„Zapojení do struktur neoficiální podzemní církve. Tam jsem poprvé zažil takové věci jako mši někde u stolu. Civilní, v okruhu pár lidí, kdy byl člověk oproštěn od té vnější zvykové formy liturgie a musel se soustředit na to podstatné, o co skutečně jde. Za to jsem vděčný. Zahradník byl potom takovým mým druhým tátou. Byl hodně sebevědomý, přísný, odvážný, pevný, bylo na něj spolehnutí. Nikdy mě nenechal ve štychu. Ale zase vyžadoval. Takový autoritativní typ. Takže to, že je kněz, jsem se dověděl poměrně brzo, a to, že je biskup, také brzo, protože nějakým záhadným způsobem jsem v něm budil důvěru, že mě bral na cesty, i takový, který byly o držku. A to on už tak lehkovážný nebyl, že by mě chtěl uvádět do takových věcí.“
„Výslech byl nepříjemný. Ptali se a já jsem dělal blbého. ,Jezdil jste za Otčenáškem?‘ ,Tam jezdili všichni. Co je na tom špatného?‘ Dělal jsem trochu blbého. Měl jsem samozřejmě strach. Byl jsem na výšce. Jenže jsem byl mazaný. Poradil mně to (Fridolín) Zahradník. Už v prváku jsem se dobrovolně přihlásil do ateistického semináře. Estébák Zajíček – dodnes žije, potkávám ho – říká: ,Vy studujete ateistický kroužek. Co to znamená?‘ Řekl jsem, že mě zajímá všechno, marxismus, leninismus, křesťanství, buddhismus i židovství. Nakonec dobrý. Žádnou spolupráci po mně nechtěli. To je důležitý. Takže jsem řekl, že se budu zajímat o ateismus a že mám svou vlast rád.“
„Bylo několik objektů, které byly většinou nějak maskovaný na samotě a krkolomnějším přístupem na někoho napsané. Konaly se tam nějaké synody, organizovaná setkání a tak dále. Sjížděli jsme se tam koordinovaně, nekoordinovaně z různých míst republiky. To znamená, že cestou se přehazovaly auta, měnily espézetky, jezdilo se oklikou i polníma cestama, protože to bylo kontrolovaný. Po revoluci se samozřejmě zjistilo, že o některých StB vědělo. Třeba ve Veselce u Letovic Frída chtěl, abych to zabezpečil. Jenže to byl tehdy problém. Řešil jsem, jak na stromy a okolní objekty zajistit ultrazvukové paprsky, generátor ultrazvuku, že by to při přerušení signalizovalo. To jinak nešlo nějakým drátkem. Teď je to bez problémů, ale tehdy nic nebylo.“
Vlastimil Bartoš se narodil 24. listopadu 1955 v Ústí nad Orlicí. Během studií na vysoké škole se stal osobním řidičem biskupa tzv. podzemní církve Fridolína Zahradníka. Pod rouškou komunálních služeb spolu navštívili desítky kněží oficiální i skryté církve. Vlastimil Bartoš také spolupracoval na rozšiřování samizdatů a stal se svědkem několika tajných svěcení. Později sám samizdaty tiskl. Nejprve na primitivním rozmnožovacím stroji a pak na cyklostylu. Do jeho domu také dojížděli kněží Josef Zvěřina a Václav Vacek, kteří v něm pořádali tajné teologické semináře. Na základě jeho aktivit ho několikrát předvolali k výslechu na StB. Během sametové revoluce pak jako jeden z mála rozšiřoval v Ústí nad Orlicí informace o demonstracích v Praze a stal se také jedním ze zakládajících členů místní buňky Občanského fóra. V roce 1991 Vlastimil Bartoš rozjel v Ústí nad Orlicí vlastní tiskárnu a vydavatelství, které dodnes provozuje.
