní vojenský výcvik a složil přísahu „Vůdci“. Nejdříve měl být zařazen jako pracovní síla na opravu budov a nářadí na Ukrajině, umístění v Organizaci Todt Fritze Todta (Organisation Todt – stavební jednotka podřízená říšskému Ministerstvu pro zbrojení a munici, jejíž výstavbou a organizací byl pověřen německý stavební inženýr, říšský ministr pro zbrojení a munici, SA Obergruppenführer Fritz Todt. Po jeho smrti v roce 1942 převzal vedení Albert Speer, název Organisation Todt se však ujal napořád. Todtova organizace měla za úkol provádět náročné a mnohdy kolosální stavební projekty, realizované zpravidla na obsazených územích).

Appla čekaly dva roky a devět měsíců ve službách německé armády (Organizace Todt), kdy se svým pracovním komandem dostal přes Kyjev, Charkov a Kubjansk až k Bogučaru ke břehům Donu. Tam se pracovní kontingent (Strassenpluk), přidělený na úsek DG 4, nacházel několik kilometrů za zuřící frontou. V Bogučaru bytovala italská armáda a Němce tam ukrajinské obyvatelstvo vítalo jako osvoboditele. Dál potom postoupily jen ofenzivní jednotky, Applova pracovní jednotka již nikoli. 

„U nás to začalo později. Tak asi desátýho prosince začalo mrznout a proti nám se dostali Rusové před Don, který zamrzl. Měli široké pásy na těch T 34, takže se dostali po ledu přes Don k nám. Říkali, že jich na nás útočilo sto padesát. Němci, když viděli, že tam Rusové začali tlačit, tak přitáhli zase svoje tanky Panzer 4, asi sto tanků… Chtěli zamezit průlomu u nás a v posledním tažení ještě přivezli pěchotu… My jsme byli sedmnáctýho prosince skutečně poslední jednotka, která se z toho Bogučaru dostala a ujela před obklíčením. V noci jsme odjeli jako poslední.“

V Bogučaru potom zůstalo v obklíčení několik tisíc italských i německých vojáků a většina z nich v zajetí zahynula.

Úkoly jednotky, u které Appl sloužil, byly ryze technické. Zajišťovala mosty, vykonávala cestářské práce a údržbu vojenských dopravních tepen pro plynulé zásobování německé armády, mezitím již zoufale bojující na ústupu směrem od Stalingradu a daleko od obklíčené 6. armády. Většinu svého pobytu na východní frontě strávil Appl, který pracoval hlavně na velitelství jako zámečník, na ústupu a prožil tři tuhé ruské zimy. Na ústupu už pociťovali nouzi i němečtí vojáci: „Když jsme stáli, tak bylo zásobování storprocentní. Ale nejhorší to bylo v pohybu. To nebylo nic, jenom to, co jste si sebral někde na poli… Ústupy, ty stály za pendrek. Do té doby jsme měli vlastní kuchyni. Od Italů byla hrozně jednoduchá strava. To bylo čtvrt kila skopového nebo hovězího masa, na chlapa a den, rýže, rajský protlak, makarony, sýr a čtvrt litru červeného vína…“

Východní fronta je proslulá hlavně brutálním počínáním německé armády vůči místnímu obyvatelstvu, a zejména vůči Židům. Ačkoli Ukrajinci i někteří Rusové skutečně na mnohých místech vítali německou armádu a stavěli slavobrány, rozhodla se toho německá armáda propagandisticky nevyužít. Zeptal jsem se Emila Appla na to, jaké má on sám osobní vzpomínky na zacházení německé armády s civilisty: „Vždycky záleželo na velitelovi. Nikdy jsem neviděl přímé násilí. Až když se postupovalo přes Dněpr, tak podpalovali vesnice, protože všechno bylo v doškách. Ale to trvalo jen týden. Pak dostali avízo, že to nesmí dělat, podle mezinárodních smluv, a jak jsme přejeli Dněpr u Kremenčuku, tak už se taková věc nestala.“

Mezi jeho společníky byli kromě Čechů i dva řidiči náklaďáků, ruští zajatci od Kyjeva – Petr a Mikolaj. „Mikolaj mi nemohl zapomenout, že když přišel k nám ze zajateckýho tábora, že jsem byl první člověk, kterej na něj promluvil. Přišel jsem z práce a vidím ho tam sedět, tak povídám: ,Što ty takoj.‘ On povídá, že je plemnyj (zajatec) a že u nás bude dělat šoféra. Tak říkám: ,Pojď mezi nás.‘ Protože my jsme tam měli jako Češi takovou světničku, tak jsem ho hned pozval. Od té doby mně vždycky říkal: ,Tys byl po dlouhé době první, kdo mě oslovil jako člověka.‘“

Mikolajovi Appl vděčí i za svůj život: „V Bogučaru nad námi byla dělostřelecká baterie a stříleli přes nás. Ty kulomety jste v noci slyšel. Když to bylo ,Ca cak!‘, tak to byl Maxim, ,trrrrrrrr‘ byla dvaačtyřicítka německá. Bombardovali tam most v Bogučaru. Každej den, přesně v devět hodin přiletělo letadlo, každých dvacet minut potom… O život mi šlo hodněkrát. Hlavně při útocích hloubkařů. My jsme tam dávali dohromady auto z vraků a jednou jsme tak šli s Mikolajem od oběda, vykládáme a on mě teď strhne dolu a teď palba… Hloubkař viděl, že jdou dva, tak začal pálit. Mikolaj měl větší zkušenost nebo to slyšel… Ale úplně vedle mě, jenom se zaprášilo.“

S Petrem, který v sovětské armádě sloužil jako politruk, se Appl jednou pokoušel naplánovat útěk. Bylo to v zoufalé situaci na útěku před sovětskou armádou, v tuhé zimě na přelomu roku 1942/1943. „Na jedné straně byly už ruský tanky, na druhý straně vesnice. Zůstali jsme tam viset. Byl mráz pětadvacet stupňů, takže to byla zoufalka, byla noc. Já povídám: ,Pojď, utečem, půjdem do vesnice, takhle už to nejde, musíme skončit. Za chvíli nás doženou.‘ A on říká: ,Nene, musíme pryč, ty neznáš naše!‘“

Výjimečnou zkušenost udělal Appl s ruským a ukrajinským civilním obyvatelstvem, sužovaným v té době několikrát procházející frontou a nepopsatelnou bídou a materiálním nedostatkem. „Tam ani u civilistů ruské peníze vůbec neplatily. Spíše kamínky do zapalovačů, jehly, nitě, a když už nic jiného nebylo, tak se odpustil z automobilů benzin. Na benzinu nezáleželo. Já nedám dopustit na ty civilní lidi. To byli zlatý lidi. Já jsem se vždycky snažil, když člověk něco potřeboval, se nějak vyrovnat. Buďto ty kamínky, nebo se odpustil benzin. Oni do toho přidali trochu oleje, měli takový malinký mističky, jako za římských dob, čipuchy tomu říkali. Tím svítili, nic jiného nebylo. Opravdu zlatý lidi. Když jsem se tam stavil podruhé, nevěděli, co by snesli. Když jsme jezdili třeba pro šutr na navážky, tak jsme jezdili přes ty města. Vždycky nás zastavovali, protože chodili na vesnici měnit za obilí a jídlo. Brali jsme je na škarpu na auto, ale před městem museli dolu, protože tam bylo polní četnictvo a my jsme měli přísně zakázané někoho svézt.“

Naskytla se mi při té příležitostí otázka, nakolik byl Appl v té době informován o bolševismu a jeho hrozbě. Byla to literatura, zprávy, nebo svědectví lidí? „Slyšel jsem o tom od našich zajatců, kteří u nás dělali kočí a řidiče. Říkali ale: ,Nedá se to změnit a nedovedete si představit, co to je.‘ My jsme to tenkrát ale taky nechápali. Proto, když jsme tehdy utíkali (ustupovali) a já prosil toho Petra, abychom utekli taky, tak právě: ,Ty neznáš naše.‘ My jsme se do toho postupně dostávali.“

Nebezpečí, že se čeští pracovníci dostanou do ruského zajetí, bylo neustálé. Pro nejistotu před možnými následky služby (byť nucené) v německé armádě nechalo si všech devět Čechů v jednotce poslat z domova potvrzení, že jsou české národnosti (viz dodatečné materiály, www.pametnaroda.cz). Později se to ukázalo jako velice prozíravé. „Nechali jsme si to poslat od starosty z domova. Dostat se do zajetí, to je vždycky špatný. To nás potom zachránilo v třiačtyřicátým na Volyni (kde byli taky volyňští Češi). Zavolali nás do Kyjeva k odvodu a měli už jsme všechno vyřízený a měli odjet do Francie na výcvik. To nás zachránilo. My jsme totiž věděli, že když Hitler obsadil Sudety, tak řekl, že Čechy do armády nechce. Takže jsme pak předložili ty doklady.“

Jak již bylo řečeno, na Ukrajině se Appl běžně setkával i s místním obyvatelstvem, protože byl schopen se s lidmi domluvit. Civilisté dokonce i pracovali pro německou armádu, protože to znamenalo alespoň základní pokrytí životních potřeb, kterého se samozřejmě většině nedostávalo. „Starosta je posílal a oni pracovali rádi. Dostávali za to proviant – máslo, olej, rýži, krupici a takové věci. Když u nás pracoval, tak tím vyživil ještě jednu rodinu doma.“

V té době už proti německé armádě operovali i partyzáni a ti měli v části civilního obyvatelstva přirozené spojence. Appl vzpomíná na historku, při které na neomalenost vůči ukrajinské dívce doplatil jeden německý cestář: „U nás dělalo hodně mladých děvčat, takže jsme se s nimi bavili. Jednou, to jsme byli severně od Lvova, kam jsme přišli, tam s námi byl cestář a to byl říšský Němec. A jednou, jak byl v lese s těma mladejma holkama, si něco na jednu z nich dovolil. Přišel tam druhej den, z lesa vyšel partyzán a přeříz ho automatem a bylo po něm. Druhej den tam šéf poslal mě. Rozkaz je rozkaz. Druhej den (to jsme ho pochovali) ráno říká: ,Tak tam půjdeš ty.‘ Tak jsem sebral asi deset děvčat, naložili nás na auto a zavezli tam. Já jsem vzal v takové zatáčce jednu holku tam, druhou sem, aby hlídaly, když někdo pojede, sedl jsem si na příkop a bavil se s holkama, protože jsem věděl, že mě sledujou (partyzáni, pozn. autora). Asi za tři nebo čtyři dni, když jsem tam seděl a takhle se tam bavil, tak přišla taková opravdu hezká holka a řekla: ,Podívej, ty znáš po našem, ty znáš germansky, my bychom tě potřebovali.‘ Já povídám: ,Podívej, já chci domů.‘“

Na Volyni se potom Appl často setkal i s volyňskými Čechy, podle jeho vzpomínek na první pohled rozeznatelnými od ostatních národností: „Koukl jste na barák a už jste věděl. Čech měl stateček. Tam už tenkrát pěstovali na pivo chmel, řepu. Sedláci posílali děti do Čech na zemědělský školy, to bylo opravdu na úrovni. Polák měl alespoň novou stodolu, dál už jen doškovou chalupu. Ukrajinec chodil celé léto k Židovi na dluh, po žních zaplatil a chodil znova. A hodně pili samohonku… Jinak lidi zlatý, nemůžu na civilisty říct jediný slovo…“

Na východní frontě se Appl nakazil těžkou žloutenku a musel se přesunout do lazaretu na území říše. Dostal se nakrátko do Berlína, kde zažil těžké bombardování, a mohl se podívat i domů, než se vrátil zpátky na Červenou Rus, kde se v té době tvrdě střetávali Ukrajinci s Poláky. V květnu 1944 byl Appl převelen do Bavorska, do Iglingu poblíž Hurlachu (kde přespávali), na stavbu polopodzemních fabrik – bunkrů, do kterých měla být převedena výroba těžce bombardovaných továren. Na stavbě pracovali i Židé, přivezení z polské Osvětimi, aby tam zahynuli na těžké práci. „Měli udělat práci a ještě u toho zajít. To byla taková teorie, jak likvidovat Židy. Já jsem se s nimi setkával, když jsem ze začátku pracoval na stavbě táborů pro Židy a pro OTmany (příslušníky Organizace Todt, pozn. autora).“ Z 30 000 Židů tam zahynula téměř polovina. 

Appl se 12. dubna 1944 zranil na pracovním stroji, právě ve chvíli, kdy mu kolega vedle oznámil smrt amerického prezidenta Roosvelta. „V Mnichově jsem přešel nádraží a vidím – Lazarettzug Wien. Tak jsem vlezl dovnitř a dostal jsem se do Řezna. A teď si říkám: Teď musím přes Šumavu. Tenkrát v dubnu už utíkali hodně lidi přes hranice, takže dávali lístek vždycky maximálně na dvě stanice. Takže jsem koupil dvě stanice a jednu jsem šel pěšky a takhle jsem se za tři dni dostal až domů. Po cestě jsem platil hlavně cigaretami…“ 

Rovnou v roce 1945 se Emil Appl nechal zapsat na strojní průmyslovku v Šumperku, v roce 1948 byl po dvou letech a devíti měsících služby v německé armádě znovu povolán, tentokrát ke zbrani do Přerova, k dělostřeleckému pluku. Po návratu byl znovu povolán, tentokrát skrze iniciativu místního četníka, který kdysi pomáhal protektorátním úřadům a který tentokrát doporučil poslat z Dolní Čermné k PTP celkem tři lidi. Emil Appl byl mezi nimi. „Byl jsem na Libavé, odkud jsme přišli do Lipníka. Tam jsme stavěli ubikace pro důstojníky, nejdříve tam byla kasárna a pak z toho udělali pobočku hranické kadetky. Odsud jsme šli do Bystřice pod Hostýnem, kde jsme v zámku stavěli skladiště na léky pro vojsko. Potom do Nového Jičína, kde jsme stavěli garáže a kasárna, Staré Rudné pod Pradědem, kde jsme stavěli maštale pro koně, aby při přehlídce naši generálové mohli jet před tankama jako v Rusku. A pak jsem se dostal do Opavy, do Skřečoně, kde jsem šel do civilu… Můj otec byl živnostník, korunu vydělal, korunu prodělal. A za dva roky jsem se dověděl můj posudek, ve kterém stálo: ,Přirovnal dnešní zřízení k protektorátu.‘ To bylo tak: Když mě vzali v Pardubicích ke komisi, ptali se mě: ,Vy jste zaměstnán u otce?‘ – ,Ano, ještě ano. Likviduji tam zásoby a od Nového roku budu zaměstnaný u hospodářského družstva,‘ odpovídám. A oni: ,My potřebujeme lidi!‘ – ,No ale, dyť jsem se před rokem vrátil ze základní vojenské služby. Mám dva roky odslouženo!‘  – ,No, my potřebujeme lidí k lopatě!‘ – ,Tak to dopadnu jak za reichu. To jsem taky dostal předvolání a za dva dny jsem jel do Berlína.‘ To mně napsal do posudku: ,Přirovnal dnešní zřízení k protektorátu. Dále má fingované zaměstnání, je štítící se práce a má buržoazní původ.‘ Takhle mě oznámkovali.“

Takový posudek plus nelichotivé doporučení režimu loajálního četníka stačilo k tomu, aby Appl sloužil dalších dva a půl roku u Pomocného technického praporu. Celkem tak strávil v německé a československé armádě 7 a půl roku v aktivní službě. V prvním případě nuceně, v posledním taky – jako voják beze cti a beze zbraně. Zatímco v základní službě si vysloužil hodnost svobodníka a potom desátníka, byl u PTP degradován zpět na vojína. Majetek jeho rodičů, tj. mlýn, pilu i cihelnu, komunisté dílem vyvlastnili, dílem zničili a dílem nechali rozkrást. Jeho otci pak byl přiznán důchod ve výši 220 Kčs. Emil Appl potom kvůli tomu upustil i od emigrace, aby se o rodiče postaral. Pracoval v Pardubicích jako montér ve mlýně, později u Dřevařského závodu v Lanškrouně. 

Dnes žije s manželkou v Letohradu, necelých deset kilometrů od svého rodiště v Dolní Čermné.