Yechiel Bar Chaim

* 1945

  • "La Benevolencia byla humanitární organizace na pomoc židovské komunitě v Sarajevu. Přijímala jako dobrovolníky, nebo verbovala jako dobrovolníky řekněme, představitele staré Jugoslávie, lidi, kteří se nemohli zapojit do etnické války. Lékař byl Srb, lékárník byl zase jiné národnosti - muslim, a všichni spolupracovali při distribuci humanitární pomoci ve městě. Ať už to byla voda, ať už to byly domácí návštěvy lékařů, potraviny, cokoli a všechno. Tato organizace se stala velmi významnou při zajišťování zásobování obléhaného Sarajeva. Až se příště uvidíme, měl bych mít pro vás velmi zajímavý film, který jsem pomáhal financovat, kde vedoucí představitelé La Benevolence dnes ze své osobní zkušenosti vypovídají o lidech, kteří procházejí válkou na Ukrajině. Velmi silný film. (- Proč právě tato organizace byla tak úspěšná v distribuci pomoci?) No, protože když si všichni ostatní šli po krku a Židé se nepostavili v tomto konfliktu žádnou stranu a jejich vedoucí vyrostli v Sarajevu a měli tam důvěru, tak se dala domluvit spolupráce. To je oficiální vysvětlení. Druhé vysvětlení zní: byli jsme na Balkáně. To znamená, že když přijede náklaďák z La Benevolencia nebo přijede v čele několika náklaďáků, postaráte se o to, aby vojáci na kontrolních stanovištích dostali karton cigaret nebo láhev něčeho, a bez ohledu na etnické napětí tento druh měny funguje. Mám ještě jeden příběh. V době, kdy Srbové bojovali s Bosňáky, kteří bojovali s Chorvaty z Hercegoviny, všichni bojovali proti sobě, vedl tento velký bílý kamion od La Benevolencie konvoj se zásobami. Na kontrolním stanovišti Kiseljak, které je mimo Sarajevo, na hranici mezi chorvatskou a bosenskou muslimskou oblastí, byli všichni zadrženi. Ne tenhle konvoj, ale všechny ty ostatní náklaďáky s potravinami. Byly v letním horku a všechno hnilo, a řidiči stáli několik dní na kraji silnice, a konvoj La Benevolencia přijel a jenom mu zamávali. Vinko Birkić, což byl chorvatský inženýr, který řídil naši operaci ze Splitu, kde jsme měli sklad, mi vyprávěl tento příběh. Říkám: ´Víte, já tomu nerozumím. V této oblasti je hodně antisemitismu. Všichni si myslí, že se Židé se nějakým způsobem dostávají do popředí, dostávají zvláštní privilegia, mají tajné pravomoci, ať už je to cokoliv... a tady! Tady je důkaz! Židovský konvoj si projede skrz! Jak reagovali ostatní řidiči - špinaví, zpocení, s hnijícím nákladem - jak reagovali?´ A on mi řekl: ´Jásali.´ Tak to je jedna z historek, kterých si z války vážím. Ale také tato záležitost Židů s jejich multietnickými humanitárními organizacemi, kteří byli příjemci důvěry, fungovala nejen uvnitř Sarajeva, ale i venku, kde jsem dával dohromady tu alianci českých samaritánů, islámské charity Golf Cost, amerických metodistů. Ti všichni přelévali zásoby do sítě La Benevolencia, protože věděli, že je to tak poctivé, jak jen to za daných okolností může být, a že v Sarajevu se to rozdělí všem."

  • "JDC evakuovaným řeklo: ´Podívejte se, pokud jste starší, přebíráme vaši péči po celou dobu. Jste-li však v produktivním věku, dáváme vám určitou dobu a očekáváme, že půjdete jinam.´ Byli tam i lidé, kteří nebyli Židé, ale byli to přátelé obce, kteří na začátku dostali takzvané ´židovské papíry´, aby se dostali ven. A byli i jiní lidé, kteří mohli pryč, protože abyste získali souhlas různých srbských a muslimských a chorvatských úřadů, víte, museli jste sem tam do autobusu posadit i něčího švagra. Takže ti lidé vyšli s tím, že slíbili, že se o sebe postarají. Židům, kteří byli v produktivním věku, řekli: ´Víte, máte na to pár týdnů a pak musíte jít dál.´ Ale pak jsme měli ty starší lidi, kteří bydleli v hotelu v Makarské. Byla tam jedna žena - Lenka Bilelatićová - nevím, jestli jí bylo vůbec padesát. Říkal jsem jí: "Víte, vy jste v kategorii, která se má stěhovat dál." Ona říkala: "Podívejte, já mám syna někde v Německu, ale nemám kam jít. Dělám ruční práce, dělám výtvarné práce. Dovolte mi pracovat se staršími lidmi jako aktivizační pracovník a nechte mě tady.´ Měla podnikatelské sklony a měli jsme starší lidi, kteří háčkovali kipot - jarmulky - takové čapky, které nosí židovští muži při modlitbě. A prodávali jsme je. Posílali jsme je do USA nebo do Londýna a peníze z prodeje šly těm starším lidem. A jeden z nich řekl: ´Víte, vy jste mi dvakrát zachránili život. Jednou tím, že jsem přišel ze Sarajeva, a podruhé tím, že jsem si mohl něco důstojně vydělat.´"

  • "Otázka zněla: pokusíme se letecky evakuovat ženy, děti a staré lidi ze sarajevské židovské komunity? Protože to nebyla jejich válka. Víte? Nebyli na žádné straně. Ivica zpočátku říkal: "Ne, ne, ne, budeme vystaveni nebezpečí jako všichni ostatní." Ale bombardování zesílilo a myslím, že to bylo ve středu ráno, řekl: "Dostaňte nás ven. Dostaňte ty zranitelné z nás ven." Den předtím jsme na newyorské velitelství hlásili: "Žádná evakuace." Všichni jsme byli v bezpečí. A tak ne já, ale můj kolega a jeden z místních židovských vůdců v Záhřebu zařídili, že letadlo, které už bylo na letišti v Sarajevu, odveze zranitelné Židy. Ale to letadlo v noci samo odletělo. Takže jsme tam byli ve čtvrtek... Zkrátka, díky spolupráci mezi touto skupinou v Záhřebu a JDC a Federací v Bělehradě byla jugoslávskému letectvu poskytnuta finanční částka na pronájem letadla od stejného letectva nebo stejné armády, která bombardovala Sarajevo, aby Židy odvezla. A to se stalo v pátek. Byl jsem v Bělehradě, abych je přijal, spolu s komunitou. Nebylo to však tak jednoduché, protože v Sarajevu uvízly i rodiny důstojníků jugoslávské armády. V podstatě srbských důstojníků. A tito rodinní příslušníci přišli na letiště a vtrhli do letadla. Ivica udělal velký protest, protože měl na starosti organizování přivezení Židů na letiště. Což nebylo tak jednoduché, prostě nešlo všechny shromáždit a jít na letiště, museli přijet různými cestami. Řekl: ´Toto je naše letadlo. Zaplatili jsme ho my." A ocitl se pod hrozbou druhého pilota, který měl pistoli. Byl tam člověk, můj přítel, jménem Guss Contures, který byl v Sarajevu a myslím, že pracoval pro mezinárodní záchranný výbor, ten situaci uklidnil. Mezitím se ale začaly objevovat hlasité snahy o získání dalších letadel. Přiletěla další dvě letadla a nakonec jsme evakuovali čtyři až pět set lidí, což byla první evakuace ze Sarajeva během války. Část lidí v těch letadlech byla z židovské komunity, další část byli jejich přátelé a třetí část byly rodiny srbských důstojníků. (- Kam byli evakuováni?) Letadla letěla do Bělehradu, to první letadlo. Bělehradská komunita zorganizovala místa v hotelech, přičemž účty platil Joint a jeho partneři v židovském světě. Později, když přišlo více uprchlíků a ceny hotelů v Bělehradě šly hodně nahoru, jsme přesunuli komunitu evakuovaných do Pančeva, do hotelu Tamis. Od poloviny dubna do začátku května, kdy začalo obléhání Sarajeva, proběhly další dvě letecké evakuace. Od té doby probíhala další série evakuací autobusy, a to ze Sarajeva do Dalmácie. Měl bych dodat, že nešlo jen o to najít nějaký dopravní prostředek, naložit lidi a odjet. Když budu mluvit například o autobusech, mezi Sarajevem a pobřežím bylo 36 kontrolních stanovišť. Nemohli jste evakuovat lidi uprostřed válečné přestřelek. Takže mezi místní židovskou komunitou, JDC a vedoucími představiteli v Záhřebu muselo být dohodnuto dočasné příměří ve válce, aby tyto židovské autobusy mohly vyjet ze Sarajeva. Všechna kontrolní stanoviště musela být informována svými úřady - muslimskými, srbskými, chorvatskými, že tito lidé jsou oprávněni projíždět dál. To se stalo v době, kdy Chorvatsko uzavřelo hranice. Jak tedy poslat konvoj do země, která uzavřela hranice? No, to znamenalo vyjednávání s chorvatskou vládou s tím, že lidé, které vyvedeme, nebudou pro chorvatský stát přítěží. Že my se o ně postaráme."

  • "Za komunistické vlády se lidé, kteří navštěvovali synagogy, vystavovali riziku - profesnímu, politickému a podobně. Bylo známo, že StB měla své informátory, a dokonce měla každý pátek večer v synagoze nastrčeného svého zástupce, který sledoval, kdo přijde a kdo ne. JDC v průběhu desetiletí poskytlo určité finanční prostředky, aby to nebylo tak riskantní - myslím tím, že to nebyly velké částky -, aby dopad finančního postihu za to, že se chodí na bohoslužby, nebyl tak velký. Leo Pavlát mi vyprávěl ´Všichni jsme věděli, kdo je ten zástupce StB o pátečních večerech v synagoze. Přípravy na sametovou revoluci už byly v plném proudu. A my jsme byli první, kdo poznal, že uspěla, protože jednoho pátečního večera tam ten agent StB chyběl."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha , 29.08.2022

    (audio)
    délka: 02:13:33
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 25.10.2022

    (audio)
    délka: 01:11:00
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 3

    Praha, 12.01.2023

    (audio)
    délka: 01:52:13
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Chaimův syn

Yechiel Bar-Chaim v roce 2023
Yechiel Bar-Chaim v roce 2023
zdroj: natáčení

Yechiel Bar-Chaim se narodil jako Frederick Joul Gruber 15. července 1945 ve Washingtonu D.C. spíše sekulárním rodičům židovského původu. V roce 1957 se rodina přestěhovala na předměstí Chicaga, kde navštěvoval střední školu. Po získání titulu na Harvardově univerzitě v oboru všeobecných studií nastoupil do školy pro důstojníky pěchoty v americké armádě. Když se dozvěděl o nabídce práce v oblasti vztahů s veřejností na velitelství NATO v Belgii, podal si přihlášku, byl přijat a dva a půl roku v této organizaci sloužil. V roce 1972 opustil armádu a přestěhoval se do Paříže, kde studoval francouzský jazyk a literaturu na Sorbonně v rámci programu dotovaného americkou vládou pro armádní veterány. Ať už byl kdekoli, cítil se cizincem. Proto se rozhodl v roce 1974 přestěhovat do Izraele a změnit si jméno na Yechiel Bar-Chaim – Chaimův syn. Zde se oženil, měl dvě děti, z nichž jedno bylo adoptované, a začal pracovat pro Americký židovský spojený distribuční výbor (JDC). V roce 1989 mu bylo nabídnuto místo ředitele centra ve Vídni, kde byli přijímáni Židé prchající ze Sovětského svazu. Po pádu železné opony byla vídeňská kancelář JDC uzavřena a rodina se přestěhovala do Paříže. Zůstala mu ale zodpovědnost za prosazování demokratických hodnot v židovských obcích v Československu a stejnými úkoly byl pověřen i v Jugoslávii. Po vypuknutí války v roce 1990 však zaměřil pozornost na evakuaci Židů z válečné zóny, mimo jiné i ze Sarajeva během obléhání. V roce 1999 ho JDC pověřilo dohledem nad svým úsilím v oblasti poskytování sociální péče v Tunisku. Pomáhal židovským uprchlíkům, kteří z regionu uprchli během arabského jara, a staral se o ty, kteří v regionu zůstali. V roce 2014 se rozhodl z JDC odejít, aby nadále sloužil filantropickým projektům Dr. Alfreda Badera. O dva roky později se s manželkou slovenského původu natrvalo usadil v Praze a věnuje se zejména projektům sociální péče pro romské komunity.