„Půjčil jsem si pěkně bicykl. V neděli, pět piastrů na hodinu, zaplatil jsem dvě hodiny. A jednoduše jsem přes Dong Dang uprchl, to bylo asi 16 kilometrů. Doprava, dva kilometry po cestě, byly hranice. Tam mne chytli čankajškovci, od nich mne vytáhli Rudí „jezdci“. Vstoupil jsem do Rudé jízdy, když nás rozbili na cucky, tak jsem s Vietnamci přešel a vstoupil jsem do vietnamské armády. Stačí vám to, ano? Nebo vám mám říct, že vás Ho Či Min pozdravuje? Byly hranice hlídané? Ano, byl tam francouzský bunkr a musel jste dát velký pozor. Však oni za mnou vyslali asi 20 legionářů s nákladním vozem, ti mne měli chytit. Malý bicykl je ale šikovnější. Nechytili mne. Zajíček ušel, hotovo.“
„Teď si vzpomínám, když jste to připomenul, jednou nás tam (v Nanningu v Číně) vzali do kina. A tam už jsme se jakž takž stýkali. Ale moc jsme se nestýkali, abyste se nemýlil. Na Pankráci, když nás zavřeli, tak se tam pobili ti, kteří dobrovolně přešli, a zajatci. Pobili se mezi sebou s plechovými šuplíky. Nebyl mezi námi přátelský vztah, ani nepřátelský. V některých bylo takové skryté nepřátelství. Já jsem na ně sral. Já jsem hrál šachy, byli tam asi tři čtyři dobří šachisté. Udělali jsme si figurky z chleba a hráli jsme šachy.“
„Nejvíc mne sere, když jsem se vrátil, první otázka každé krávy byla: ,A kolik jsi jich zabil?´ – ,No, ty krávo, šest set, tisíc pět set, ty ťava jedna.´ Kolik jsi jich zabil? Zabil, nezabil? To si fakt myslí, že člověk má čas je počítat. Ale byl jsem vždy rychlejší, proto můžete teď se mnou mluvit.“
„Ještě to nebyla vietnamská armáda, ještě to byli partyzáni, rolníci. On vystřelil, puška byla vzácná. Neměli ani pořádný špagát, natož drát. To, co měli, tím přivázali pušku a když toho, kdo střílel, jsme zastřelili, tak ho tam nechali a pušku stáhli. Hoňte pak někoho v džungli. To není jako tady mezi rybízy. Až potom, když jsem byl u nich, tak jsem to viděl a pochopil, proč jsme nemohli najít pušku. Oni to stáhli, vzali pušku a dvanácti-, třináctiletí usmrkanci utíkali. Ty uměli utíkat. On vystřelil a aby to Francouzi nenašli, tak pušku stáhli dozadu a utekli. Když francouzští vojáci došli, tak byli jak pitomí. Ležel tam jeden mrtvý civilista, rolník, jen v košili a zbraň nikde. Potom jsem to pochopil, kde je.“
„Já jsem byl osm let v Německé mládeži. Dnes se tomu nadává, že to byla Hitlerova mládež. V pořádku. Já se tomu názvu nebráním, ale já jsem nevstoupil do Hitlerovy mládeže. Já jsem vstoupil do Německého tělocvičného spolku, když jsem měl sedm let. Tam šli chlapci, a děvčata šly do jakéhosi baletního kroužku. Najednou jsme měli místo šedých punčoch takové bílé, henleinovské. Najednou jsme neměli šedé kalhoty, ale černé manšestráky, podobně jsme najednou neměli šedou košili, ale hnědou košili. Najednou jsme nenosili jen odznak karpatských Němců, ale i kosočtverec Hitlerovy mládeže. Také jsme se přejmenovávali. Nejdřív jsme byli Deutsche Turnverein, pak Die deutsche Jugend, pak Hitlerjugend a nakonec jsme byli ozbrojené jednotky (Waffen...).
V Německu rukovali chlapci od čtrnácti, u nás Volksdeutsche od 15 let. Měl jsem patnáct a půl, tak mne vzali. Dlouho jsem tam nebyl, asi jeden den. Ustupovali jsme přes Kobylí na Moravu. Tam končila moje věrnost k Hitlerovi. (…) Rusové už byli nedaleko, také na Moravě. Nevystřelil jsem si, byli jsme čtyři a asi sedm wehrmachťáků. Oberfeldvébl nám říkal: ,Jestli někdo z vás si troufne vystřelit, tak ho osobně zabiji pažbou. My chceme domů, Rusové už obsazují Vídeň a v Bratislavě se bojuje.´ Když se dozvěděli, že já to tam znám, tak jsem je odvedl a bylo dobře. Co si myslíte? Věrnost ke každému vůdcovi končí tam, když začíná prohrávat.“
Ervín Páleš se narodil v Bratislavě ve slovensko-německé rodině vysokoškolského profesora. Za války vstoupil do tělocvičného spolku karpatských Němců, ze kterého se ke konci války stala Hitlerova mládež. Také z tohoto důvodu byl v roce 1946 vyloučen z gymnázia. Vyučil se laboratorním technikem a v létě 1948 přešel hranice do Německa a vstoupil do cizinecké legie. Do bojů v Indočíně se mu moc nechtělo, ale aby se vyhnul zařazení do trestní roty, přihlásil se. V červenci 1949, v den svých dvacátých narozenin, přistál v Saigonu. Moc dlouho v cizinecké legii nevydržel, na začátku října 1949 dezertoval na severu Vietnamu (v prostoru Dong Dang) na kole Číny. Sloužil pod čankajškovými partyzány, pak pod rudými Maovými partyzány. Později přešel z Číny zpět do Vietnamu a přidal se k vietnamským partyzánům. Na konci roku 1951 byl demobilizován a přidán do skupiny československých a východoněmeckých repatriantů. Od dubna 1952 do června 1953 byl v Praze a v Mladé Boleslavi vyslýchán a vyšetřován, byl však propuštěn a zproštěn obvinění. V roce 1958 byl odborným poradcem celovečerního filmu „Černý prapor“ o cizinecké legii. Pracoval jako zubní laborant-dentista v Bratislavě. V současnosti žije v Šamoríně.
