Helmut Bartsch

„V únoru byl pryč sníh, a tak jsme pálili listí. Byli jsme kluci a dávali jsme do ohně smrkový haluze. Kousek dál byl německý nadporučík, velitel toho vojska, ten oheň mohl být vidět a tam se válčilo. A ten večer byla vojenská služba, která chodila dolů a všechno pozorovala. A jak viděla ten oheň, tak velitel dal okamžitě povel na to střílet. A my jsme tam byli tři nebo čtyři kluci. Ti, co měli tu službu, tak honem přiběhli a matka přišla s řemenem a tam nás vyplatila. Bylo to blbý.“

„Oni přišli v noci, najednou bouchali na dveře, a to byl hlavní komisař z Uhelné, který pocházel z Ostravy, a s ním nějaký voják. Najednou bouchali. Proč a jak, nikdo neřekl: ,Oblíct a s náma.‘ Já jsem taky spal v té ložnici. Tátovi se po zranění těžce vstávalo. Tak hned dostal po tlamě od toho vojáka. Moje matka se trochu ohradila: ,Co se tady děje? Vždyť nic neprovedl.‘ A ten komisař už uměl německy: ,Sitzen sich! Nebo vás zastřelím.‘ Tak ho odvedli a my se sestrami a matkou jsme se schovali. Kdo ví, jestli nepřijdou i pro nás. U souseda v křoví v lese jsme se schovali. Začalo pršet, tak jsem šel domů na průzkum, a už pro nás nikdo nepřišel.“

„Měli tam několik pušek a stáli tam (henleinovci, pozn. autora). Jak financi šli, tak byli ozbrojení a měli ruční granáty. A jak byli u mostu, tak je zastavili: ,Stůjte! Vzdejte se!‘ Ti dva skočili do potoka pod most a netrvalo dlouho a jeden z nich, byli tam Majzlík a Gebauer, hodili ruční granát na druhou stranu. Hned tam bylo střepinami asi sedm raněných. Mezi nimi nějaká Scharmannová, co byla zvědavá a nedala si říct. Kousek dál bylo hospodářství, tak tam je zavedli a ošetřili. Nebylo to vážný, ale krváceli. Jak tam hodili ten granát, tak oni tím směrem stříleli. Ale už byla tma. Mezi nimi byl nějakej Hutner. Ten byl potom deset let zavřený. Tak stříleli tím směrem a byl klid. A ráno tam ležel mrtvý. Měl průstřel do hlavy, asi jak nakukoval. A ten druhý utekl tím potokem.“