Gevorg Avetisjan

„Zítra dones, dobře? Tak sestra pekla. Koupil jsem krabice a fixem jsem napsal – medový dort. Řeknu to stručně - každý chtěl tři denně. Já už měl odvahu nabízet dalším kavárnám. A sestra pořád pekla doma v malé kuchyňské lince. Já jsem vzal první dva dorty a jel jsem do Ostravy. Říkal jsem si, že ve větším městě to bude lepší. Dal jsem dorty do kavárny a dva dny nic. Pak majitel volal, že nutně potřebuje dovézt jeden dort. Říkal jsem, že dovezu, jel jsem s jedním dortem z Frýdku do Ostravy. Věděl jsem, že na cestě prodělávám, ale říkal jsem si, že třeba časem bude více. Přijel jsem domů a druhý z kavárny volal, že nutně potřebuje další. Já říkal, že musí počkat, ale on, že když přivezu pozdě, nevezme to. Tak já jsem za dvě hodiny zase vzal dort a vezl ho tam. Říkal jsem sestře, že je třeba udělat si rezervu, že má napéct a schovat to, že možná půjdou. A ona: ‚Co když nepůjdou? Takové náklady vyhodíme do koše?‘“

„Říkám sestře, ať zkusí upéct náš oblíbený medový dort, který je arménskou specialitou. Měli jsme rodinný recept. Dali jsme ho do kartonu, na to frýdecko-místecké noviny. Ve Frýdku byl bar, který provozoval můj známý. Přišel jsem k němu a ptal se, jestli nechce zkusit domácí dort. On: ‚Co to je?‘ Já: ‚Medový dort, ochutnej, uvidíš.‘ On říkal, že by to mělo být aspoň hygienické, v nějaké krabici. Já jsem říkal: ‚Podívej, nevím, jestli prodáš, ale taková krabice stojí dvacet korun a já nemůžu investovat. Až prodáš, udělám příště tak.‘ Já mu to dal prakticky zadarmo, ať to zkusí. To byl velký dort, kilo a půl. Představte si, já mu to dal v deset dopoledne a ve tři volal, že nemá ani drobeček, ať přivezu další. Já říkal, že to nejde, že to musíme připravit, že až zítra. Fakt, to je náročné, ten medový dort.“