Milan Báchorek

„U Bohuslava Martinů vadilo, že měl hodně skladeb s církevním podtextem, anebo byly vyloženě církevní. Režimu, který byl silně proti náboženství, to vadilo. Ostrava v tom byla příznačná. Nesměly se tady provádět ani varhanní koncerty, nedej bože, aby se hrály církevní skladby. V Ostravě to bylo v tomto směru trochu přísnější než jinde. V Olomouci například se pořádal varhanní festival s duchovní náplní. V Ostravě nic takového být nemohlo. Vyprávět by o tom mohl můj švagr, varhaník Vladimír Svatoš, který vyučoval varhany na konzervatoři a prošel si v tomto směru očistcem. Všichni se ho ptali, k čemu to.“

„Doma vznikla zajímavá kapela. Maminka a teta hrály na violoncello, strejda na housle, sestra na klavír a taťka na akordeon. To byla jeho vášeň, kterou si přivezl z první světové války, když válčil na Piavě. Koupil si knoflíkový akordeon se sto dvaceti basy. To je poměrně velká mašina, na kterou se dá zahrát cokoli. Vznikl takový šraml, jak jsme tomu říkali. Hrálo se co druhou sobotu u nás v domě nebo na dvorku.“

„Byli jsme škola, jejíž studenti se potulovali po Ostravě. Toulání po městě mělo své výhody i nevýhody. Výhodou bylo, že se mnohde dalo přijít do výuky pozdě. Nevýhodou bylo, že se přesuny často nedaly stihnout, i když člověk chtěl. Výuku jsme měli v divadlech, v Domě umění mezi obrazy, v Divadle hudby, v Divadle mladých, které bylo později zbořeno. Vyskytovali jsme se v rozhlase a později i v televizi. Ovlivňovalo to náš rozhled a vnímání uměleckého prostředí.“