Emil Appl

„U nás dělalo hodně mladých děvčat, takže jsme se s nimi bavili. Jednou, to jsme byli severně od Lvova, kam jsme přišli, byl tam s námi cestář a to byl říšský Němec. A jednou, jak byl v lese s těma mladejma holkama, si něco na jednu z nich dovolil. Přišel tam druhej den, z lesa vyšel partyzán a přeříz ho automatem a bylo po něm. Druhej den mě tam šéf poslal. Rozkaz je rozkaz. Druhej den (to jsme ho pochovali) ráno říká: ,Tak tam půjdeš ty.‘ Tak jsem sebral asi deset děvčat, naložili nás na auto a zavezli tam. Já jsem vzal v takové zatáčce jednu holku tam, druhou sem, aby hlídaly, když někdo pojede, sedl jsem si na příkop a bavil se s holkama, protože jsem věděl, že mě sledujou. Asi za tři nebo čtyři dni, když jsem tam seděl a takhle se tam bavil, tak přišla taková opravdu hezká holka a řekla: ,Podívej, ty znáš po našem, ty znáš germansky, my bychom tě potřebovali.‘ Já povídám: ,Podívej, já chci domů.‘“

„Potom do Nového Jičína, kde jsme stavěli garáže a kasárna, Staré Rudné pod Pradědem, kde jsme stavěli maštale pro koně, aby při přehlídce naši generálové mohli jet před tankama jako v Rusku. A pak jsem se dostal do Opavy, do Skřečoně, kde jsem šel do civilu (...) Můj otec byl živnostník, korunu vydělal, korunu prodělal. A za dva roky jsem se dověděl můj posudek, ve kterém stálo: ,Přirovnal dnešní zřízení k protektorátu.‘ To bylo tak: Když mě vzali v Pardubicích ke komisi, ptali se mě: ,Vy jste zaměstnán u otce?‘ - ,Ano, ještě ano. Likviduji tam zásoby a od Nového roku budu zaměstnaný u hospodářského družstva,‘ odpovídám. A oni: ,My potřebujeme lidi!‘ - ,No ale dyť jsem se před rokem vrátil ze základní vojenské služby. Mám dva roky odslouženo!‘ - ,No, my potřebujeme lidí k lopatě!‘ - ,Tak to dopadnu jak za reichu. To jsem taky dostal předvolání a za dva dny jsem jel do Berlína.‘ To mně napsal do posudku: ,Přirovnal dnešní zřízení k protektorátu. Dále má fingované zaměstnání, je štítící se práce a má buržoazní původ.‘ Takhle mě oznámkovali.“

„Tam ani u civilistů ruské peníze vůbec neplatily. Spíše kamínky do zapalovačů, jehly, nitě, a když už nic jiného nebylo, tak se odpustil z automobilů benzin. Na benzinu nezáleželo. Já nedám dopustit na ty civilní lidi. To byli zlatý lidi. Já jsem se vždycky snažil, když člověk něco potřeboval, se nějak vyrovnat. Buďto ty kamínky, nebo se odpustil benzin. Oni do toho přidali trochu oleje, měli takový malinký mističky, jako za římských dob, čipuchy tomu říkali. Tím svítili, nic jiného nebylo. Opravdu zlatý lidi. Když jsem se tam stavil podruhé, nevěděli, co by snesli. Když jsme jezdili třeba pro šutr na navážky, tak jsme jezdili přes ty města. Vždycky nás zastavovali, protože chodili na vesnici měnit za obilí a jídlo. Brali jsme je na škarpu na auto, ale před městem museli dolu, protože tam bylo polní četnictvo a my jsme měli přísně zakázané někoho svézt.“

„On mně nemoh zapomenout, že když přišel k nám ze zajateckýho tábora, že jsem byl první člověk, kterej na něj promluvil. Přišel jsem z práce a vidím ho tam sedět, tak povídám: ,Što ty takovej.‘ On povídá, že je plemnyj (zajatec) a že u nás bude dělat šoféra. Tak říkám: ,Pojď mezi nás.‘ Protože my jsme tam měli jako Češi takovou světničku, tak jsem ho hned pozval. Od té doby mně vždycky říkal: ,Tys byl po dlouhé době první, kdo mě oslovil jako člověka.‘“