Mgr. Jaroslav Bárta

„Na dernisáži mojí výstavy v Lomnici nad Popelkou promluvila Anna Fárová. Joska Skalník říkal, že pokud se nebojím, tak přivede muziku. Stalo se tedy, že tam zazpíval Jim Čert: Havran, havran, havran. Krá, krá, krá. Viděl jsem, jak všem přítomným zatrnulo. Po skončení akce jsme se přesunuli do hospody stojící na kopci Tábor, kousek nad Lomnicí. Slavili jsme, hrál a zpíval opět Čert. Po nějaké době se však se svými kamarády sbalil a odjel. Pobyli jsme tam ještě chvíli a pak se vydali směrem k městu. S Ivanem Luttererem jsme se posadili na náměstí a chvíli si povídali. Zadíval jsem se na budovu muzea, ve kterém jsem vystavoval, a viděl, že se v oknech svítí. Nejprve jsem si myslel, že jsme tam zapomněli zhasnout. Ivan mě však upozornil na to, že v místnostech chodí lidi. Druhý den za mnou přišla bývalá paní učitelka hudební výchovy ze základní školy a říkala: ‚Byli se na vás ptát.‘“

„Ta myšlenka vzešla z komerční zakázky Jana Malého, v rámci které měl fotografovat folklorní kroje. Napadlo ho, že to nebude dělat tak, jak se to tenkrát dělalo, tedy veselé postavy kdesi na louce nebo před chalupou, ale na neutrálním pozadí. Aby mohl fotografovat přímo v daných lokalitách, tak si vymyslel prototyp stanového ateliéru. Jde o konstrukci s nekonečným šedým pozadím, po jedné ze stran je možné přidávat pauzovací papíry a regulovat tím světlo. Výsledek zakázky nebyl příliš úspěšný, zadavatelům se to nelíbilo. Jednou však do stanu náhodou vstoupil chlap s vytahaným tričkem, ze kterého koukal pupek, a v ruce držel lahváč. Tato ikonická postava nesoucí dobové rysy českého člověka zavdala podnět k dalšímu fotografování.“

„Lomnice byla jiným městem než Semily. Všemožní mecenáši a podporovatelé se historicky zasadili o její kulturní i sportovní rozmach. Dobové narušování urbanismu se zde poprvé projevilo třeba v roce 1964, kdy se na náměstí začaly bourat roubené domky. Podobným znakem byla i řízená výstavba samoobsluh na venkově. Dle mého šlo o jasnou režimní manifestaci hlásající: Konečně máme do regálů co dát. Estetika socialistické hojnosti byla postupně přejata i lidmi, kteří na vesnicích žili. Tento fenomén jsem později sledoval ve svém souboru Okna. Lidé kvůli modernizaci svých obývacích pokojů pro umístění stěny s televizí, gauče či jiných výdobytků neotáleli s vybouráním a změněním původních oken v domě. Absence dobrých řemeslníků se v architektuře projevila nejprve na detailu.“