Zdeněk Bartoň

„Potom po válce to bylo zase prostě tak, že naráz se konfidenti gestapa, anebo ti přívrženci, kteří dřív spolupracovali s Němci, se chtěli mstít Čechům a mstít těm, kteří nebyli dobří, tak naráz se z nich stali partyzáni. Naráz vyhnali normální lidi, ty lidi šikanovali, museli zametat náměstí. Řeknu konkrétně: tam byly mlýny a těstárny a tam byl zaměstnaný jeden Němec, který se jmenoval Larisch, byl to vcelku hodný Němec, který nikomu neubližoval. A ti konfidenti ho jako prvního vytáhli, samozřejmě ho zavřeli do Svatobořic. Ve Svatobořicích zavřeli pár lidí, které teda chytili všude. Byli to buď partyzáni, nebo ti, kteří se nedokázali ubránit a byli tam uvěznění. Bylo to to, že tito konfidenti, mám-li je tak nazvat, tak ti dokonce nás požádali, nebo požádali školu, abychom se šli podívat na to, jak jich budou věšet. To znamená, že na radnici byl průchod a tam byla věznice, kde uvězňovali ty, kteří neodevzdávali dostatek masa nebo vajec. To byli vězni, kteří tam byli jeden dva dny. Ale kromě toho tam postavili šibenici a na tu šibenici tam věšeli ty lidi, třeba konkrétně toho Larische. Oni z těch Svatobořic chodili pěšky a chodili kolem našeho, tak jsme viděli paní Larischovou, manželku toho Larische, která plakala celou cestu, museli ji podpírat, ona se musela dívat na pověšení toho svého manžela.“

„Tehdy ti komunisti si dělali, co chtěli. Prostě úplně, co chtěli. Oni měli prostě moc. Měli moc si rozhodovat tak, jak chtěli, tak si rozhodli. Buďto je ten člověk poslechl, nebo neposlechl. Samozřejmě že ti, kteří teda měli odvahu nebo mohli odporovat… Ale víte, já nebo naše rodina jsme žili v tom, že jsme byli zadlužení tady s tímto barákem, že jsme měli dvě malé děcka – a teď teda co. Tak se nám děcka nedostanou ani na školu, když nám holka, ta studovala na samé jedničky. Tak teda jí řekněte: ‚Nesmíš chodit do školy, nesmíš si udělat střední školu.‘ Tak to bylo prostě kruté. Tak jsem říkal, musím to vzít na sebe, tak to musím risknout. Tak mi nic nezbylo, možná jsem to udělal blbě, nevím, ale nic jiného mi nezbylo než vstoupit.“

„To bylo v roce 1945, tak tam v pondělí 16. dubna vyhodili němečtí vojáci do povětří dva železniční mosty a výhybky. Hned druhý den přivezli Němci nová děla a umístili je po různých místech v ulicích i na okraji města směrem k Hodonínu. V tento den, to je 17. dubna, zapálili Němci likusáky, to byly dřevěné baráky na nádraží, a začali střílet po lidech, kteří byli na ulicích. Vykrádali celé město, rozbíjeli výklady a dveře v obchodech, kradli, ničili, na co přišli. Druhý den, to je 20. dubna, začaly dopadat na Kyjov granáty. V tento den v noci dopadl granát do naší kůlny, která ihned začala hořet, všichni jsme začali hasit, přesto nám kůlna vyhořela až do základů. Museli jsme se tedy schovat do sklepa, kde jsme také přespávali. Bylo nás tam čtrnáct. Jak jsme vyšli ze sklepa, Němci nás ihned postřelovali. Mohli jsme pouze do druhého sklepa, který byl za námi, ale dál jsme se neodvážili pro vysoké nebezpečí. Granáty, miny a stálá střelba ze všech zbraní byla v našem nejbližším okolí. Druhý den jsem ze zvědavosti vystoupil na lavičku a díval se k nemocnici. Když jsem slízal z lavičky, padla rána a střela se zaryla nedaleko ode mě. Dostal jsem od otce pár pohlavků a vynadáno, ale víckrát jsem tam nelezl. Když jsem ve sklepě usínal, uslyšel jsem na dvoře rachot, kroky a hned nato rány z automatu, které se každou chvíli ozývaly. A ráno jsem vyšel, jsem viděl plot, který přehrazoval náš dům, plný děr od střel. Byl to onen voják, který po mně střílel. V našem sklepě se stále někdo objevoval. Jednak to byl německý voják, někdy příjemnější Rakušák, ale v noci také průzkumáci – ruští nebo rumunští vojáci.“

„Po té heydrichiádě začali zatýkat lidi, u kterých bylo podezření, že mají styky s partyzánama anebo teda s odbojem vůbec, se zahraničím. Takže tam byl třeba profesor Španiel, ten tam byl zavřený. Od něho máme, protože jsme s ním dost teda jako komunikovali. Tak máme, dostala moje sestra z kosti vyřezávaný takovou prostě růžičku, jako z kosti. On nám dycky přivedl někoho, kdo teda potřeboval někde něco. To byl koncentrák, my jsme temu říkali, ale ten koncentrák byl obehnaný drátem, a to střežení tam nebylo prostě tak ostré jako třeba v jiných těch lágrech. Takže tady třeba hlídali, řeknu příklad, třeba Rakušáci a s těma Rakušákama jsme byli ve styku teda, jsme se znali, tak oni přivřeli oko nebo jako třeba odešli, ano. Samozřejmě jsme museli být opatrní, samozřejmě. My jsme to znali teda tak jako, co jsme teda jako viděli přes ten plot. Co oni třebas jako chtěli, chtěli se něco dovědět nebo chtěli něco poslat, nebo přišli k nám prostě nějací lidi, kteří chtěli jako: ‚Řekněte nám, co tatínek nebo co maminka,‘ prostě a tak dál, takže tak jsme je tak jako informovali.“

„Kyjov, to bylo takové židovské město. Tady bylo, dá se říct, padesát procent Židů a padesát procent jiných náboženství. S Židama jsme se kamarádili, chodili jsme s nima do škole. Tady třeba vedle radnice, tam byla, říkalo se temu židárna a tam byla synagoga. Protože ti Němci, oni jako toužili po penězích, prostě po bohatství, tak se dověděli, že ti Židi tam mají zlaté tele. To byla sice blbost, ale tak prostě se to dověděli. No tak tu synagogu prostě přepadli, zlikvidovali ju, rozbili, zničili prostě všecko možný. Ty jejich tóry, které tam byly namotané jako na těch… tak to tam bylo poničené jako, všecko v hrozném stavu. No ale my jako kluci, že, tak to bylo všecko náš rajón, tak jak to Němci opustili, tak my jsme tam chodili na návštěvu. Oni nám říkali: ‚Ty, prosím tě, my se tam nedostaneme, seberte nám třebas tam nejaký ty tóry.‘ No, tak jsme to tahali a dávali jsme jim to. Potom se stalo to, že sem došli z Holešova Židé, no a v tym čtyřicátým, ve čtyřicátým roku to bylo nebo jednačtyřicátým, tak je potom odtahovali do lágrů, do plynu. Oni si poschovávali, anebo po rodinách nechávali ty majetky, tak nějak, že se ještě vrátí. No, pochopitelně se jich vrátila dvě procenta nebo tři procenta, víc ne.“