„Pracoval jsem ve Vítkovických železárnách. Pocházím z velmi chudobné rodiny. Tatínek, zraněný v první světové válce, nemohl vydělávat, nemohl pracovat. My děti jsme musely pomáhat, bylo mi čtrnáct let, na haldách jsem sbíral koks a prodával to, abych něco přinesl domů. Vyučil jsem se ve Vítkovických železárnách nástrojařem. To už bylo v rámci výchovy židovské mládeže – připravit ji na manuelní, fyzickou práci. Bylo to velmi dobré pro mne, ale i pro hnutí. Prošel jsem všechny cesty železáren, od vysokých pecí, sléváren, nástrojárny až po válcovny.
V době mandátu, kdy jsme byli odkázáni na to vyrábět si zbraně, jsem byl velmi vyhledávaným člověkem. Profesorů bylo dost, akademiků bylo dost, ale těch, kteří věděli, co to je soustruh, fréza a bruska, těch bylo v Palestině málo. A samozřejmě to byli také ochotni dobře honorovat. O to mi ale nešlo. Já jsem byl v kibucu. (…) Bylo to velmi prospěšné v době podzemního hnutí.“
„Byli jsme sionistická rodina, můj nejstarší bratr odešel už v roce 1926, moje sestra v roce 1929, moje další sestra v roce 1936. Po záboru Sudet, když jsem pracoval ve Vítkovických, řekli mi, že bych měl odejít. Tak jsme se sebrali tři bratři a cestou necestou, ilegálně jsme se v listopadu a prosinci 1938 vydali do Palestiny. Z Bratislavy k Černému moři podél Dunaje až do Galati, kde se vlévá Dunaj do Černého moře. Pak jsme na „pirátských“ lodích, které ztroskotaly na cestě, po téměř dvou měsících někde přistáli. Já jsem nevěděl kde, jestli je to Kypr nebo Rhodos. Nakonec jsme se sešli v Netanji. Pokud jsme měli nějaké dokumenty, tak musely být vhozené do moře. V případě, že bychom byli chyceni Angličany, tak jsme nesměli mít dokumenty. Oni věděli, že jsme nelegálové, ale pokud nevěděli, odkud jsme přišli, neměli nás kam vrátit. Byly deportace za doby mandátu na Mauritius, některé zase vraceli tam, odkud přišli. Neměli jsme nic, nevěděli kam nás vrátit, museli se s námi smířit. Někteří šli do tábora v Atlitu, někteří zase měli štěstí jako já, že jsme tady zůstali.“
„Naše společnost – i když má svoji specifickou hodnotu a význam – z velké míry tu činnost, kterou jsme dělali, převezme české centrum nebo ambasáda či kulturní atašé. To je přirozené. Byla doba, kdy jsme dělali všechno. Když byl filmový festival v Karlových Varech, tak jsme se postarali o to, aby tam byli Izraelci zastoupeni, jestli bylo Pražské jaro, tak jsme se také postarali o zastoupení. Tyto činnosti jsme vykonávali i za vrcholně těžkých podmínek.“
„Člověk v každé věci musí být mešuge za věc. A těch je vždy velmi málo. Početná báze – já ji nepodceňuji – sama o sobě neznamená nic. Jeden člověk ve stavu mešuge je schopný vzbudit pozornost veřejnosti, aby byl nutný ohlas k nutné činnosti.“
„V roce 1955 jsem byl prvním Izraelcem, který byl oficiálně pozván na návštěvu do Československa. Jel jsem tam jako předseda Ligy přátelství Izrael – Československo. Nebylo to z lásky vůči mně ani společnosti, v jejímž čele jsem měl čest stát. Československo hledalo nějaké rehabilitační (smírčí) motivy po antisemitských procesech se Slánským. Hledali nějaké cestičky – viděli, co to natropilo – jakými tuto škodu (ve vzájemných vztazích) zmírnit a naznačit, že to nebude pokračovat. … Byl jsem hostem Československé společnosti pro mezinárodní styky. Měl jsem průvodce, fízla, který mne doprovázel, i když česky mluvím dost dobře. To nevadí. Návštěva byla důležitá. Zkontaktoval jsem se s našimi souvěrci na obci, s doktorem Iltesem, s vrchním rabínem dr. Gustavem Sicherem, který byl za války zde a po válce se vrátil do své rodné Prahy.“
Honorární konzul České republiky v Tel Avivu Chanan Rozen (*1918 v Ostravě) byl dlouho hybatelem českého krajanského hnutí v Izraeli. Do Izraele odešel v roce 1939, stal se členem podzemní armády Hagana, jako vyučený nástrojař pro ni vyráběl zbraně. Po vzniku Izraele spoluzakládal Ligu přátelství Izrael – Československo. Od roku 1951 se stal jejím generálním tajemníkem. V šedesátých letech organizoval mnoho kulturních akcí, zajišťoval účast izraelských umělců na Pražském jaru, na filmovém festivalu v Karlových Varech. Spolu s Maxem Brodem se podílel na organizaci výstavy o Franzi Kafkovi v roce 1964. Organizoval mnoho akcí, ovšem jen do oficiálního přerušení diplomatických vztahů v roce 1967, kdy byla činnost ligy přátelství utlumena. Chanan Rozen byl činný i v izraelské politice, v osmdesátých letech byl náměstkem primátora města Ramat Gan. Zemřel v Tel Avivu, 18. února 2013.
