Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

MgA. Václav Bahník (* 1954)

• narodil se 11. ledna 1954

• otec divadelní režisér František Bahník, matka herečka Dagmar Felixová

• oba rodiče členy KSČ, otec v rámci normalizačních prověrek vyloučen, matka sama vystoupila

• vystudoval gymnázium J. K. Tyla v Hradci Králové

• během studia na gymnáziu mu bylo zakázáno jít studovat na rok do Ameriky

• je absolventem pražské DAMU

• působil ve Slezském divadle Zdeňka Nejedlého v Opavě a v Státním divadle Oldřicha Stibora v Olomouci

• v roce 1989 podepsal a šířil petici za propuštění Václava Havla a petici Několik vět

• během sametové revoluce se zapojil do pořádání a moderování mítinků v Olomouci

Když v roce 1949 zakládal divadelní režisér František Bahník v Hradci Králové divadlo, dostala se mu na stůl přihláška devatenáctileté slečny. Mladá herečka byla velmi krásná a z časů studií na AMU měla již zkušenosti z Národního divadla, kde hrála vedle slavných herců František Filipovského či Ladislava Peška. Principál vznikajícího hradeckého souboru, František Bahník, se prý podíval na její fotografii a prohlásil: „Tu si vezmu“. Začínající herečka získala okamžité angažmá a František Bahník ženu, která s ním prožila celý život.

V bavlnce nás nechovali

Jejich syn, Václav Bahník, přišel na svět o několik let později, 11. ledna 1954. „Dětství jsem měl báječný,“ vypravuje. Jeho rodiče dělili veškerý svůj čas mezi divadlo a rodinu. Pamětníkův otec ještě před druhou světovou válkou skautoval a již v sedmnácti letech, coby nejmladší vedoucí v republice, vedl vlastní oddíl. To se nesmazatelně vrylo i do jeho přístupu k vlastním dětem. „V bavlnce nás nechovali. Tatínek nás odmala vedl ke sportu a samostatnosti. Jezdili jsme na vandry a na tábory, které tatínek pořádal, všechno to bylo ve skautském duchu,“ vypravuje Václav Bahník. Byť se tábory odehrávaly v době, kdy se skautské hnutí ocitlo, až na krátké období koncem 60. let, v ilegalitě, František Bahník se výrazně zasadil o zachování junáckých tradic a ceremonií. Děti pod jeho vedením skládaly bobříky a zkoušky odborných dovedností, jen místo původního názvu se jim říkalo ‚drápky‘. Zkouška Tří orlích per, kdy junák musí jeden den vydržet o hladu, druhý den v mlčení a třetí den nikým nespatřen o samotě v lese, dostala jméno Tři zlaté kruhy.

Jak jste mohli?

Rodiče Václava Bahníka vstoupili na počátku padesátých let do Komunistické strany Československa. „Vždycky jsem jim říkal: ,Jak jste mohli?‘ ,Byli jsme mladí, hloupí a nic jsme nevěděli,‘ odpovídali rodiče. Věřili tomu, měli pocit, že to je správné,“ líčí pamětník. V šedesátých letech ale patřili rodiče Václava Bahníka k těm komunistům, kteří radostně vítali progresivní vlnu pražského jara a s ní i nádech svobody, jenž po temných padesátých letech vanul republikou. Rozčarování však na sebe nenechalo dlouho čekat a poté, co v srpnu 1968 spojenecká vojska překročila hranice Československa, nastaly v rodině problémy. „Otce vyhodili ze strany a maminka z ní vystoupila. Když přišly prověrky, otec pro svoji upřímnost, nenechal si nic líbit a nebyl pokrytec, jim řekl všechno na rovinu. Ale od té doby měl v divadle zle. Protože tam měl velké zásluhy, nevyhodili ho, ale vybírali mu hry, které směl režírovat, sám nemohl nic. Nechali ho tam dožít a s úderem důchodového věku ho vyhodili,“ vypravuje pamětník.

V létě 1968 jeli Bahníkovi na rodinnou dovolenou do Jugoslávie. „Ve vzduchu už muselo něco viset, protože hodně lidí se divilo tomu, že se vůbec vracíme,“ vypravuje Václav Bahník. 21. srpen jej zastihl na posledním běhu tábora ve Větrném Jeníkově. „Pamatuju si to, to mi asi zůstane navždycky. Měl jsem jako praktikant vlastní stan a psa, co mě každé ráno budil. Když mne toho rána vytáhl ze stanu ven, vidím, jak mi nad hlavou létají stíhačky. Divil jsem se tomu, vždycky tu byl takový klid. Šel jsem si zase lehnout, a když jsem vstal, dozvěděl jsem se, že nás obsadili Sověti, to už se v jídelně poslouchalo rádio a přišlo takové to vyděšené období, kdy začali přijíždět rodiče a chtěli brát děti domů. Táta jim říkal, že v lese je to teď mnohem bezpečnější než ve městech. Bylo to strašný, jak se ten tábor postupně hroutil. Byli jsme poslední běh, všechno se bouralo a likvidovalo, bylo to takový zvláštní. Syrový a smutný,“ uzavírá pamětník.

Tvrdá realita okupace

Po návratu do Hradce Králové se Václav Bahník tvrdě vrátil do reality. Na kraji města stál velký provizorní vojenský tábor. Sovětské tanky zde stály v kruhu jako ponurá vozová hradba. „Těch dvacet jedna let, co tu byli, trvalo jako věčnost a je neuvěřitelný, že dneska už je to víc let, co tady nejsou, než tady byli. Mám ale pocit, že to je nedoceněný. Vždycky, když jsem viděl ruský auto, tank nebo vojáka, tak jsem si uplivl. Vydrželo mi to strašně dlouho, jediná doba, kdy jsem to přerušil, byla vojna. Byli jsme ubytovaní v ruských kasárnách a viděl jsem, jak tam ti chudáci kluci žijou. Jednak bych se uplival a jednak mi jich bylo líto. Ale jenom těch kluků, to si nikdo neumí představit, v jakých podmínkách tam žili. Neexistovala tam tekoucí voda, byla jen venku v korytech a neměli tam topení. To byl jedinej moment, kdy jsem nechodil a neplival,“ vzpomíná Václav Bahník na setkání se sovětskými okupanty.

Jako druhý důvod k otcovu vyloučení ze strany posloužila, krom jeho prostořeké upřímnosti, rozhlasová zpravodajská činnost, na níž se ve dnech přímo po okupaci podílel. „Dělal v rozhlase v Hradci, kterej fungoval možná ještě důležitěji než ten pražskej. Bylo to podobný jako v roce 89. Něco se dělo v Praze, ale mezi další města se to šířilo obtížněji. Jenomže v každým bytě byl zavedenej dráťák, čili rozhlas po drátě. Lidi byli zvyklí to mít puštěný pořád, nic to nestálo a dráťák vysílal dvacet čtyři hodin denně. Když rusové zastavili vysílání z Prahy, dráťáky ve městech jely, takže se lidé mohli dostat k informacím. Na tomto vysílání se podíleli většinou herci z divadla a táta to celý režíroval, tak potom dostal za uši i za tohle,“ vypravuje Václav Bahník.

Běžel jsem dvě dlouhé trati

Na počátku sedmdesátých let studoval Václav Bahník hradecké gymnázium J. K. Tyla. V té době měl možnost studovat rok v Americe. Zařídil mu to kamarád jeho otce, chirurg Mirek Klein, který do Států emigroval. Všechno bylo dokonale zařízeno a nachystáno. Souhlas ředitele hradeckého gymnázia, ubytování a stipendium. Čekalo se pouze na potvrzení žádosti o vycestování. „Pak mi přišel z ministerstva papír, že není v zájmu republiky, abych vycestoval. A tohle těm komunistům nikdy nezapomenu. Určitě bych neemigroval, byl jsem vždycky fixovaný na tuto zemi a na svoji rodinu,“ vypravuje Václav Bahník.

Jelikož se odmala potkával s divadlem a měl k němu blízko, uvažoval o dalším studiu na pražské DAMU. „Byl jsem ve třeťáku na gymplu a táta mi říká: ,Hele, nechceš zkusit přijímačky na DAMU už teď?‘ Nevím, co tehdy věděl, nebo nevěděl, jestli ho někdo varoval, ale každopádně jsem tehdy ještě před Vánoci podával žádost na ředitelství gymnázia o studium na vysoké škole a odeslal to do Prahy,“ líčí pamětník. Od ledna nového roku pak přišlo nařízení, že veškeré žádosti o studium schvaluje Krajský národní výbor, pod nějž tehdy spadala i správa divadel. Vzhledem k tomu, že otec Václava Bahníka měl u komunistů škraloup, jeho syn by se na DAMU v žádném případě nedostal. Takhle ho přijali pouze pod podmínkou, že si během vysokoškolského studia dodělá zároveň maturitu. „Běžel jsem souběžně dvě dlouhé trati,“ uzavírá Václav Bahník.

Antichartu jsem nepodepsal, na to jsem pyšnej

Psal se rok 1977. Státní bezpečnost podnikala tvrdé kroky při vyhledávání a zatýkání chartistů. Na Chartu režim reagoval odvetnou podpisovou akcí Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru, známější pod názvem Anticharta. O několik měsíců později zemřel na následky mnohahodinového výslechu filosof Jan Patočka, jeden z těch, kteří Chartu 77 formulovali. V Československu vládl strach a represe. „Nejsem signatářem Charty, ale ani Anticharty, na to jsem pyšnej. Strašný na tom bylo to, že já se k Chartě ani nedostal. Argumentoval jsem tak, že když jsem ji nečetl, nemůžu podepsat nějakou antichartu. Řekl jsem jim, ať mi to dají přečíst, že se pak rozmyslím. Řekli mi, že to nejde,“ vzpomíná Václav Bahník, jehož se jako umělce podpis Anticharty přímo týkal. Odmítl i několikeré pozvání ke vstupu do Komunistické strany. „Když jsem viděl po revoluci svoje kádrový materiály, divil jsem se, že mi tohle všechno prošlo. Když za mnou v Olomouci přišla předsedkyně partaje, abych šel recitovat, už nevím k jakýmu památníku při nějakým výročí, tak jsem jí na chodbě řekl: ‚Ale vždyť jsou tady i lidi, co jsou ve straně, tak ať tam jdou recitovat oni.‘ To bylo dávno před revolucí. Chodili pak za mnou lidi a říkali: ‚Teda, jak jsi to mohl říct?‘ Řekl jsem jim: ‚Vždyť je to pravda, ne?‘ A oni na to: ‚No, to jo, ale jak jsi to mohl říct?,‘“ vzpomíná Václav Bahník.

„Čím jsem byl starší, tím víc jsem začal zjišťovat, že ten režim není podle mého gusta, a začal jsem se o to víc zajímat. Pak jsem podepsal papíry za propuštění Václava Havla a taky Několik vět,“ vypráví pamětník o svém angažmá na sklonku normalizace. „Sháněl jsem další podpisy a rozšiřoval jsem text, aby se lidem nestalo to, co mně, že jsem se s Chartou seznámil až o deset let později. Začal jsem se do toho zakusovat a bylo mi řečeno: ,Dělej, jak myslíš, ale až se tvůj syn nedostane na školu, tak to přičítej jenom sám sobě.‘ Odpověděl jsem jim: ‚Já to dělám právě proto, aby se můj syn nemusel bát, že se na školu nedostane,‘“ líčí pamětník.

Moderoval jsem s Pavlem Dostálem

Události 17. listopadu 1989 zastihly Václava Bahníka v divadelním klubu v Hradci Králové. Následujícího dne se okamžitě vypravil do Olomouce na svoji domovskou scénu. Herci zde vystoupili před oponu, aby čekajícím divákům odůvodnili, proč se nehraje. Bezprostředně nato vznikl stávkový výbor, a protože vedení divadla oznámilo, že lidé zvenku, aniž by šli na představení, do divadla nesmí, zřídil se provizorní informační kout přímo vedle hlavního vchodu. Herci zde lidem předčítali zprávy, jež měli od známých a kamarádů z Prahy. Někdo z divadla vynesl praktikábl, provizorní pódium, které se ozvučilo. Kdo měl tu možnost, sháněl tiskařské blány na množení letáků. „Když nám pak konečně asi po týdnu dovolili divadlo znovu otevřít a vpustit tam lidi, začali jsme pořádat tematický večery. Nejdřív to bylo spontánní, ale pak už jsme měli plán, koho pozveme. Jezdili sem hosté z Prahy. Ekonomové, umělci a politici. Bylo to koncipované tak, aby se lidi dozvěděli zprávy, ke kterým se nedostanou, a mohli se zeptat fundovaných lidí, co na to umí odpovědět. Jsem hrdej na to, že první večer, kdy se divadlo otvíralo a lidi tam mohli přijít, jsem moderoval společně s Pavlem Dostálem. Ten v tý době režíroval v Opavě, protože v Olomouci nesměl,“ vzpomíná Václav Bahník na roli olomouckého divadla ve dnech sametové revoluce. V pět hodin odpoledne probíhalo vždy setkání a demonstrace u Sloupu Nejsvětější Trojice na Horním náměstí. V sedm otevíralo divadlo, kam lidé z náměstí volně přešli.  „U Trojice to bylo dost živelný, v divadle jsme se snažili o kultivovanější diskusi, aby se lidi mohli ptát. To venku nešlo,“ uzavírá Václav Bahník.

O krátké paměti

Za největší bolest doby po listopadu 1989 považuje Václav Bahník to, že se na totalitní zločiny příliš lehce zapomnělo. „Lidi maj krátkou paměť. A hrozně mi vadí, jak všichni neustále nadávají a na něco si stěžujou, jako kdyby si nepamatovali, jak to bylo dřív. Že tehdy lidi žili a nestěžovali si. A když si stěžovali, bylo na co. Já můžu říct jenom to, že my jsme tehdy taky měli pocit, že to je nadosmrti, a tehdy se opravdu nedalo nic dělat, a přesto spousta lidí dělalo něco, alespoň něco. Dřív jsme měli jednoho společnýho nepřítele, a to nás drželo pohromadě. Dneska jsou lidi egoističtější a starají se jen o svůj majetek, domeček, dovolenou a prebendy,“ říká Václav Bahník. Všem, kdo budou jeho příběh číst, vzkazuje: „Nebojte se. A jak říkal můj táta, dívejte se dopředu a zpátky ne, a když se ohlídnete, ať je za váma čistej stůl a můžete bejt pyšný na to, co jste udělali.“