Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Chanan Rozen (* 1918  †︎ 2013)

• narozen v Ostravě, sionista

• vyučen nástrojařem

• odchod do Palestiny v roce 1939

• ilegální výroba zbraní pro Haganu do roku 1948

• zakladatel a předseda Ligy přátelství Izrael – Československo

• náměstek primátora Ramat Gan

• funkcionář odborů a kibucnického hnutí

• předseda Izraelské společnosti přátel ČR

• honorární konzul ČSFR a ČR v Tel Avivu

• zemřel 18. února 2013 v Tel Avivu

„Tak jsme se sebrali tři bratři a cestou necestou jsme se v listopadu a prosinci 1938 vydali do Palestiny. Z Bratislavy podél Dunaje až do Galati (Galace), kde se vlévá Dunaj do Černého moře. Pak jsme na ‚pirátských‘ lodích po téměř dvou měsících někde přistáli. Já jsem nevěděl kde, jestli je to Kypr nebo Rhodos. Nakonec jsme se sešli v Netanji. Pokud jsme měli nějaké dokumenty, tak musely být vhozené do moře. V případě, že bychom byli chyceni Angličany, tak jsme nesměli mít žádné dokumenty. Oni věděli, že jsme nelegálové, ale pokud nevěděli, odkud jsme přišli, neměli nás kam vrátit. Byly deportace na Mauritius, některé zase vraceli tam, odkud přišli. Někteří šli do tábora v Atlitu, někteří zase měli štěstí jako já, že jsme tady zůstali.“

Honorární konzul České republiky v Tel Avivu Chanan Rozen je duší českého krajanského hnutí v Izraeli, je neopomenutelným pro každého, kdo se chce věnovat historii česko(slovensko)-izraelských vztahů. Po vzniku Izraele spoluzakládal Ligu přátelství Izrael – Československo, v té době to byla první společnost přátelství se zahraničním státem, která v Izraeli vznikla. Od roku 1951 se stal jejím generálním tajemníkem. V šedesátých letech organizoval mnoho kulturních akcí, zajišťoval účast izraelských umělců na Pražském jaru, na filmovém festivalu v Karlových Varech. Spolu s Maxem Brodem se podílel na organizaci výstavy o Franzi Kafkovi v roce 1964. Organizoval mnoho akcí, ovšem jen do oficiálního přerušení diplomatických vztahů v roce 1967, kdy byla činnost ligy přátelství utlumena. Ovšem i poté zůstal aktivní na neoficiální úrovni, často pomáhal Čechoslovákům přijíždějícím do Izraele, mnoho lidí z Československa poznalo pohostinnost jeho i jeho manželky v jejich bytě v Ramat Gan na předměstí Tel Avivu.

Jak Chanan Rozen připomíná: „I když nebyly diplomatické styky, tato organizace nikdy nebyla rozpuštěna. To jsem nikdy nepřipustil. I hodiny, které nejdou, dvakrát denně ukazují správný čas.“

Chanan Rozen se angažoval také v izraelské politice na místní úrovni, v osmdesátých letech byl náměstkem primátora města Ramat Gan a byl také za tím, že je více než stotisícový Ramat Gan partnerským městem českého hlavního města Prahy. V prosinci 1991 byl jmenován honorárním konzulem ČSFR v Izraeli, v roce 1993 generálním honorárním konzulem České republiky. Tuto čestnou funkci vykonává dodnes. Jeho dnes již nežijící bratr Shlomo Rozen se stal jako jediný Izraelec původem z Československa ministrem izraelské vlády, byl ve dvou vládách Jicchaka Rabina. Chanan Rozen se dodnes účastní života na radnici, chodí vypomáhat skoro každý den jako dobrovolník, současný primátor s ním často konzultuje městské záležitosti. Chanan Rozen stojí i za tím, jakým způsobem se v Ramat Ganu, kde byl náměstkem, připomíná den holocaustu. V Ramat Ganu je připomínán nejen obecně jako všude v Izraeli, speciálně se připomíná tragický osudu židů v bývalém Československu. Spolupráce je i v dalších oblastech, školáci v Ramat Ganu posílají každoročně své kresby na výstavu v památníku v Lidicích.

Ostrava, centrum sionistického hnutí

Chanan Rozen se narodil v Ostravě, sám se označuje za ostravského chachara. K Ostravě má velmi úzký vztah, po převratu v roce 1989 tam byl již čtrnáctkrát, v roce 1994 dostal čestné občanství města Ostravy.

Pochází z osmi dětí, z chudých poměrů, otec byl válečný invalida z první světové války, již ve dvacátých letech odcházeli jeho nejstarší sourozenci do Palestiny. Mezi sionisty se počítají jeho přátelé i rodina.

Ostrava totiž byla hlavním centrem sionistického hnutí v Československu, jak neopomene zdůraznit Ostravan Chanan Rozen. „Centrem veškerého sionistického a židovského dění za první republiky nebyla Praha ani Brno, nýbrž Ostrava. Tam bylo vedení sionistického hnutí.“ Zmiňované udělení čestného občanství města Ostravy také považuje za ocenění všeho ostravského židovstva a jeho přínosu městu.

Odchod do Palestiny

„Byli jsme sionistická rodina, můj nejstarší bratr odešel už v roce 1926, moje sestra v roce 1929, moje další sestra v roce 1936.“ Chanan Rozen odešel koncem roku 1939 se dvěma bratry do Palestiny.

„Po záboru Sudet, když jsem pracoval ve Vítkovických, říkali nám, že bychom měli odejít. Tak jsme se sebrali tři bratři a cestou necestou jsme se v listopadu a prosinci 1938 vydali do Palestiny. Z Bratislavy podél Dunaje až do Galati (Galace), kde se vlévá Dunaj do Černého moře. Pak jsme na „pirátských“ lodích po téměř dvou měsících někde přistáli. Já jsem nevěděl kde, jestli je to Kypr nebo Rhodos. Nakonec jsme se sešli v Netanji. Pokud jsme měli nějaké dokumenty, tak musely být vhozené do moře. V případě, že bychom byli chyceni Angličany, tak jsme nesměli mít žádné dokumenty. Oni věděli, že jsme nelegálové, ale pokud nevěděli, odkud jsme přišli, neměli nás kam vrátit. Byly deportace na Mauritius, některé zase vraceli tam, odkud přišli. Někteří šli do tábora v Atlitu, někteří zase měli štěstí jako já, že jsme tady zůstali.“

Nástrojařem pro Haganu

První léta strávil v kibucu Sarid. Chanan Rozen byl jako šikovný vyučený nástrojař ihned využit Haganou (židovskou podzemní armádou) a měl pod sebou malý tým lidí, který se věnoval výrobě zbraní. Tato profese byla velmi žádaná, v době mandátu bylo podzemní hnutí odkázáno na to, aby si vyrábělo zbraně samo. „Profesorů bylo dost, akademiků bylo dost, ale těch, kteří věděli, co to je soustruh, fréza a bruska, těch bylo v Palestině málo.“

Chanan Rozen byl členem Hagany, ale nezapojil se do bojů přímo. Až do roku 1949, kdy se situace stabilizovala a kdy již docházely první regulérní dodávky zbraní, pracoval ve zbrojním průmyslu.

„Vyráběl jsem jednoduché ruční zbraně a munici. To jsme mohli dělat. Vyráběli jsme, co se dalo. Moje dílna byla ve sklepě. Když jsme byli bombardováni, tak jsme museli přejít na jiné místo. To byly charakteristiky podzemní práce.“

Hned po vzniku státu, když vznikl izraelský zbrojní průmysl, přešel do legální výroby. Na rozdíl od doby v podzemí, kdy nikdo nevěděl, kdo a co dělá, se musely přijmout nové metody řízení. Asi po roce se stal funkcionářem odborového svazu zbrojního průmyslu.

Chanan Rozen bojoval přímo v poli jen v jediné válce – na Sinaji v roce 1956. „V jediné válce jsem byl v bojích, a to v Suezské válce v roce 1956. V noci mne vzbudili, musel jsem narukovat, bylo mi 38 let. Vůbec jsem netušil, kde je náš nepřítel! Dvakrát jsem se zranil, ale bylo to tím, že jsem upadl. Nebylo to zranění od střelných zbraní.“

Důležitost kibuců pro Izrael

Chanan Rozen sám členem kibucu nebyl dlouho, ale je velkým příznivcem kibucnického hnutí a určitou dobu v něm byl zaměstnán. Na začátku padesátých let pracoval v distribučním oddělení centrály kibucnického hnutí. Kibucy se začínaly orientovat též na průmysl, aby nebyly závislé jen na zemědělské prvovýrobě, a k tomu potřebovaly centralizovanou distribuci a odbyt. „Spustil se proces industrializace kibuců. Šlo o to, aby lidé neodcházeli z kibuců. Kibucy, to nebyly jen osady, to byl také jeden z nejdůležitějších pilířů výstavby nového státu. Kibucy šly tam, kam nikdo jiný nešel.“ Geografické umístění kibuců určilo ve velké míře minimální hranice rozšíření státu Izrael v hranicích do roku 1967. „Rezoluce z roku 1947 musela vzít v úvahu rozmístění kibuců a hrálo svoji roli, že ten náš malý stát nebyl úplným ministátem.

„Městská osídlení nešla na periferii, nešla do pouště, tam, kde byly jen kameny a skály, tam šly kibucy. Byla to svým způsobem renesance židovského národa. Šlo o návrat k obdělávání půdy, docházelo k zúrodňování pouští a k vysušování močálů.“

Podle Chanana Rozena bylo už jen z ideologických důvodů velmi důležité, aby si lidé, zejména v Evropě, přestali myslet, že židé jsou spojeni jen se svobodnými povoláními, že jsou jen obchodníci nebo jinak nemanuálně pracující. Kibucy tak začaly změnu sociálního rozvrstvení židovského národa.

Československo-izraelské vztahy

Chanan Rozen byl od roku 1951 předsedou Ligy přátel Izrael – Československo. Po krátkém období „líbánek“, jak se v Izraeli označuje období v letech 1948 až 1949, kdy Československo se souhlasem Sovětského svazu dodávalo Izraeli zbraně, přišlo období, kdy byly vzájemné styky minimální. V Československu i v Sovětském svazu probíhaly exemplární antisemitské soudní procesy. V roce 1955 byly ze strany československé vlády učiněny první nesmělé kroky k normalizaci vztahů. Chanan Rozen byl pozván do Československa.

„V roce 1955 jsem byl prvním Izraelcem, který byl oficiálně pozván do Československa. Jel jsem tam jako předseda Ligy přátelství Izrael – Československo. Nebylo to z lásky vůči mně ani ke společnosti, v jejímž čele jsem měl čest stát. Československo hledalo nějaké rehabilitační (smírčí) motivy po antisemitských procesech se Slánským. Hledali nějaké cestičky, jakými tuto škodu (ve vzájemných vztazích) zmírnit a naznačit, že to nebude pokračovat. Byl jsem hostem Československé společnosti pro mezinárodní styky. Měl jsem průvodce, fízla, který mne doprovázel, i když česky mluvím dost dobře. Návštěva byla důležitá. Zkontaktoval jsem se s našimi souvěrci na obci, s vrchním rabínem dr. Gustavem Sicherem.“

Izraelská vláda z této cesty nebyla nadšená. Chanan Rozen se setkal s chargé d’affaires Izraele v Praze, který s touto cestou nesouhlasil, poněvadž v československém vězení byl stále Mordechai Oren, izraelský občan a funkcionář izraelské odborové centrály odsouzený v roce 1953. Ten byl propuštěn až o rok později.

V roce 1956 byla do Československa pozvána další skupina, Chanan Rozen přijel podruhé, přijížděl i později, v roce 1965 dokonce dostal zlatou medaili Československé společnosti pro mezinárodní styky. Šestidenní válka pak slibný rozvoj československo-izraelských vztahů zastavila.

K dalšímu rozvoji československo-izraelských vztahů došlo až po roce 1989, také u toho byl Chanan Rozen. V roce 1994 dostal čestné občanství města Ostravy, 28. října 1998 mu Václav Havel propůjčil Řád bílého lva, v roce 2007 dostal vyznamenání Gratias Agit udělované Ministerstvem zahraničních věcí ČR osobám, které se zasloužily o rozvoj zahraničních vztahů. Dnes samozřejmě spolupráce mezi Českem a Izraelem vypadá jinak než v minulosti.

„Činnost naší společnosti z velké míry převezme české centrum, ambasáda či kulturní atašé. To je přirozené. Byla doba, kdy jsme dělali všechno. Když byl filmový festival v Karlových Varech, tak jsme se postarali o to, aby tam byli Izraelci zastoupeni, jestli bylo Pražské jaro, tak jsme se také postarali o zastoupení. Tyto činnosti jsme vykonávali i za vrcholně těžkých podmínek.“