Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hilda Arnsteinová, roz. Sommerová (* 1911  †︎ 2010)

• narodila se 25. 3. 1911 v Karlových Varech

• 1923 - stěhování do Prahy

• otec ředitelem v Unionbance

• manželství s Friedrichem Kurssem, 2 děti

• 1940 - rozvod

• 1941 - transport do Terezína

• po válce získala děti zpět

• druhé manželství

• pracovala jako cizojazyčná korespondentka a učila němčinu

• zemřela 25. 11. 2010

Dětství a mládí v Karlových Varech a v Praze

Hilda Arnsteinová, roz. Sommerová, v době prvního manželství Kurssová, se narodila 25. 3. 1911 v Karlových Varech. „V zimě to byla vesnice, v létě velkoměsto. Já jsem vyrostla na louce, v lese… Pro dítě ideální.“ Vzpomíná na soužití tří národů a jazyků za první republiky, „když jsem přišla do krámu a slyšeli mou mizernou češtinu, mluvili německy“. V roce 1923 se rodina přestěhovala do Prahy, otec nastoupil do Unionbanky, kde se vypracoval na ředitelský post. Prarodiče z obou stran byli silně věřící Židé, otec a matka však děti k náboženství nevedli – paní Arnsteinová měla o čtyři roky starší sestru, která v 31 letech zemřela na španělskou chřipku. Její děti švagr paní Hildy odvezl před válkou se zbytkem rodiny do Anglie, Sommerovi tak neskončili mezi oběťmi holocaustu.

„My jsme bydleli v Bubenči ve vile, která patřila bance, měli jsme personál, to bylo jiný než teď. Když otec změnil místo do Komerční banky, koupil vilu rovněž v Bubenči, která je nyní v  rodině mé neteře. Zapsala jsem se do tenisového klubu, tam jsem byla, až když mě vyhodili jako Židovku v roce 1939.“ Musela hrát i na klavír, což považuje za „škodu peněz“, vzpomíná na četbu, jako krásnou knihu jmenuje Čtyřicet dnů Franze Werfela. Dvakrát týdně rodina chodila do německého divadla. „Jezdilo se v létě k moři a v zimě do hor – Itálie, Rakousko, Bavorsko. A to bylo levný, poněvadž ta naše koruna byla výborná! V sezoně, když byli hosté, tak žádnej nacismus nebyl!“

V Karlových Varech navštěvovala Hilda německou základní školu, „tam nikdo neuměl slovo česky. Ale můj otec byl z Čech, on byl z Kosovy Hory u Votic. Jeho rodiče měli malý krám pro všecko. Maminka pocházela z Karlových Varů. Dědeček byl dobrej Žid a Němec.“ Generaci svých prarodičů považuje za nejšťastnější židovské pokolení – „jejich děti už přišly do plynu; nemyslete si, že to, co máme teď, dlouho potrvá,“ varuje paní Arnsteinová. Vzpomíná, že v Karlových Varech se odmalička setkávala s antisemitismem, posměšky a nadávkami ostatních dětí. „Když jsem přišla do Prahy, tak ta německá škola, kam jsem chodila, měla devadesát procent Židů, takže jsem se cítila dobře.“ V Praze Hildě a mamince ale chyběly hory a lesy, navíc většina dívek v primě pražského gymnázia, kam nastoupila, spolu chodila do školy již od prvního stupně a trvalo dlouho, než novou spolužačku přijaly mezi sebe. Skutečnost, že ji otec nedal do české školy, aby jí ulehčil přechod do Prahy, považuje paní Arnsteinová zpětně za chybu: „Já jsem neuměla pořádně česky ještě ani v roce 1945, teprv teď mluvím dobře. Moje dcera mě v tomto ohledu vždy nazývala beznadějný případ.“

Od dětství se ale učila francouzsky a anglicky.

První manželství a jeho surové vyústění

Hilda Sommerová se poprvé vdávala v roce 1931, tedy ve 20 letech. „Ještě jsem nebyla plnoletá, tenkrát to bylo v jedenadvaceti letech. Takže můj otec musel dávat svolení. Ale já jsem se zamilovala do svého muže, když mi bylo čtrnáct let“ – při mikulášské slavnosti, kam její sestra pozvala účastníky tanečního kursu, kam docházela. Mezi nimi byl i budoucí manžel paní Arnsteinové – vídeňský rodák a pražský Němec, tedy „árijec“ Friedrich Kurssa. Šlo o lásku na první pohled, ale vídali se zřídka, nejčastěji na tenise. „Mýmu otci se hrozně líbil, takže on pro něj dělal, co moh. Takže můj otec mu zařídil půl roku v Hamburku na učení, pak mu zařídil dobrý místo i v době hospodářské krize, kdy mnoho lidí bylo bez práce.“ Mladá rodina měla „děvče pro všecko – musela umět vařit, nakupovat, odpoledne leštila stříbro. A co se jenom žehlilo!“ Štěstí rodiny obdařené dvěma dětmi však netrvalo dlouho – Friedrich se nechal rozvést, jakmile se život s Židovkou stal nevýhodným.

Rodiče paní Arnsteinové s přicházejícím nacistickým nebezpečím odjeli do emigrace, Hilda však zůstala s manželem. Ten jí ani 14 dní před rozvodem (1940) se svými záměry neseznámil a nastěhoval se s ní do opuštěné vily. „Já jsem samosebou myslela, že se mi nic nemůže stát. On měl ale všecko připraveno, on měl svou přítelkyni německou, mladou lékařku.“ Jednání manžela přineslo „hrozné zklamání“. Ještě rok nechal své bývalé manželce děti a obstaral jí byt, po roce jí ale děti vzal. Dokud měla děti u sebe, nemusela nosit ani hvězdu. „Nepřišel sám, poslal služku. Nechal mi vzkázat, že nemám vůbec volbu, a nenechal mě s nimi ani setkávat. To bylo horší než všecko. Dětem bylo dva a šest let.“

Na rozvedenou Hildu dopadly protižidovské zákony a předpisy se všemi ústrky, ponižujícími omezeními a ostrakizujícími nařízeními, navíc život nedaleko dětí, za kterými nesměla ani zajít, přinášel psychické utrpení. Odjezd do Terezína 12. 9. 1942 byl v tomto smyslu vysvobozením. Manžel, postoupivší na ředitelské místo, se o osud paní Hildy naprosto nezajímal...

Terezín

S transportním číslem BG 745 vystoupila v Bohušovicích, kam ji přišel přivítat starý židovský přítel jejího manžela; sdělil, že může být ráda, že nejde do dalšího transportu. Ona v té době ovšem neměla tušení o transportech do Osvětimi, ani později přesně nevěděla, jaký mají smysl.

Bydlela v mansardovém pokoji v Hamburských kasárnách spolu s 12 dalšími ženami. „Byla tam spousta štěnic, ale já jsem byla mladá a nevadilo mi to, spala jsem jako zabitá.“ Dvakrát onemocněla zápalem plic, ale výborní židovští lékaři ji vždy dokázali vyléčit. Děti měly na matku zapomenout – vzpomínku na maminku se však Friedrichovi vymazat nepodařilo. „Třikrát jsem byla Židy zařazena do transportu, a Němci mě vzali ven!“ (Na základě předpisů, podle něhož transportu nepodléhali ti, kteří ,venku‘ zanechali děti ze smíšených německo-židovských manželství.) A já jsem si namlouvala, že to snad můj první manžel má takové styky.“ Ten přitom podle svědectví známých prohlásil, že o děti se po válce neobává, poněvadž „žádný Žid se nevrátí“.

V Terezíně panoval „šílený hlad. To si nikdo neumí představit, jaký může hlad být. Když jsem přišla zpátky, byla jsem jako nafouknutá – lékaři řekli, že to byla voda a že více než půl roku bychom to již nevydrželi.“ Štěstí přese všechno bylo, že se v Terezíně mohla starat jen sama o sebe a nemusela shánět jídlo ještě např. pro děti, jako jiné internované ženy. Jídelníček sestával z ranní cikorky, 17 dkg chleba na 3 dny, 10 dkg cukru na 10 dní, v poledne brambory ve slupce; večer bramborová polévka. „My jsme měli velké štěstí, že Židi, kteří tam vařili, dokázali z toho trošku něco udělat. Jednou týdně byl knedlík.“

Hilda Arnsteinová zažila v Terezíně inspekci Mezinárodního Červeného kříže. Na náměstí vzniklo cosi jako park, otevřela se kavárna, „Židi museli s koštětem a kýblem čistit ulice“. Se zástupci organizace se však setkat neměla: „Kdepak, my jsme se nesměli ani ukázat!“ Do Terezína dolehl i hluk a světlo z bombardovaných Drážďan, vysvobození se blížilo.

Návrat k dětem

Po konci války si paní Hilda lámala hlavu, kam se poděje. Z Terezína ji odvezl „árijský“ přítel jedné známé. „V mém bytě byly děti se služkou a to byl krásnej okamžik. I když malá vůbec nevěděla, jak vypadám, to je věc pěti minut… Muž musel do kasáren, kde byl zavřenej jako Němec. On se znal dobře s rakouským vyslancem a ten mu pomohl, že dostal podmínku, že musí za čtyřiadvacet hodin z Prahy. Nakonec šel s ruksakem jako já.“ Nakrátko se po jeho propuštění v bytě i setkali. „Řekl: ,My všichni jsme se nevinně dostali do neštěstí.‘ A já na to: ,Někdo nevinně, někdo ne.‘“ S manželem se již nikdy neviděla. Skončil jako generální ředitel italské pojišťovny v Rakousku, zemřel na rakovinu. Pokoušel se na bývalé manželce soudně vymoci děti, ty již ale později, po 12 letech, byly natolik velké, že mohly samy sdělit svůj názor: „Syn u soudu řekl: ,Otec mě chce, ale já tam nechci. Moje místo je u mámy.‘“ Během tří let se paní Arnsteinové podařilo vyléčit z tuberkulózy, již si přivezla z Terezína. Její maminka se z Anglie vrátila v roce 1946.

Další života běh

Po válce si Hilda Arnsteinová vzpomněla na jazykovou výbavu získanou již v dětství a živila se ve firmě Metrans jako cizojazyčná korespondentka v kanceláři na Příkopech. O politiku se nikdy nestarala, „ani nástup komunismu na mě nedělal dojem. Noviny jsem nikdy nečetla, taky žádnej čas jsem k tomu neměla. Před prací i po práci jsem vyučovala němčinu. Když jsem šla do penze, měla jsem 1260,- korun za měsíc…“ Důvody k případnému přesídlení do Izraele nepociťovala.

Rodina nebyla za komunismu perzekvována, například přidělení nájemníka do bytu se ale nevyhnula: „Sedmapadesát roků jsem měla rozdělenej byt. Tři lidi v pětipokojovym bytě, to prý bylo moc.“

Nahrávka: Adam Drda, editor: Jaroslav Richter