Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Helmut Bartsch (* 1933)

• narozen v roce 1933 v Nových Vilémovicích (německy Neu Wilmsdorf)

• je německé národnosti

• přepadení stanice finanční stráže v Nových Vilémovicích 21. září 1938

• rodina nebyla zařazena do odsunu Němců

• otec Josef Bartsch ve wehrmachtu

• otec byl internován v Javorníku, Nýznerově a Jakubčovicích

• otec odsunut do Německa

• oženil se s Němkou Hedwigou Moserovou

• žije v Uhelné

Helmut Bartsch se narodil v roce 1933 v Nových Vilémovicích (německy Neu Wilmsdorf), které se nachází na Javornicku. Stejně jako drtivá většina obyvatel obce i okolního kraje byli jeho rodiče německé národnosti. V jeho rodné obci 21. září 1938 přepadli zdejší henleinovci finanční (pohraniční) stráž a při přestřelce zahynul místní financ Stanislav Majzlík. Za války musel otec Josef narukovat do wehrmachtu. Ve Francii byl těžce raněn a poslední měsíce války se léčil doma. Ještě v roce 1945 ho uvěznili. Po propuštění otce poslali do Německa, zatímco jeho rodinu nezařadili do odsunu a zůstala v Československu. Na konci čtyřicátých let minulého století Nové Vilémovice osídlili řečtí uprchlíci a zbývající Němci museli z obce odejít. Po odchodu Řeků došlo ke zbourání většiny domů v obci a její dolní část zcela zpustla.

Helmut Bartsch se narodil ve mlýně v dolní části Nových Vilémovic, jejž měl v pronájmu jeho dědeček Josef Weisser. Když měl dva roky, rodina se přestěhovala do babiččina hospodářství v horní části obce. Nové Vilémovice leží uprostřed Rychlebských hor v údolí Lánského potoka a jejich průměrná nadmořská výška je přes šest set metrů. Místní obyvatelé tam neměli jednoduchý život a museli hodně snažit, aby uživili své rodiny. Helmut Bartsch vzpomíná, že již od útlého věku měl své povinnosti na hospodářství.

Přepadení finanční stráže

Nové Vilémovice tehdy ležely hned u hranic s nacistickým Německem. Kousek od domu rodiny Helmuta Bartsche stála finanční stanice, jejíž členové byli prý jedinými Čechy v obci. V roce 1938 panovala velmi napjatá atmosféra mezi nacistickým Německem a Československem. Napětí nejvíce eskalovalo v pohraničních oblastech Československa, kde žili převážně Němci. Hitlerův nenávistný projev z 12. září 1938 se stal signálem k puči henleinovců. Po jeho potlačení a zákazu SdP se jeho účastníci přemístili do sousedního Německa, kde vznikla teroristická organizace Freikorps (SFK). Členové této organizace ve dnech 19. až 22. září 1938 napadli několik finančních oddělení na Javornicku. Dne 21. září henleinovci z Nových Vilémovic přepadli oddělení finanční stráže i v pamětníkově rodné obci. Nejprve se velké přesile vzdalo šest přítomných finančníků. Tato informace se hned rozšířila po obci a přilákala početný dav zvědavců. V té době se do stanice vraceli finančníci Gebauer a Majzlík, kteří netušili, co se v Nových Vilémovicích stalo. Když Gebauer s Majzlíkem narazili na ozbrojené henleinovce, odmítli se vzdát a došlo k přestřelce, při níž byl smrtelně raněn Stanislav Majzlík. Helmut Bartsch měl tehdy sice pouhých pět let, ale několikrát se později o přestřelce bavil s Leonardem Haukem, jedním z přihlížejících zvědavců. „Měli tam několik pušek a stáli tam (henleinovci, pozn. autora). Ti dva financi byli ozbrojení a měli ruční granáty. A jak byli u mostu, tak je zastavili a řekli, ať se vzdají. Oba skočili do potoka pod most a netrvalo dlouho a jeden z nich hodil ruční granát na druhou stranu. Hned tam bylo střepinami asi sedm raněných. Kousek dál bylo hospodářství, tak tam je zavedli a ošetřili. Nebylo to vážný, ale krváceli. Jak tam hodili granát, tak oni tím směrem stříleli. Ale už byla tma. Stříleli tím směrem a byl klid. A ráno tam Majzlík ležel mrtvý. Měl průstřel do hlavy, asi jak nakukoval. A ten druhý utekl potokem.“ Po válce prý několik mužů z Nových Vilémovic za tento konflikt lidový soud v Opavě odsoudil na několik let vězení.

Za války

Nedlouho po tomto incidentu zástupci čtyř velmocí podepsali mnichovskou dohodu a pohraniční oblasti se staly součástí německé říše. V září 1939 vypukla přepadením Polska nacistickým Německem druhá světová válka. I když fronta přímo nezasáhla Nové Vilémovice, místní muži museli narukovat do wehrmachtu. Mezi nimi i pamětníkův otec Josef Bartsch. Později byl ve Francii těžce raněn a několik měsíců strávil v lazaretu, než ho poslali zpět domů. „Hlavu měl rozbitou. Doma nemohl nic dělat. Pořád byl unavený,“ vzpomíná jeho syn Helmut, jenž se tak společně s matkou a babičkou musel starat o hospodářství.

Jedno z polí, které rodina vlastnila, se nacházelo u Račího údolí. Za války tam stál zajatecký tábor pro anglické vojáky. Helmut Bartsch se tak s nimi často dostával do styku. „Vedle našeho pole byla velká louka a Angličani tam hlavně v neděli hráli fotbal. My jsme tam chodili, a za války nebyl k dostání balon ani čokoláda, a oni měli všechno. Dostali od Červeného kříže konzervy, čokoládu, všechno. My jsme došli a oni měli dva balony a jeden nám vždycky půjčili a my jsme vedle hráli. Dozorci někdy byli, někdy nebyli. Oni nikam neutíkali. Proč by utíkali. Dělali v lese pár hodin, měli svého kuchaře. Řekli jsme, ať nám ten balon nechají, a ten jeden říká: ,No jo, ale my máme chuť na vajíčka.‘ Řekl jsem mu, že to nebude problém,“ vypráví pamětník, který pak společně s kamarády ve svých domovech tajně ukořistili několik vajíček. „Když jsme měli dost, tak jsme šli. Ale oni na té louce nebyli. Tak jsme šli dolů k táboru. Přijdeme k táboru, tam bylo takový nádvoří a tam s tím balonem driblovali. Nechtěli o nás slyšet a já jsem jim ještě podával dvě vajíčka přes plot.“ Nakonec si kluků všiml velitel tábora, který jim vajíčka okamžitě sebral, že chtějí zásobovat nepřítele.

Na konci ledna 1945 se sovětská vojska pohybovala již v blízkém Otmuchówě. Helmut Bartsch vzpomíná, že malá německá posádka se v té době ubytovala v Nových Vilémovicích. Přes blízkost sovětského vojska tam s kamarády zapálil listí, což německého velitele rozlítilo. „V únoru byl pryč sníh, a tak jsme pálili listí. Byli jsme kluci a dávali jsme do ohně smrkový haluze. Oheň mohl být vidět a tam se válčilo. Ten večer tam byla vojenská služba, která chodila dolů a všechno pozorovala. A jak viděla oheň, tak velitel dal okamžitě povel na něj střílet. My jsme tam byli tři nebo čtyři kluci. Ti, co měli tu službu, nás znali, tak honem přiběhli a matka přišla s řemenem a tam nás vyplatila.“

Sovětské vojska se nejprve kraji vyhnula, protože pokračovala dál na Berlín. Až koncem března pak bombardovala nedaleký Javorník. „Někdy létalo až šedesát letadel,“ vzpomíná na nevídanou podívanou Helmut Bartsch. V té době již němečtí vojáci Nové Vilémovice opustili a sověti 9. května 1945 obcí prý pouze projela. 

Jen málo zbylo z rodné obce

Krátce po konci války přišel správní komisař z Uhelné spolu s jedním vojákem zatknout otce. Helmut Bartsch dodnes nechápe důvody jeho zatčení. „Přišli v noci, najednou bouchali na dveře, a to byl hlavní komisař z Uhelné, který pocházel z Ostravy, a s ním nějaký voják. Proč a jak, nikdo neřekl: ,Oblíct a s náma.‘ Já jsem taky spal v ložnici. Tátovi se po zranění těžce vstávalo. Tak hned od toho vojáka dostal po tlamě. Moje matka se trochu ohradila: ,Co se tady děje? Vždyť nic neprovedl.‘ A ten komisař už uměl německy: ,Sitzen sich! Nebo vás zastřelím.‘ Tak ho odvedli a my se sestrami a matkou jsme se schovali v křoví v lese. Kdo ví, jestli nepřijdou i pro nás. Začalo pršet, tak jsem šel domů na průzkum, a už pro nás nikdo nepřišel.“

Otce nejprve poslali do internačního tábora v nedalekém Javorníku. „Byl tam přes sedmdesát dní v bunkru a hlídači, když přišli ožralí, tak je tam zničehonic mlátili,“ vypráví Helmut Bartsch. Z Javorníku pak otce převezli do tábora v Nýznerově a potom do Jakubčovic, kde pracoval v kamenolomu. Po propuštění nesměl domů, ale transportovali ho do Německa. Údajně v tom měl prsty komisař z Uhelné. „Komisaři se říkalo Weiberheger – ženský hajný. Zavolal matku na obec do kanceláře a furt po ní něco chtěl. Ona odmítla a on řekl, že se otec domů nevrátí.“

Zbývající členy rodiny nezařadili v roce 1946 do odsunu, a když otec v padesátých letech v Německu zemřel, chtěl pamětník s matkou alespoň navštívit jeho pohřeb. Na úřadech jim ale nechtěli dát svolení na cestu do západního Německa, a když tak nakonec přece jen učinili, bylo již pozdě. „Tenkrát jsme mohli jet, jenomže otec už byl pohřbený,“ dodává Helmut Bartsch.

Po odsunu zůstalo v Nových Vilémovicích jen pár Němců. Mezi nimi i pamětníkovi prarodiče, které ale poslali na práci na Jihlavsko. „Babičce bylo asi přes sedmdesát let a naložili je do auta a zavezli do Jihlavy k nějakýmu sedlákovi, kde byl hrozný nepořádek. Tam oba zemřeli a my vůbec nevíme jak.“ Po příchodu řeckých uprchlíků museli i ostatní němečtí obyvatelé obec opustit. V letech 1944 až 1949 totiž proběhla v Řecku občanská válka. Proti sobě v ní bojovala vojska pravicové monarchistické vlády s Demokratickou armádou Řecka, vedenou komunistickou stranou Řecka. Po porážce demokratické armády přijaly evropské země s komunistickými vládami její uprchlíky i s rodinami. Část z nich skončila v Československu. Jednou z obcí, jež pro ně určili, se staly právě Nové Vilémovice. I Řekové tuto zapadlou obec zakrátko opustili a noví osadníci nepřicházeli. Domy postupně chátraly a zkázu obce dokončilo ženijní vojsko, jež na konci padesátých let většinu budov zbouralo. Mezi nimi i mlýn a dům, kde se narodil a prožil dětství Helmut Bartsch. „Bylo to smutný. Byly to krásný baráčky,“ dodává pamětník. V roce 1976 vyhořel místní kostel Nanebevzetí Panny Marie, který pak v roce 1986 nebo 1987 zbořili. Dnes je v obci něco kolem dvaceti domů a bydlí v ní kolem dvaceti trvale žijících obyvatel. Před válkou měla přitom sto sedm domů a skoro sedm set obyvatel.

Helmut Bartsch nakonec skončil v blízké Uhelné, kde se oženil s Němkou Hedwigou Moserovou, pocházející také z Nových Vilémovic. Až do důchodu pak pracoval v místním státním statku. V roce 1968 si manželé zažádali o dodatečný odchod do Německa, ale nakonec kvůli těžké nemoci pamětníka nemohli odjet. Následně přišla normalizace a oficiálně se již vystěhovat nedalo. Dnes žijí oba manželé stále v Uhelné, ale Helmut Bartsch se velmi často jezdí podívat do Nových Vilémovic a dodnes má v paměti, kde stály původní domy a kdo byli jejich majitelé.

PROCHÁZKA, P., Příběhy z pohraničí. Jeseník: Hnutí Brontosaurus, 2007.

Pro Post Bellum v roce 2013 natočil a zpracoval: Vít Lucuk, mail: vitlucuk@seznam.cz.