Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Vlastimil Bartoš (* 1955)

• narozen 24. listopadu 1955 v Ústí nad Orlicí

• zapojení do podzemní církve

• řidičem biskupa podzemní církve Fridolína Zahradníka

• svědkem tajných svěcení

• tiskl a rozšiřoval samizdaty

• v domě pořádal tajné teologické semináře

• jeden ze zakládajících členů Občanského fóra v Ústí nad Orlicí

• od roku 1991 majitel vydavatelství a tiskárny

Během studií na vysoké škole se Vlastimil Bartoš stal osobním řidičem biskupa tzv. podzemní církve Fridolína Zahradníka. Pod rouškou komunálních služeb spolu navštívili desítky kněží oficiální i skryté církve. Pamětník také spolupracoval na rozšiřování samizdatů a stal se svědkem několika tajných svěcení. Později sám samizdaty tiskl, nejprve na primitivním rozmnožovacím stroji a pak na cyklostylu. Do jeho domu také dojížděli kněží Josef Zvěřina a Václav Vacek, kteří v něm pořádali tajné teologické semináře. Během sametové revoluce pak jako jeden z mála rozšiřoval v Ústí nad Orlicí informace o demonstracích v Praze a stal se také jedním ze zakládajících členů místní buňky Občanského fóra.

Cesta k víře v Boha

Vlastimil Bartoš se narodil 24. listopadu 1955 v Ústí nad Orlicí jako nejmladší ze tří dětí rodičům Vlastimilovi a Marii. Oba jeho rodiče byli věřící, ale pamětník říká, že doma se o Bohu příliš nemluvilo. V tomto směru měl na něj zásadní vliv dědeček Alois Keppl. Rodiče totiž trávili hodně času v zaměstnání, a tak výchovu částečně převzal právě on. Děda pocházel ze silně věřící rodiny. Jeho bratr Mons. Karel Keppl působil jako děkan kapituly sv. Ducha v Hradci Králové, další bratr Josef jako farář ve Svojanově a třetí bratr Antonín zemřel na španělskou chřipku během studia kněžského semináře v Římě. „Byl trochu přísný. Vzpomínám si, že jsem odmala musel před snídaní odříkat všechny modlitby. Měl takový respekt, že jsme si nikdo nedovolili odmlouvat,“ vzpomíná Vlastimil Bartoš na dědu.

V dětství tak pamětník pravidelně chodil na mše svaté do kostela a také docházel na výuku náboženství. „Docela negativně mě to poznamenalo. Vždycky jsem byl jediný ve třídě a stal jsem se předmětem posměchu. Styděl jsem se za to,“ dodává. Výuka náboženství sice tehdy nebyla trestná, ale v komunistickém režimu víra v Boha nepatřila k oblíbeným tématům. Otec začal mít kvůli tomu problémy v zaměstnání a obával se o své místo bankovního úředníka. „Už to nešlo. Tlak na tatínka byl velký. Maminka mě pak učila sama,“ vzpomíná Vlastimil Bartoš, kterého pak soukromě a tajně vyučovala katechetka Ludmila Poláková.

Vlastimil Bartoš také vypráví, že největší zlom v postoji k víře v Boha u něj nastal někdy kolem patnácti let. Nejvíc ho prý ovlivnila duchovní literatura Louise Evelyho. Tehdy také s dalšími mladými lidmi dojížděl na brigády a duchovní setkání do Trmic k biskupovi Karlu Otčenáškovi.

Osobním řidičem Fridolína Zahradníka

Vlastimil Bartoš po základní škole v Ústí nad Orlicí vystudoval Železniční průmyslovou školu v České Třebové a následně studoval jeden semestr VÚT v Brně. Tehdy ho také ze zdravotních důvodů vyškrtli z vojenské evidence a nemusel na základní vojenskou službu. Studium na VÚT ale ukončil a rok pak pracoval u Československých drah. V roce 1976 ho přijali na Vysokou školu dopravní v Žilině. Potřeboval peníze, a tak si našel brigádu v pokrývačské partě na opravách kostelních věží v komunálních službách v Rychnově nad Kněžnou. Jako vedoucí tam tehdy pracoval Fridolín Zahradník, který byl již v roce 1965 řeckokatolickým biskupem Eugenem Kočišem tajně vysvěcen na kněze. Obřad se konal ve východním ritu, a tak přesto, že Fridolín Zahradník byl již pět let ženatý, svěcení proběhlo podle kanovnického práva. V roce 1970 se Fridolín Zahradník stal vůbec prvním ženatým biskupem. Vše proběhlo v utajení, protože tajné svěcení bylo podle paragrafu o maření státního dozoru nad církvemi trestným činem a prozrazení by pro jeho aktéry znamenalo vězení.

Fridolína Zahradníka tak jeho sousedé vnímali jako šéfa pokrývačské party. Vlastimil Bartoš vzpomíná, že měl dokonce patent na lisování hliníkových eloxovaných plechů. „Věžařské středisko se Zahradníkem drželo komunálu zisky. Takže oni ho tak trochu chránili. Ta technologie byla na tu dobu hodně progresivní a moderní a dávali padesát let záruky jen na barvu.“

Několik měsíců po nástupu na brigádu Vlastimila Bartoše předvolali k výslechu na StB. Nešlo tehdy o Fridolína Zahradníka, ale o podpis místní petice za náboženské svobody související s Helsinskou dohodou, kde se československá vláda mimo jiné zavázala k respektování lidských práv. „Dělal jsem trochu blbého. Měl jsem samozřejmě strach. Byl jsem na vejšce. Jenže jsem byl mazaný. Poradil mně to Zahradník. Už v prváku jsem se dobrovolně přihlásil do ateistického semináře. Estébák Zajíček – dodnes žije, potkávám ho – říká: ,Vy studujete ateistický kroužek. Co to znamená?‘ Řekl jsem, že mě zajímá všechno, marxismus, leninismus, křesťanství, buddhismus i židovství. Nakonec dobrý. Žádnou spolupráci po mně nechtěli. To je důležitý. Takže jsem řekl, že se dál budu zajímat o ateismus a že mám svou vlast rád,“ vzpomíná Vlastimil Bartoš.

Z pamětníka a Fridolína Zahradníka se stali přátelé, a Vlastimil Bartoš mu dokonce dva roky dělal osobního řidiče. Pod rouškou komunálních služeb spolu navštívili desítky kněží oficiální i skryté církve. Nejčastěji jezdili do severních Čech a na Slovensko. Vlastimil Bartoš vzpomíná, že docházelo i k dosti paradoxním situacím, kdy třeba v Ludanicích u Topolčan Fridolín Zahradník jeden den zpovídal věřící a ti ho pak další den viděli v montérkách opravovat střechu kostela.

Jejich cesty často vedly za kněžími či biskupy skryté církve, jako například za Pavlem Hradilkem, Václavem Komárkem, Janem Konzalem, Pavlem Netukou, Pavlem Hájkem a dalšími. Většina setkání ale probíhala na tajných místech. Šlo o domy zakoupené pod hlavičkou Fridolína Zahradníka na třetí osobu někde v odlehlé oblasti. „Konaly se tam nějaké synody, organizovaná setkání a tak dále. Sjížděli jsme se tam koordinovaně, nekoordinovaně z různých míst republiky. To znamená, že cestou se přehazovaly auta, měnily espézetky, jezdilo se oklikou i polníma cestama, protože to bylo kontrolovaný. Po revoluci se samozřejmě zjistilo, že o některých StB věděla. Třeba ve Veselce u Letovic Frída chtěl, abych to zabezpečil. Jenže to byl tehdy problém. Řešil jsem, jak na stromy a okolní objekty zajistit ultrazvukové paprsky, generátor ultrazvuku, přijímač, že by to při přerušení signalizovalo. To jinak nešlo nějakým drátkem.“ A právě po jednom setkání v osadě Veselka Vlastimila Bartoše opět předvolali k výslechu na StB. Tvrdil, že tam jezdí na brigády, a naštěstí to pro něj nemělo žádné následky.

Pamětník se také stal svědkem několika tajných svěcení na kněze. „Probíhalo to v bytě. Byla tam manželka toho člověka a já jako svědek. Došlo k obřadu svěcení, pak byla sloužená mše a pak pohoštění. Nepřišlo mi to jako nic zvláštního, že bych si to měl zafixovat. Bral jsem to jako normální věc.“

Fridolín Zahradník měl množství kontaktů a konexí. Úzce spolupracoval jak s podzemní církví, tak s veřejně působícími kněžími. Pro chudší farnosti dokázal sehnat peníze na opravy kostelů. Vlastimil Bartoš vzpomíná, že v roce 1981 dostali s rodiči povolení k cestě do Vídně, kde navštívili P. Blažeje Müllera, ředitele tamního oddělení katolické charity. Ten poskytl nemalé finanční prostředky na opravy kostelů a podporu salesiánským i jiným kněžím například na koupi auta. Tajně je pak převezli do republiky. Po pádu komunismu ale ze spisů vyplynulo, že P. Blažej Müller byl více než dvacet let agentem StB. „Vzbuzovali takhle důvěru. Takže jsme měli to štěstí, že jsme byly jen volavky pro ostatní, které pak StB skřípla,“ dodává pamětník.

V roce 1981 Vlastimil Bartoš úspěšně dokončil vysokou školu a tím skončila i jeho brigáda u komunálních služeb. S Fridolínem Zahradníkem se ale dál stýkal. Jenže tehdy už ho měla pod dohledem StB a v roce 1983 Fridolína Zahradníka zatkli. Tehdy pamětníka opět předvolali k výslechu. Fridolín Zahradník pak více než čtyři roky strávil ve vyšetřovací vazbě v Hradci Králové, než ho v zinscenovaném procesu odsoudili za údajné rozkrádání majetku. Nechtěli ho totiž obvinit z církevních aktivit, což by vyvolalo nechtěnou pozornost zahraničních sdělovacích prostředků. I ve vězení pokračoval v pastorační činnosti. Propuštěn byl v roce 1988. Pracoval pak jako hromosvodář v Rychnově nad Kněžnou a po pádu komunismu založil sdružení Emauzy, provozující azylové domy pro bezdomovce a propuštěné vězně. Zemřel v listopadu 2015. Vlastimil Bartoš se s ním stýkal až do jeho smrti. „Poznal jsem ho dost zblízka. Zahradník byl potom takovým mým druhým tátou. Byl zdravě sebevědomý, přísný, odvážný, pevný, bylo na něj spolehnutí. Nikdy mě nenechal ve štychu. Ale zase vyžadoval. Takový autoritativní typ. Nebyla to s ním procházka růžovým sadem, ale věděl jsem, že se o něj můžu opřít. Jeho rodina šla bohužel stranou. Bylo tam dost slz a bylo to evidentně náročné.“

Tisk a rozšiřování samizdatu

Vlastimil Bartoš už na vysoké škole rozšiřoval samizdaty. Tajně je vozil při cestách s Fridolínem Zahradníkem a sám je také dodával svým přátelům. Získával je od Fridolína Zahradníka a také od Cilky Kotyzové z České Třebové. Tato těžce tělesně postižená žena odkázaná na invalidní vozík organizovala skupinu lidí, jež tiskla samizdaty, různé katolické texty a petice. „Cilka byla taková vrba, zpovědnice. U ní se dveře nezavřely. Pořád někdo chodil se svými problémy a ona poradila, protože měla přehled. Přes ni šly Informace o církvi a další věci.“

Po studiích na vysoké škole Vlastimil Bartoš pracoval v textilce Perla v Ústí nad Orlicí, nejprve jako programátor a později jako počítačový technik. Oženil se s Marií Mrázovou, s níž měl tři syny. Dál se ale zapojoval do protirežimních aktivit. Sám začal rozšiřovat samizdatovou literaturu. Nejprve celé knihy ofocoval a vyvolával na fotopapír. „Bylo to extrémně nákladné. Měl jsem strašnou spotřebu. Třeba fotopapír jsem jednou musel kupovat tady, jindy v Hradci nebo v České Třebové.“

Později samizdaty tiskl na primitivním rozmnožovacím stroji, než od kněze Jiřího Škody dostal cyklostyl. Vše pak před případnou návštěvou StB ukrýval do dvojité podlahy v domě. Z pracovních cest do Polska také přes hranice pašoval audio- a videokazety s různou náboženskou tematikou. Videokazety rozmontoval a převážel nejprve špulky s páskami a při další cestě obaly. Na hranicích tvrdil, že pásky jsou počítačový program, a vždy ho bez potíží pustili. „Dovezl jsem výborné filmy, třeba o matce Tereze. Propašoval jsem je a pak jsem to tady promítal. Jezdil jsem různě po domácnostech, třeba v Chocni nebo Letohradě. Vždycky se tak čtyřicet lidí nahrnulo do obýváku a já jsem tam na videu pustil matku Terezu a živě ji daboval.“

Manželé Bartošovi se také stali jedni z pořadatelů tajných teologických bytových seminářů. Pravidelně k nim jezdili kněží Josef Zvěřina a Václav Vacek. „Nesměly se před domem nechat boty a chodit ve větších skupinách nebo parkovat před domem,“ říká pamětník.

V roce 1989 také pamětník podepsal petici Několik vět, vybízející ke změně vlády. Spolu s Janou Kalouskovou se jim podařilo převzít podpisy polských občanů této petice od Anny Magdalény Schwarzové v klášteře bosých karmelitánek v Krakově. „Přes dveřnici nám podala balík s tisíci podpisy petice Několik vět a to jsme ve tři hodiny ráno pašovali přes hranice,“ vzpomíná Vlastimil Bartoš a dodává, že se kvůli podpisu petice opět ocitl ve vyšetřovně StB.

Nezůstal stranou

Když na Svobodné Evropě uslyšel o brutálním zásahu proti demonstrantům na Národní třídě 17. listopadu 1989, ihned se vydal do Prahy. Nafotil desítky fotografií a získal spoustu letáků, které pak s kamarády rozmnožovali a vylepovali v Ústí nad Orlicí. „Začali jsme to lepit v Elektře s Pavlem Kaplanem zevnitř výlohy a za deset minut přijela volha a už si nás fotili. Všichni měli strach. Já bych ho měl taky, ale tím, že jsem byl v Praze a viděl tu euforii, tak jsem byl právem naivní, že už to nejde zvrátit,“ vzpomíná Vlastimil Bartoš a dodává, že se málokdo odvážil veřejně vystoupit, aby pravdivě informoval veřejnost. Pamětník proto promluvil během mše v kostele. „Pamatuji si, že jsem poprvé zažil potlesk v kostele. Bylo to dojemné,“ vzpomíná a dodává, že tehdy na cyklostylu také vytiskl desítky letáků.

Vlastimil Bartoš se také stal jedním ze zakládajících členů místní buňky Občanského fóra. Následně ho kooptovali do zastupitelstva města a později právoplatně zvolili v prvních svobodných volbách. Jako člen vyšetřovací komise pro činnost StB si také vyslechl výpovědi místních estébáků. „Všichni říkali, že nikdy nechtěli k StB, že měli bolavý záda a tlačila je uniforma a doktor jim řekl, že mají chodit v civilu. Dělali si z nás blázny. Jeden za druhým říkali tu samou historku,“ vzpomíná Vlastimil Bartoš a dodává, že většina z nich využila své známosti a konexe a stali se z nich významní podnikatelé. Ke komisi se však váže také další pamětníkova negativní zkušenost. „U jednoho člena komise jsme za rok zjistili, že za komunismu donášel na adventisty jako spolupracovník StB. Skřípli jsme ho a on se rozbrečel.“

V roce 1991 si Vlastimil Bartoš otevřel vlastní tiskárnu a vydavatelství, které dodnes provozuje. „Splnil se mi sen. Co jsem dělal načerno na cyklostylu, tak tím jsem se mohl živit. Hned jsem vydal všechny knihy Louise Evelyho,“ dodává na závěr.

Pamětník byl natočen za finančního přispění Nadace ČEZ, děkujeme.