„Přesně takové to nesvobodné myšlení, kdy v současných kauzách vidíme, že někdo má výhody, okrádá někoho jiného nebo nás všechny, tak pokrčíme rameny a řekneme – No, vždyť všichni jsou takoví. Tohle je přesně to dědictví, zapadá to do toho. Dědictví, které by bylo ještě děsivější, kdyby nebyli lidi jako pan Sedláček. Ukazovali, celou dobu, že i když vstoupili do družstva, tak se nikdy nesmířili s tím, že je to nespravedlnost. Může se to zdát na první pohled - jasně to je člověk, který bude bojovat, i když už prohrál a bude bojovat vždycky a se vším. Mám z toho ten pocit, nevím - jestli správný - že pan Sedláček opravdu řekl: 'Ano, tohle je nespravedlnost.' Takže i když jsem prohrál a byl jsem donucený vstoupit do družstva, budu bojovat dál. Zůstalo mu to, co lidi většinou dávno pozbyli. Právě v takovémto bezčasí je výhodné být přikrčený a nevidět. Z toho zůstalo ve společnosti takové to nesvobodné myšlení, myšlení těch otroků.“
„Tihle lidi museli spoustu lidí příšerně provokovat, právě tím, že nevstoupili do JZD. Spousta lidí to dávno neřešila a přizpůsobili se, smířili se. Ale všechny ty, co nevydrželi, možná štvalo, že nevydrželi. Všechny ty, co vstoupili, a výhody z družstva najednou nebyly takové, jak si představovali, štvalo, že vstoupili. A štvalo to i spoustu jiných lidí. Protože jste pořád takovým tím svědomím, možná jen podvědomě vnímaným, jste tím provokujícím. Kdyby všichni vstoupili do JZD, tak tady nemáme nic - o to režimu šlo. Nesmí nám to rozrušovat nikdo, to vytváří ten neklid, byť podvědomý. I tohle museli lidi vnímat. Pochopitelně, že na začátku byli mnohými ještě obdivovaní: 'Ty jsi to pořád vydržel!' Ale za čas slyšeli: 'Ty jsi blázen, proč to děláš? Podívej se, děcka nemáš na škole, stejně to nemá smysl, vykašli se na to. Proč to děláš? Proč bydlíš na těch pasekách, tady bys dostal byt v bytovce, dělal bys v družstvu. Důchod nemáš žádný, no co z toho budeš mít? Jsi blázen!'“
„Tady v tuhle chvíli, když se dívám na příběh Jana Sedláčka, tak je to člověk, který to vydržel opravdu celou tu dobu - nevstoupit do JZD. Nechci si to romantizovat, vidím, že velkou roli hrála jeho rodina. Jeho otec, který byl za války schopný tolik toho věnovat partyzánů. V podstatě to byl obrovský majetek, když se to sečte, co jim dal. Byl ochotný riskovat, riskovat hodně, nebylo to jen nějaké vzdálené nebezpečí, že se v jiných obcích kvůli tomu zatýkalo, ne že by to slyšeli nebo četli v novinách. Bylo to přímo v jejich obci, dotýkalo se to jejich rodiny. Ve chvíli, kdy takhle riskujete, když takhle riskujete, musíte být blázen. Riskujete přece svoji rodinu. A kdo by riskoval rodinu kvůli něčemu takovému, není úplně normální člověk.“
Kdo se vzpíral vstoupit do JZD, příšerně provokoval ostatní
Vojtěch Bajer se narodil 2. ledna 1978 ve Valašském Meziříčí. Otec pocházel ze sedlácké rodiny, v 70. letech po rozpadu JZD začal znovu soukromě hospodařit. Maminka pracovala jako pletařka v Loaně Rožnov pod Radhoštěm. Vojtěch Bajer vyrůstal se dvěma sestrami, rodiče si osvojili dvě další děti z dětského domova. V roce 1996 maturoval Vojtěch Bajer na střední lesnické škole v Hranicích na Moravě. V roce 2001 dokončil Mendelovu univerzitu v Brně a stal se lesním inženýrem. Začal pracovat v organizaci Českého svazu ochránců přírody Salamandr v Rožnově pod Radhoštěm, kde působí dodnes. V Salamandru řídí projekty. Napsal knihu Kulturní dědictví Soláně a jeho okolí: historie, příroda, kultura, život. Jako spoluautor se podílel na knihách Příběhy staletími vyprávěné, Tajemství v názvech ukrytá, Zapomenutá zákoutí a Velké Karlovice - cesty za minulostí a krásou. V roce 2020 žil v Hutisku-Solanci s manželkou a třemi syny.