Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hilda Bartáková (* 1928)

• narozena 3. července 1928 ve vesnici Diehmen v jihovýchodní části Německa

• ze smíšeného manželství, otec Johann Lužický Srb, matka Amálie Němka

• všechny členy její početné rodiny výraznou měrou zasáhla druhá světová válka

• v roce 1947 odešla ilegálně do Československa

• pracovala jako vychovatelka v Praze, pak jako cukrářka

• krátce sekretářka v Lipsku v lužickosrbském ústavu pro řeč a literaturu

• v roce 1956 se provdala za Jiřího Bartáka a již zůstala v Praze

• až do odchodu do penze sekretářka na velvyslanectví Německé demokratické republiky

• je vdova, v době natáčení bydlela v Praze

Šestiletá Hilda stála osamocená před tabulí, když si ji pozorně prohlíželo čtyřicet stejně starých dětí. Učitel jim během nauky o rasách na příkladu jejich spolužačky vysvětloval, jak vypadá slovanská rasa. Z hlediska nacistických rasových zákonů rasa méněcenná. Hildě ale kolovala v žilách nejen slovanská, ale i německá krev. Narodila se v Horní Lužici, kde kromě Němců žila i slovanská menšina Lužických Srbů. Jejich pohnutý osud završil nástup nacistů k moci, Lužičtí Srbové měli být vysídleni, poněmčeni nebo měli umírat v koncentračních táborech.

V té Hitlerově době Němci chtěli, abychom už nebyli

Hilda se narodila jako šesté dítě Johanna a Amálie Theresy Bartsch 3. července 1928. Vyrůstala ve vesnici Diehmen (česky Demjany) v jihovýchodní části Německa. Hildin tatínek byl Lužický Srb, maminka  byla německé národnosti. Doma se mluvilo německy; lužickou srbštinou, pro malou Hildu nesrozumitelným a tajemným jazykem, mluvila už jen její babička. Do školy šla Hilda poprvé v září 1934, ve stejném roce jí na leukémii zemřela maminka a pro Hildu se mnoho věcí změnilo. Starala se o ni její nejstarší sestra a tatínek přestával zvládat starost o hospodářství, které rodinu živilo. A Hilda se pomalu stávala ‚černou ovcí‘ ve škole. Kromě zpola slovanského původu nebyla členkou Hitlerovy mládeže a navštěvovala nedělní školu, náboženskou výchovu pro děti evangelíků. A to všechno jí učitel, přívrženec Adolfa Hitlera a nacistické ideologie, neodpustil. Další smutnou událostí v Hildině životě byla smrt jejího jediného bratra, který zemřel v roce 1937 na zánět mozkových blan. „Bylo mu dvacet jedna a půl a jeho rakev postavili do stodoly. Celá vesnice nám půjčila bílá prostěradla a všechno v té stodole bylo bílé, strop i zdi, a bylo tam i jednadvacet a půl svíček. Vidím do ještě dneska,“ vzpomíná Hilda Bartáková. 

V následujícím roce obsadilo nacistické Německo československé pohraničí. „Ten důvod měl být, že Němcům tady bylo ublíženo. Když jsem po válce přišla do Čech, tak jsem si na to vzpomněla, protože já jsem se tady cítila moc dobře, mezi vámi tady, a tak jsem si říkala, že Hitler lhal. Tak nám to říkali ve škole, ale vůbec to tak nebylo,“ vypráví dál.  

Ještě dnes tu trpkou chuť cítím

Ve stejném roce, kdy zemřel Hildin bratr, se její otec znovu oženil, nezvládal už starost o děti a hospodářství. Hilda vypráví, jak jí příchodem nevlastní matky skončilo dětství. Matka na ni byla velmi přísná a Hilda u ní láskyplné přijetí nikdy nenašla. Přesto byla nucená prožít s ní následující válečné roky. 22. června 1941 napadlo Německo Sovětský svaz a Hildě se ten den nesmazatelně vryl do paměti: „Jeli jsme zrovna se školou na výlet a hlásili to z tlampačů na nádraží. Všichni lidi byli smutní, někteří plakali a nikdo nemohl pochopit, jak je možné, že Hitler začíná válku ještě s Ruskem.“ Z Demjan odjela většina mužů na frontu a odjel i Hildin tatínek, přestože byl ve věku, kdy se ho mobilizace netýkala. Musel ale v rámci povinného pracovního nasazení pracovat v kamenolomu. Až do konce války byl zaměstnaný u ‚Organizace Todt‘, která zaměstnávala německé muže neschopné vojenské služby při výstavbě vojenských a strategických objektů. Z domova odešly i Hildiny starší sestry, jejichž další osudy se svou dramatičností zcela vyrovnaly osudům mužů na frontě.

Hilda zůstala s nevlastní matkou v Demjanech, ale ani tam nebyl život jednoduchý. „Nebylo co jíst, byla velká bída. Sbírali jsme klasy obilí – a to jsme museli každý klas hodně dlouho hledat. Pak jsme to umleli na kávomlýnku a z toho se vařilo. I dubový žaludy jsme jedli, to bych nikomu nepřála. Taky se umlely a pekl se z toho koláč a z toho se vám všechno stáhne v ústech. Ještě dnes tu trpkou chuť cítím.“ V roce 1943 nastoupila do učení na statek, původně chtěla studovat zdravotní školu jako její starší sestry, ale matka jí to nedovolila. V té době bylo německé vítězné tažení Evropou u konce a důsledky pociťovalo i civilní obyvatelstvo. Bída a hlad byly stále větší, Hilda Bartáková vzpomíná, jak na statek přijížděli lidé z měst, odkázaní jen na potravinové lístky. „Jednou jsem jich napočítala sedmnáct za jediný den... přišli žebrat o trošku jídla…,“ dodává pamětnice.

Nejdřív byl takový klid… takový božský klid

Narůstaly i počty padlých a muže od rodin, kteří se domů nevrátili, nahrazovali stále mladší muži. „Ani to nebyli dospělí lidi. A většinou tam zůstali. Když jsme pak měli po válce školní setkání… tak to bylo smutný… a byla to vůbec smutná doba – a já proto vůbec nerozumím, že pořád, i teď, pořád někde válčí. Já jsem si přála, abych už nikdy nezažila válku,“ říká Hilda Bartáková. Umírali ale nejen muži na frontách, umíralo i německé civilní obyvatelstvo. Už počátkem roku 1942 začaly intenzivní plošné nálety na německá města v odvetě za německá bombardování Velké Británie. Důsledky ničivých náletů vnímala i tehdy šestnáctiletá Hilda. „To byl takový chaos, když bombardovali… se mnou chodilo do školy hodně holek z Hamburku, z Brém, z Kolína nad Rýnem… děti evakuovali na vesnice... to je strašně smutné,“ říká. Když 13. února 1945, v brzkých ranních hodinách, zahájily britské a americké bombardéry letecký útok na šedesát kilometrů vzdálené Drážďany, cítila, jak se jí pohybuje země pod nohama. A dívala se na nebe, které se zabarvilo do černo-ruda. „V Drážďanech jsme měli známé, všichni byli ukrytí ve sklepě. Měli jen jednu aktovku a tam měli všechny dokumenty, šperky a peníze. Když sirény odhoukaly konec náletu, vyšli ven – a ti Američani tam hodili takovou větrovou bombu (pozn.: pravděpodobně se jedná o tlakovou vlnu) – a ten vítr byl tak silný, že jim tu aktovku vytrhl z ruky a všechno bylo najednou pryč. A byli v tu chvíli úplně chudí, jen živí zůstali,“ vypráví Hilda Bartáková.

Další nálet viděla na vlastní oči, bylo to na samém konci války, když Rudá armáda dorazila do nedalekého Budyšína. „Když jsem jezdila ze statku na kole, tak jsem z kopce pod sebou viděla Budyšín. Bombardovali ho ve dne, ale to už byla ruská letadla. Dívala jsem se, jak shazují bomby, padaly jako vajíčka na mísu. Ale to byly bomby, které jen zapalovaly, nebyly to takové ty velké jako v Drážďanech. Nejdřív byl takový klid, takový božský klid a najednou… myslela jsem na ty chudáky lidi a říkala jsem si: ‚Proč to jenom je?‘“

Johanna Amálie, Elsa, Marta, Frida

Nejstarší ze sester Bartschových se jmenovala Johanna Amálie, byla řádovou sestrou a během války pečovala o nemocné v některé z nemocnic v Krušných horách. Další, Elsa, byla zdravotní sestrou Červeného kříže a ošetřovala zraněné vojáky v polním lazaretu. Na konci války se spolu s nimi dostala do sovětského zajetí. Krátký čas strávila v zajateckém táboře v severních Čechách, odtud je převezli do Rumunska a nakonec do Sovětského svazu. „Sestra to přežila, ale když pak vyprávěla… víte, i ti Rusové byli chudí a neměli co jíst... přicházeli žebrat do toho tábora o trochu jídla, jedli kůru ze stromů a všechno možný. A každý den z toho lágru odváželi na vozejku mrtvoly. Každý den… Elsa pracovala v nějakém průmyslovém závodě, kde se vyráběly zemědělské stroje, a tam onemocněla. Ale neměla horečku, tak to neuznali a musela dál pracovat, až zkolabovala. Ale uzdravila se a pak v tom lágru pracovala u zubaře.“ Elsa se po třech letech vrátila domů, kde přesně ty roky byla, Hilda Bartáková neví. Jen to, že v zimě tam bylo až minus čtyřicet stupňů. 

V pořadí třetí byla Marta, profesí také zdravotní sestra. V době, kdy se spojenci dohodli na konečném leteckém útoku na hlavní město nacistického Německa, opatrovala děti ukryté v jednom z berlínských protileteckých bunkrů. Nálet byl podobně ničivý jako bombardování Drážďan, zahynulo při něm přes dvacet tisíc lidí. Martě i dětem se podařilo v krytu přežít, ne tak ale jejímu milému a pravděpodobně i mnohým matkám, které Martě děti svěřily. Po náletu hledala v troskách svého snoubence, nenašla ho mezi živými, ani mezi mrtvými. Nesetkali se už nikdy. „Pak přišli Rusové a oni znásilňovali ženy. A Martě dal jeden voják pistoli na prsa, chtěl ji znásilnit. Ona mu ale řekla: ‚Tak mě zastřel...‘ a on pak neudělal nic... přežila to,“ vypráví Hilda Bartáková. Završením všech Martiných bolestí a strastí bylo, když jí při cestě domů kdosi na nádraží ukradl kufr se vším, co měla. Ona v té chvíli ošetřovala zraněného vojáka.

Frida byla jako jediná ze sester vdaná a v době, kdy jejího muže povolali do armády, byla těhotná. Zatímco on bojoval u Stalingradu, ona mu porodila syna. „Frida zůstala s dítětem sama. Jeho otec psal z fronty, jak je nešťastný, jak nechápe, proč se to všechno děje… tak toužil dostat se domů a tolik se bál, jestli se domů dostane. Z toho dopisu to bylo cítit, jak byl zoufalý a nešťastný, že doma má ženu a dítě… válka by neměla být…“ Domů se nedostal, byl jedním z devíti set tisíc německých mužů, kteří u Stalingradu padli, byli nezvěstní nebo se dostali do zajetí.     

Hilda

Ke konci dubna 1945 se i k Demjanům přibližovala fronta a bojovat odcházeli už i děti a staří muži. I Hildin otec Johann oblékl tři dny před koncem války uniformu a hned nato padl do zajetí. „Tři čtvrtě roku jsme vůbec nevěděli, kde je. Byl v lágru někde v Čechách a neměli jsme o něm žádné zprávy. Když se vrátil, tak nám vyprávěl, jaký měli hlad, že dostávali řepu a podobný jídlo a tyfus tam byl,“ vzpomíná Hilda Bartáková. Když dorazili vojáci Rudé armády těsně k Demjanům, celá vesnice se vylidnila. Všichni, včetně Hildy a její matky, se ukryli v okolních lesích. „Z jedné strany Rusové, na druhé Němci. A my jsme byli v údolí, v lese. A Němci... my byli na ně tak naštvaní... začali střílet… když už byl skoro konec války..., a tak Rusové stříleli taky. Když Němci nekladli odpor, tak ruské tanky jen projížděly a nestřílely. Ale když stříleli, tak jsme utíkali pryč. Vzali jsme si jen to nejnutnější, všechno jsme nechali stát a utíkali jsme do lesa, protože jsme nevěděli kam jinam. Kulky nám fičely kolem uší, ale naštěstí nás to netrefilo. Nejhorší byly ‚panzerfausty‘ a ještě horší ‚Stalinovy varhany‘ (pozn.: ‚Stalinovy varhany‘ se říkalo raketometům kaťuša kvůli typickému kvílivému zvuku). A nebe bylo černý, to bylo strašný..., ale nás to netrefilo,“ vzpomíná Hilda Bartáková na nejtěžší chvíle konce války.

Čtyři noci se s matkou ukrývala v lese, spaly pod kabátem, který si jediný stihly vzít s sebou. Pršelo, došly jim potraviny, a když střelba na chvíli utichla, běžela Hilda domů pro jídlo. Když pak doma v kuchyni jídlo připravovala, ozval se obrovský výbuch. „A hodilo mě to na skříň, okna popraskala... bylo to tak blízko…, a to má člověk strach. Sebrala jsem tašku, sedla na kolo a jela jsem. A když jsem přijela do Gaussigu, tak tam už stály protitankové zátarasy – a já šlapala a šlapala, nevěděla jsem, co se stalo. A na kopci jsem se ohlédla a viděla jsem černý, hustý dým, vypadalo to jako velká houba.“ Až posléze se dozvěděla, že jen necelý kilometr od jejich domu vyhodili Němci do vzduchu velký sklad munice. 

Nejvíc to bylo vidět při tancovačkách... kolik mužů se po válce nevrátilo

Z lesa pak s matkou odešla na statek a tam se dál ukrývaly ve stodole. Hilda spala ve váze na dobytek, kde se cítila alespoň trochu chráněná. „A když jsme se potom vracely domů, maminka roztrhala nějakou bílou látku a daly jsme si ji kolem levý ruky, že se vzdáváme,“ vzpomíná dál. Všude už byli sovětští vojáci a Hildě, stejně jako její starší sestře Martě, hrozilo, že ji vojáci znásilní. „Dal mi samopal na prsa a mně se tak rozklepala kolena, že si to neumíte představit,“ dodává. Ubránila ji matka, s vojáky mluvila lužickou srbštinou, tedy jazykem spřízněných Slovanů. Především ale „byla sama jako generál, a tak se jí báli,“ říká pamětnice. Dál vzpomíná, že sovětští vojáci byli také velmi mladí a vůbec neměli potuchy, kde se nacházejí. Domnívali se, že už jsou v západní části Německa, a bylo pro ně překvapením, že jsou v Lužici. „Byli rádi, když dostali něco k jídlu, ale to víte, válka je válka. A možná, že v Srbské Lužici byli lepší, jak se chovali jinde, to nevím. Důstojníci objížděli na koni pole, jestli tam nejsou schovaná děvčata. A jak byla velká bída... opravdu nebylo co jíst..., tak některá děvčata se s nimi dala do kupy. Za jídlo… a dostaly potom syfilis a podobný nemoci...“

Bída a hlad byly všudypřítomné, Hilda Bartáková vypráví, jak jednoho dne, těsně po skončení války, kdosi zaklepal na dveře. Za nimi stál německý voják vracející se z fronty, Hilda vzpomíná, že měl jednu ruku bez prstů a hladové oči. Dala mu vařený brambor, který hltavě spolkl. „Obyčejní lidi byli rádi, že je konec války. Protože válka je strašná. Němci prohráli a museli to vzít, tak jak to bylo. Ale nejvíc to bylo vidět při tancovačkách..., kolik mužů se po válce nevrátilo,“ říká pamětnice.

Kde máte rodinu a děti, tam jste doma

V roce 1947 se Hilda rozhodla, že odejde do Čech. V té době tu už bylo mnoho jejích vrstevníků, v Čechách studovali nebo pracovali. Československá republika byla už od svého založení Lužickým Srbům velmi nakloněná a také vstřícná. Už na konci roku 1945 bylo v České Lípě založeno lužickosrbské gymnázium, které mělo vychovat novou poválečnou generaci lužickosrbské inteligence. Mnoho vzdělaných a protinacisticky smýšlejících lidí hlásících se k lužickosrbské národnosti zahynulo během války v koncentračních táborech. Právě jeden ze studentů českolipského gymnázia převedl jedné noci Hildu přes pohraniční lesy u Varnsdorfu. Hranici musela přejít tajně, Německo v té době oficiálně opustit nesměla. V pohraničí ale nezůstala, pokračovala dál do Prahy, kde získala první zaměstnání. S hledáním jí pomáhala lužickosrbská organizace Domowina. Hilda Bartáková vypráví, že v Čechách se cítila „jako v ráji“. Mohla tu začít studovat, mohla získat práci, byl tu dostatek potravin. O studiu ale neuvažovala, potřebovala vydělat nějaké peníze. Nejprve pracovala jako pomocná síla v domácnosti, pak jako vychovatelka a nakonec získala místo cukrářky v závodní jídelně ministerstva paliv a energetiky. Tam se také seznámila se svým budoucím manželem Jiřím Bartákem.

Domů se vracela na krátké návštěvy, pokaždé tajně, pěšky přes les, aby se vyhnula kontrolám. A pokaždé s balíčkem potravin pro blízké. Po vzniku Německé demokratické republiky načas odjela do Lipska, kde dostala nabídku pracovat jako sekretářka v lužickosrbském ústavu pro řeč a literaturu. Byla tam spokojená a uvažovala, že by v Německu zůstala, ale v Čechách měla milého a od něj nabídku k sňatku. Vdávala se v roce 1956 a v Čechách se usadila natrvalo. „Kde máte rodinu a děti, tam jste doma,“ zní její odpověď na otázku, kde se cítí víc doma, jestli v Čechách, nebo v Německu. S manželem vychovala dvě děti a v souvislosti s nimi vzpomíná také na události z 21. srpna 1968, kdy Československo obsadila vojska Varšavské smlouvy. Její děti byly v té době na prázdninách u tety v Německu. „Hranice byly zavřené, telefony nefungovaly, nevěděla jsem, co mám dělat. Rozhodla jsem se, že dojedu na velvyslanectví, jestli by nemohli zavolat do Berlína na ministerstvo zahraničí,“ vzpomíná. Musela jít pěšky, nejezdily ani tramvaje, na německém velvyslanectví jí ale ochotně vyšli vstříc a dohodli předání dětí na hranicích. „Když jsme pak jeli na ty hranice, všude jsme míjeli ruský tanky. Ale jeli jsme v lékařském autě, tak nás nechali. A pak jsme čekali u hranic, až sestra děti přiveze. My jsme nemohli tam a sestra nemohla k nám, ale aspoň jsme si přes hranici mohli podat ruce a převzít děti. Pak jsme je oblékli do bílých lékařských plášťů, protože jsme zpátky zase projížděli kolem těch ruských tanků,“ popisuje vypjatou atmosféru srpnových dní roku 1968, v jejím případě umocněnou strachem o děti.   

Josef

Po mateřské Hilda Bartáková začala pracovat na velvyslanectví Německé demokratické republiky, nejprve jako telefonistka, později jako sekretářka. Zůstala tam až do odchodu do penze. V roce 2013 se již ovdovělá seznámila během pobytu v lázních s tehdy stoletým, nevidomým a možná i osamělým starým mužem. V restauraci mu předčítala jídelní lístek a on ji z vděčnosti pozval na sklenku vína. Po návratu do Prahy ho ona na oplátku pozvala na oběd k sobě domů. „A on to přijal... a já jsem teď tolik vděčná, že jsem tak vzácného člověka mohla poznat. Jmenoval se Josef Načeradský a za války byl zavřený v Malé pevnosti Terezín, protože byl v odboji. To, co tam zažil, bylo strašně smutný. Nepoznala jsem hodnějšího a inteligentnějšího člověka. Ale je to až příliš smutný o tom mluvit, co v té Malé pevnosti zkusil,“ vzpomíná. Další pozvání na oběd následovala, začali se setkávat pravidelně. Někdy Josef vyprávěl, často jen mlčel a nikdy nenadával na Němce, dodává Hilda Bartáková. Jejich přátelství bylo krátké, ale o to intenzivnější, naplněné vzájemnou úctou a porozuměním (vzpomínky Josefa Načeradského jsou také součástí sbírky Paměti národa). 

Jediné slovo, při kterém stále usměvavá a optimisticky naladěná Hilda Bartáková pokaždé zvážní, je slovo válka. „Všem přeji, aby mohli žít v klidu a míru, aby válka nebyla. Já jsem ji prožila a nechtěla jsem, aby se někdy znovu opakovala. To je tolik smutku… ale přesto bych si nedokázala představit, aby byl můj život jiný, než doopravdy byl,“ říká na závěr.