„To bylo v roce 1988 a byl to docela zajímavý zážitek. Přijeli jsme tam a byli jsme neskutečně pohoštěni, obletováni. Starali se o nás neuvěřitelně. Hned první raut, který pro nás připravili – chlebíčky s kaviárem a podobně. Byli jsme z toho překvapeni, ale užívali jsme si to. Ale potom, když jsme se porozhlédli po Kyjevě a viděli jsme prázdnou masnu, obrovskou frontu lidí a úplně jinou životní úroveň než to, co jsme tam zažívali, jak bylo o nás postaráno, tak jsme se nestačili divit. A ti, co se o nás starali, tak když se potom někde popíjelo, tak se trošku rozpovídali a dozvídali jsme se, jak mají svoje soukromé dodávky ovoce, zeleniny a všeho někde z Jalty. Bylo vidět, že v té době měla ta země úplně dvojí tvář, malinko se nám podařilo nahlédnout za tu oponu a byla tam docela chudoba a bída. Ale o nás bylo postaráno, takže nám to bylo hloupé.“
„Tam jsme měli jeden neveselý zážitek, když jsme navštívili kardinála Špidlíka naproti Santa Maria Maggiore, tak jsme s ním pohovořili, bylo to v podvečer. Nebyli jsme ohlášeni, nemohli jsme jít dál, byli jsme celý velký sbor lidí. Měli jsme tašku plnou not a tu tašku tam někdo položil, opřel o pouliční lampu. A tak jsme tam stáli, hovořili s panem kardinálem, on nám rozdal všem medailonky, dodnes si ho považuji. A mezitím nám někdo sebral tu tašku s notami [smích]. Takže to byla pro nás obrovská rána. Následně jsme prolezli všechny kontejnery v docela velkém okolí chrámu Santa Maria Maggiore a našli jsme tam spoustu zajímavých věcí. Spoustu české literatury, a dokonce i doklady nějakých českých spoluobčanů. Zdá se, že jsme byli takoví bezelstní a nebyli jsme připraveni tady na tu italskou společnost. Takže ty doklady jsme někam odevzdali a tu literaturu – třeba o kardinálu Beranovi, já sama mám třeba jednu knížku doma – prostě jsme si to nějak rozdali a odvezli domů. Takže to byl takový jiný zážitek z toho svatořečení Anežky.“
„Ještě si z dětství pamatuju takové zajímavé momenty. Na té základní škole jsme měli takovou hodně uvědomělou češtinářku. Ona to byla taková hodná paní učitelka, měli jsme ji rádi, ale byla dost angažovaná. A já si pamatuju jeden nezapomenutelný moment, když jsme šli na oběd do školní jídelny a začal hlásit rozhlas. Došli jsme ke schodišti, ta paní učitelka vystoupala po schodišti kousek výš, takže jsme ji všichni krásně viděli. A teď se ozvala z toho školního rozhlasu smutná zpráva, že zemřel pan Brežněv. No a ona se ta paní učitelka tak upřímně rozplakala! Ona z toho byla tak nešťastná a sesypaná, my jsme na ni zírali a vůbec jsme to jako děti nechápali. To byl takový zajímavý moment. Ale jak říkám, jinak to byla velmi příjemná, hodná paní. Ale ideologicky tím opravdu žila.“
Jana Bártková, rozená Kašpaříková, se narodila 17. července 1969 v Brně. Vyrůstala v Blažovicích na Brněnsku. Matka Marta se živila jako pánská krejčová, otec Jan, strojní inženýr, nejprve pracoval jako opravář zemědělských strojů, později působil na brněnské stavební fakultě. Jana byla odmalička vedena k víře, v dětství se pravidelně účastnila ilegálních salesiánských táborů, takzvaných chaloupek. Kvůli víře později nemohla studovat pedagogiku na vysoké škole, otec nesměl vyučovat a dědeček skončil několikrát u výslechu. V roce 1986 se stala součástí Společenství svatého Gorazda, se kterým vycestovala na západ. V rámci Společenství se účastnila i svatořečení Anežky České v Římě roku 1989. Od druhé poloviny 80. let zároveň působila v hudebním souboru historických nástrojů Tibia. V tomtéž období pomáhala na Brněnsku organizovat tábory pro děti zasažené černobylskou havárií. Po sametové revoluci vystudovala pedagogiku a konzervatoř v Brně. V době natáčení rozhovoru (2021) žila v Blažovicích.
