„Mezi protektorátem a říší jsem mohl cestovat na matčinu propustku, ve které jsem byl zapsán. Musel jsem ale mít doprovod dospělé osoby. Ráno v pondělí to nebyl problém, protože se mnou jezdili dělníci z Krásného Pole a kterýkoliv z nich mě převedl. Horší to bylo cestou zpátky v sobotu odpoledne. Hranici jsem přecházel na Odře ve Svinově. Tam jsem vždycky požádal nějakého občana, jestli by mě převedl. Prohlásil se za mého strýce nebo něco takového. Ale stalo se mi několikrát, že se mi to nepovedlo. Zkusil jsem to dvakrát třikrát, a to už bylo špatné, protože ten financ mě už poznal a hrozil, že mě zfackuje. Tak jsem se musel vrátit zpátky ke strýci do Kunčiček. S brekem, samozřejmě, protože jsem se nedostal domů k matce.“
„Asi ve čtyři hodiny v noci došlo k bouchání na vstup do krytu, který se otevíral padacími dveřmi zakrytými trávníkem. Zřejmě nás prozradil náš hovor. Vyšli jsme ven a tam už byli sovětští vojáci. Zkontrolovali, jestli mezi námi není schovaný německý voják. Když jsme se ptali, kde jsou Němci, ukázali na náš barák. Kdyby nás Němci viděli nebo slyšeli, tak to mohlo skončit špatně. Bylo nás asi patnáct. Šli jsme tedy zpátky do krytu a vyčkávali, až se budeme moct vrátit do domku. Trvalo to asi do osmi do rána. To už byl náš barák obsazený Sověty. Strýc a ještě občan, který bydlel u nás na výminku, tam odešli, ale nemohli se pak vrátit zpátky. Zrovna v prostoru mezi naší zahradou a krytem nastala prudká německá minometná palba.“
„Pár dnů po obsazení jelo podél našeho dvora po cestě německé auto. Vojsko k nám přišlo 9. října, takže to bylo krátce potom. Zrovna napadl první sníh. S bratrem a bratrancem jsme se na té cestě koulovali. A když to auto kolem nás projelo, hodil jsem tím směrem kouli. Auto zastavilo, vystoupil německý důstojník. My jsme mezitím utekli do dvora. On tam za námi přišel. Nevím, co říkal, ale hulákal na nás a skončilo to tím, že jsme každý dostali pořádnou facku. To byla moje první nepříjemná vzpomínka na německou okupaci.“
„Druhý nebo třetí den po osvobození začal fungovat nově ustavený národní výbor a nařídil pracovní povinnost pro chlapy od osmnácti let. Po celé obci, také polem a lesem, šla rojnice a pochovávali se padlí němečtí vojáci a také zvířata. Byli tam koně německého vojska, také nějaký padlý dobytek i zvěř. Tak se to všecko stahovalo a pochovávalo, a to buď do zákopů, které vykopali Němci, anebo do děr po bombách, pokud byly dostatečně hluboké. Pohřbívání vypadalo tak, že třeba na jednom místě byl pochován německý kůň a vedle čtyři němečtí vojáci. Tak tam ty kostry leží dodnes.“
„Cesta, která vedla bezprostředně za naším domem, byla linie fronty. Z jedné strany byl ukončena svahem. Na tom svahu leželi sovětští vojáci a přes zahradu ostřelovali sousední barák, kde byli Němci. Trvalo to asi do čtyř nebo pěti hodin odpoledne. Byli jsme chráněni tím domem. Vzpomínám si, že jsme vojákům nabíjeli pásy do kulometů. Měli kulomety s bubny. Náboje se distribuovaly v krabičkách a z těch krabiček se to nabíjelo. Takže tak jsem pomáhal sovětským vojákům.“
Zdeněk Bajgar se narodil 15. února 1931 v Krásném Poli u Ostravy. Po mnichovské dohodě byla obec připojena k nacistickému Německu. Jeho otec byl národní socialista a sokol, po okupaci se zapojil do odbojového hnutí Věrni zůstaneme. Roku 1941 byl zatčen gestapem a stanným soudem odsouzen za vlastizradu. Zemřel v koncentračním táboře Mauthausen. Pamětník byl svědkem těžkých osvobozovacích bojů v Krásném Poli v dubnu 1945. Jejich dům se ocitl ve frontové linii. Po válce absolvoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze a vstoupil do KSČ. Pracoval například na ostravském krajském národním výboru, ve Sdružení vagónek Studénka a naposledy jako ředitel ostravských železničních opraven. Je autorem řady historických publikací o Krásném Poli a Slezsku.
