Hilda Bartáková

„Tak může přijít ke mně a třeba může přijít na oběd. A on to přijal. A jsem tak vděčná, že jsem tak vzácného člověka poznala, on byl chudák zavřenej v tý Malý pevnosti v Terezíně. A co tam zažili, to bylo taky strašně smutný. On byl v odboji, národní odboj (Obrana národa) a někdo ho prozradil. A tři gestapáci ho vyslýchali. A on sám byl učitel němčiny… a takovej hodnej, moc hodnej člověk. Opravdu moc hodnej, nepoznala jsem… a inteligentní a chytrý, a říkal mně to, že ho tři gestapáci vyslýchali, že ho kopali, aby prozradil ty ostatní. Říkali, že i kdyby ztratil život, že to z něho dostanou. No a on už byl polomrtvej, musím říct, a přišla jedna paní, že pečeně je hotová. Kachna, pekli kachnu, a tak ti tři gestapáci ho nechali a šli na tu kachnu. Ta pečená kachna mu zachránila život. A dva spoluvězni ho pak, opravdu polomrtvého, vynesli ven. On byl na Bulovce v nemocnici a ukázal mně, měl na zádech takovou hlubokou jizvu, že by se tam vešla menší pěstička. Je to až příliš smutný o tom mluvit, co oni chudáci zkusili.“

„V tom bunkru to přežili, ten byl tak pevný, a dokonce pak přišli Rusové – a ona moje sestra byla taková trošku baculatá a Rusové znásilňovali ženy. A mojí sestře dali pistoli na prsa a ona mu říkala: ‚Tak mě zastřel.‘ No, představte si to, neudělal jí nic, ani ji neznásilnil. Přežila to, ona byla taková statečná, nebála se. Já jsem to taky zažila, že mi dali samopal na prsa, ale mně se tak klepala kolena, že si to neumíte představit. To jsme šly už zpátky, jak jsme uprchly, a oni, to jsem vypravovala těm dětem z tý školy, my jsme musely taky uprchnout z domova. Byly jsme v lese, pak jsme byly u jednoho sedláka, tam jsme spaly ve stodole a tam měli váhu na zvířata a já jsem spala v tý váze. Co se vážila prasata. A tam jsem se cítila jako trošku chráněná, kolem bylo takový… aby ta zvířata neutekla ven, tak jsem tam měla seno a tam jsem spala, tak to bylo. A když jsme šly potom domů, maminka roztrhala nějakou bílou látku a daly jsme si ji kolem levý ruky, že se vzdáváme. A takhle jsme potom šly zpátky domů.“

„Ve válce, my jsme tam měli přídělky. Byla velká nouze, to musím říct. V Německu jsme dostali na jeden ten šestnáctiny mléko, ale ředěné mléko. Můj táta byl na práci, ten musel narukovat, na vojnu ne, ale na práci, tak s tou maminkou jsem byla sama. Tak to nebylo tak jednoduché. Chodily jsme sbírat klasy a ty jste museli hledat jako houby v lese.“

„A to bylo tak. To ještě ta republika nebyla a my jsme byli tady vítaní, ale z německé strany to nebylo oficiální. To jsme jako nesměli. A to jsme šli. Já vždycky říkám, že jsem přišla do Čech přes zelenou louku. To znamená, když tu ti, jak měli volno, tak byli doma na prázdninách, no a jeden student mě vzal s sebou, a to jsme šli načerno přes hranice. A já jsem ještě neuměla česky a on vždycky říkal... jsme šli pěšky, přes les, v noci, no co. To byl taky Lužický Srb a studoval tady. A mě vzal s sebou.“

„Potom jsem bydlela tady v Praze v lužickosrbském semináři. To jsme všichni mluvili lužickosrbsky. Oni tady studovali, protože v Německu neměli šanci se dostat na studium a tady v Čechách mohli studovat, ti Lužičtí Srbové. A taky v Rumburku a nahoře byla gymnázia a tak dále. A já jsem se sem dostala vlastně ne jako studentka, ale jako ty au-pairky jedou ven, tak z Lužice sem přišli děvčata i chlapci na práci. A já byla v jedné rodině blízko Karlova náměstí v Příčné ulici, u dvou malých dětí. A potom už neměli peníze a zůstala jsem tady v Čechách, tak jsem šla na pracovní úřad a tady mě zaměstnali do závodní jídelny ministerstva paliv a energií.“