„On převáděl právě třeba ty různý zkoušky skautský, tak jim měnil jména. Aby se to nedalo nějakým způsobem napadnout. Aby nemoh někdo říkat: ,Kam to ty děti vedete?' Tak třeba zkoušku, kterou skauti znají pod názvem Tři orlí pera, on přejmenoval na Tři zlaté kruhy. Zlatý kruh jako jeden den, koloběh slunce. Ale byly to tři stejné odborky jako ve skautu: čtyřiadvacet hodin mlčení, čtyřiadvacet hodin hladovka a čtyřiadvacet hodin samostatnosti, kdy člověk nebo dítě muselo odejít do lesa a zůstat čtyřiadvacet hodin neviděné. A nikdo ho nesměl najít, i když ho třeba hledali. To, čemu se ve skautu říkalo bobříci, tak on změnil na 'drápky'. A při plnění těch jednotlivejch drápků, když je člověk všechny splnil, tak dostal nakonec takovou bizoní hlavu. Měl na to udělaný z moduritu takový nášivky, který měly dírku a daly se našívat takhle na rukáv, a na tom byl drápek..."
„Celou tu dobu jejich pobytu, těch jednadvacet let, jsem měl pocit, že to trvá celou věčnost. A je neuvěřitelný, neuvěřitelný, že dneska už je to víc let, co tady nejsou, než co tady byli. A mám pocit hlavně, že to není dostatečně doceněný. Budu jmenovat jenom Michala Kocába, kterej jako byl hodně vidět [...]. Samozřejmě, byla jich spousta dalších. Počínaje Václavem Havlem a konče, nevím, koho bych měl jmenovat, který bojovali o to, aby co nejrychleji se ty vojska vodsuď vodsunula. A tehdy lidi říkali: ,Á na to je dost času.' a ,To všechno bude, teď jsou důležitější věci!' A voni říkali: ,Ne, todle je důležitý.' A měli pravdu. A myslím si, že to je nedoceněný. Že kdyby se s tím tehdy bejvalo takhle nepohnulo, že by to třeba mohlo všecko dopadnout úplně jinak."
„Vždycky, když jsem viděl ruskou kolonu, tak to ve mně... A měl jsem pocit, že se nikdy nedožiju toho, že bude konec. Taky, že jo, tehdy vznikala nová pravidla spisovné češtiny. Čtyřstupňové stupňování přídavných jmen. Dlouhý - delší - nejdelší - dočasný. Nebo: dobrý - lepší - nejlepší - sovětský. A taky jsem měl pocit, že prostě jednotka dočasnosti je jeden furt. A že to zůstane prostě navěky a že se toho nedožiju..."
„Čím jsem byl starší, tak tím víc jsem začal zjišťovat, že ten režim není podle mýho gusta. A začal jsem se o to víc zajímat. Pak jsem podepsal papíry za Václava Havla a Několik vět. [...] Sháněl jsem další podpisy, rozšiřoval jsem text. Aby se mi nestalo, nebo aby se lidem nestalo to, co mně, že jsem se vlastně s Chartou seznámil až o deset let pozdějš než v době, kdy vlastně byla důležitá a vznikla. A tak jsem se pomalounku do toho začal zakusovat a tehdy mně bylo řečeno: ‚No dobře, dělej, jak myslíš. Ale až se tvůj syn nedostane na školu, tak si to vyčítej sám sobě.' Já jsem říkal: ‚Já to dělám právě proto, aby se můj syn nemusel bát, že se nedostane na školu.' A proto jsem strašně rád, že jsem aspoň nějakým tím jedním zrníčkem moh přispět k tomu, že se to všechno sesypalo. Nebo částí zrníčka. Nebo jenom smítkem prachu."
Václav Bahník se narodil 11. ledna 1954 režisérovi Františku Bahníkovi a herečce Dagmar Felixové. Od útlého dětství trávil hodně času v divadle v Hradci Králové, kde oba jeho rodiče působili. Václavův otec, František Bahník, byl formován skautingem a v podobném duchu vychovával i svého syna. Zároveň vstoupil do komunistické strany. Během normalizačních prověrek otce ze strany vyloučili, matka z KSČ vystoupila sama. Václav kvůli tomu nemohl vycestovat do USA, kde mu známý jeho otce zařídil roční stipendium. Uspěl u přijímacích zkoušek na pražskou DAMU, a následně získal herecké angažmá ve Slezském divadle v Opavě. Odtud později přešel do Státního divadla Oldřicha Stibora v Olomouci (od roku 1991 Moravské divadlo v Olomouci). Na sklonku normalizačních let podepsal petici za propuštění Václava Havla z vězení a rovněž petici Několik vět, zároveň je šířil ve svém okolí. V Olomouci se roku 1989 během sametové revoluce podílel na pořádání a moderování informačních mítinků.
