Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Byl jsem vždy rychlejší, proto teď se mnou můžete mluvit
pocházel z národnostně smíšené bratislavské rodiny
odchod do zahraničí v roce 1948
služba v cizinecké legii
dezerce z vojska
bojoval s Číňany i vietnamskými partyzány
technický poradce filmu „Černý prapor“
většinu života pracoval jako zubní technik-dentista
Třináctého června 1958 měl v Praze premiéru nový film režiséra Vladimíra Čecha „Černý prapor“, vyprávějící osudy vojáků francouzské cizinecké legie, kteří bojovali ve francouzské Indočíně. Na počátku a závěru filmu byl motiv návratu legionářů do jejich původní vlasti. Film byl natočen podle scénáře Kamila Pixy, bývalého vyšetřovatele Státní bezpečnosti a pozdějšího ředitele Krátkého filmu Praha. Mezi odbornými poradci v závěrečných titulcích filmu figuruje i Ervín Páleš, jeden z bývalých legionářů cizinecké legie, kteří se skutečně navrátili do Československa na základě repatriační dohody mezi vládami Československa a Vietnamu. Kamil Pixa, který z titulu své pozice měl určitě přístup ke všem vyšetřovacím spisům, si Ervína Páleše vybral za odborného poradce mezi ostatními repatriovanými legionáři zřejmě ze dvou důvodů. Ervín Páleš byl inteligentnější a vzdělanější než většina mladíků, kteří vstupovali do legie. Hlavní důvod však určitě byl ten, že Ervín Páleš přešel dobrovolně na stranu vietnamských komunistických partyzánů, byl dezertérem. Dalo se tak očekávat, že bude mít na cizineckou legii podobný názor jako ten, kdo byl autorem scénáře filmu. V komunistickém Československu roku 1958 se samozřejmě nedalo očekávat, že by mohl být natočen objektivní film o cizinecké legii, který by o ní podal alespoň částečně pozitivní obraz.
Ervín Páleš se do legie dostal v létě roku 1948. Na konci srpna tohoto roku, přesněji 29.8., přešel hranice nedaleko Aše za pomoci rodinného známého Fredyho Grotteho. Na rozdíl od mnoha jiných mladíků utekl za hranice hlavně kvůli legii.
Někteří z mladíků tam vstupovali hlavně kvůli špatné situaci v německých uprchlických táborech, které nezvládaly obrovské vlny uprchlíků z východu v letech 1948 a 1949. Ervín Páleš však chtěl vyzkoušet, jaká je legie ve skutečnosti. Čtrnáctého září 1949 podepsal v Landau u francouzských hranic smlouvu s cizineckou legií, o několik dní později byl již v jihofrancouzském Marseille. O to větší bylo rozčarování z jeho dětských a romantických představ. Vojenský dril se mu nelíbil a již po krátkém pobytu v kasárnách se v Maroku pokusil o útěk.
Ervín Páleš se narodil v rodině právníka, profesora na vysoké škole. Jeho otec měl maďarské i německé předky, jeho matka byla Slovenka. Doma se mluvilo nejvíce německy, i když ovládal všechny hlavní jazyky používané v předválečné Bratislavě. Domluvil se bez problémů maďarsky, německy, slovensky a jako dítě ovládal i pár slov v jidiš.
Studoval na německém gymnáziu, v roce 1945 přešel na gymnázium slovenské, ale ani to ho neuchránilo od vyloučení ze školy, které následovalo o rok později. Z tehdejších gymnázií byli vyloučeni všichni, kdo nebyli Slováci (tj. Němci a Maďaři), říká. Ervín Páleš, národností Němec ze smíšeného manželství, měl kádrový škraloup, byl totiž organizován v Hitlerově mládeži.
„Já jsem byl osm let v Německé mládeži. Dnes se tomu nadává, že to byla Hitlerova mládež. V pořádku. Já se tomu názvu nebráním, ale já jsem nevstoupil do Hitlerovy mládeže. Já jsem vstoupil do Německého tělocvičného spolku, když jsem měl sedm let. Tam šli chlapci, a děvčata šla do jakéhosi baletního kroužku. Najednou jsme měli místo šedých punčoch takové bílé, henleinovské. Najednou jsme neměli šedé kalhoty, ale černé manšestráky, podobně jsme najednou neměli šedou košili, ale hnědou košili. Najednou jsme nenosili jen odznak karpatských Němců, ale i kosočtverec Hitlerovy mládeže. Také jsme se přejmenovávali. Nejdřív jsme byli Deutsche Turnverein, pak Die deutsche Jugend, pak Hitlerjugend a nakonec jsme byli ozbrojené jednotky.“
V Německu rukovali chlapci od čtrnácti let, na Slovensku tzv. Volksdeutsche od 15 let. Ervín Páleš pokračuje: „Měl jsem patnáct a půl, tak mne vzali. Dlouho jsem tam nebyl, asi jeden den. Ustupovali jsme přes Kobylí na Moravu. Tam končila moje věrnost k Hitlerovi. Rusové už byli nedaleko, také na Moravě. Nevystřelil jsem si, byli jsme čtyři a asi sedm wehrmachťáků. Oberfeldvébl nám říkal: ,Jestli někdo z vás si troufne vystřelit, tak ho osobně zabiji pažbou. My chceme domů, Rusové už obsazují Vídeň a v Bratislavě se bojuje.’ Když se dozvěděli, že já to tam znám, tak jsem je odvedl a bylo dobře. Co si myslíte? Věrnost ke každému vůdcovi končí tam, když začíná prohrávat.“
Po vyloučení z gymnázia vystudoval na zubního technika-dentistu. Chodil do skautu a snil o nějakém pořádném dobrodružství v životě. O politiku se příliš nezajímal, ale bylo jasné, že příležitostí k dobrodružství po únoru 1948 moc nebude. To byly hlavní důvody, proč v srpnu 1948 uprchl do Západního Německa.
V té době bylo v cizinecké legii nejvíce Němců. Francouzi si pochopitelně hlídali, aby jim Němci nevytvořili v legii většinu. Všechny národnosti měly zjednodušený přístup do legií, pouze z Němců si Francouzi pečlivě vybírali. Ervín Páleš se ke své německé národnosti pochopitelně nehlásil, mohl se prohlásit za Čechoslováka.
Na konci roku 1948 sloužil v jednotkách legie v Maroku. Tam se na Silvestra 1948 pokusil o první útěk. Odjel do města Casablanca, s tím, že nastoupí na nějakou loď v přístavu. Byl však brzo chycen.
V průběhu roku 1949 se pokusil ještě o jeden útěk. Ukradl koně ze stáje a pod rouškou noci utekl z tábora. Tento útěk neměl šanci na úspěch. Brzy ho dohonili vojáci v automobilech. Hrozilo mu přeložení do trestného praporu na Madagaskar. Dozvěděl se, že tam legionáři musí tvrdě fyzicky pracovat. To se mu rozhodně nechtělo. Tak se radši dobrovolně přihlásil do Indočíny. „Není pravda, že tam někdo mohl být poslán bez jeho souhlasu“, dodává.
Na den, kdy připlul poprvé do Saigonu, si pamatuje velmi přesně. Bylo to devátého července 1949, v den jeho dvacátých narozenin. Moc dlouho s legionáři v indočínské džungli nebojoval. Na začátku října 1949 byli s jednotkou nedaleko čínských hranic u městečka Dong Dang.
„Půjčil jsem si pěkně bicykl. Bylo to v neděli, pět piastrů na hodinu, zaplatil jsem dvě hodiny. A jednoduše jsem přes Dong Dang uprchl, bylo to asi 16 kilometrů. Doprava, dva kilometry po cestě, byly čínsko-vietnamské hranice. Chytli mne čankajškovci, od nich mne vytáhli Rudí ,jezdci’. Vstoupil jsem do Rudé jízdy a když nás rozbili na cucky, tak jsem s Vietnamci přešel a vstoupil jsem do vietnamské armády.
Byly hranice hlídané? Ano, byl tam francouzský bunkr a musel jste dát velký pozor. Však oni za mnou vyslali asi dvacet legionářů s nákladním vozem, ti mne měli chytit. Malý bicykl je ale šikovnější. Nechytili mne.“
Ervín Páleš byl nejdříve vyslýchán nacionalistickými Čankajškovými partyzány. Brzy je však přepadli „rudí“, takže pak sloužil u Maových partyzánů. V Číně však moc dlouho nepobyl, když se naskytla příležitost, přešel s komunistickými partyzány zpět do Vietnamu. Operoval pak s nimi na severu Vietnamu, v Tonkinu. Jako zubní laborant měl určité zdravotnické minimum, kvalifikovaných zdravotníků tam bylo málo, tak většinu času sloužil jako felčar, pomáhal vietnamským partyzánům ošetřovat zraněné.
Tím, že dezertoval, měl jedinečnou možnost poznat bojovou taktiku svých dosavadních protivníků. Vyřešila se pro něj také jedna menší záhada. Jak to, že legionáři občas našli mrtvé tělo civilisty beze zbraně, i když se domnívali, že ten člověk na ně ještě před chvílí střílel?
„Ještě to nebyla vietnamská armáda, ještě to byli partyzáni, rolníci. On vystřelil, puška byla vzácná. Neměli ani pořádný špagát, natož drát. To, co měli, tím přivázali pušku a když toho, kdo střílel, jsme zastřelili, tak ho tam nechali a pušku stáhli. Hoňte pak někoho v džungli. To není jako tady mezi rybízy. Až potom, když jsem byl u nich, tak jsem to viděl a pochopil, proč jsme nemohli najít pušku. Oni to stáhli, vzali pušku a dvanácti-, třináctiletí usmrkanci utíkali. Ty uměli utíkat. On vystřelil a aby to Francouzi nenašli, tak pušku stáhli dozadu a utekli. Když francouzští vojáci došli, tak byli jak pitomí. Ležel tam jeden mrtvý civilista, rolník, jen v košili, a zbraň nikde. Potom jsem to pochopil, kde je.“
Zpět do Československa se mu prý moc nechtělo, i když oficiálně si podal žádost o repatriaci. Sondoval u vietnamských orgánů, zda by ve Vietnamu nemohl zůstat. Odpovědí bylo: Není možné. Do jiné země než země původu by ho Vietnam též nepustil. Repatriace byla tak nevyhnutelná. Těšil se samozřejmě na své rodiče a sestru. Jeho rodiče o jeho osudu věděli, pošta, i když s velkým zpožděním, mezi Československem a Vietnamem jakžtakž fungovala.
Jeho otec, JUDr. Karol Páleš mezitím psal dopisy na všechny možné úřady, aby urychlil jeho repatriaci. Aby dostal svého syna domů, pustil se jako právník do boje za to, aby repatrianti byli amnestováni a nehrozilo jim nebezpečí trestního stíhání. V Archivu bezpečnostních složek MV ČR se zachovaly kopie jeho korespondence s úřady a organizacemi jako je Společnost pro mezinárodní právní ochranu mládeže v Brně, Československý rozhlas v Bratislavě, Ministerstva spravedlnosti a zahraničních věcí, generální prokuratury a další.
Ervín Páleš byl na konci roku 1951 demobilizován z vietnamské armády a byl začleněn do skupiny dalších dezertérů a zajatců, ze kterých se zformovala skupina jednadvaceti osob, která byla vyslána k repatriaci do Československa. Devět osob bylo vedeno jako dezertéři, z toho čtyři, podobně jako Ervín Páleš, sloužili ve vietnamské armádě. Zbylých dvanáct osob byli zajatci. Lidé ve skupině se mohli lépe poznat až v čínském Nanningu, kde se zastavili asi na šest týdnů. Mezi dezertéry a zajatci občas vypukly konflikty. Celkem tam bylo asi 120 Němců a 21 Čechoslováků.
„Moc jsme se nestýkali. Na Pankráci, když nás zavřeli, tak se tam pobili ti, kteří dobrovolně přešli, a zajatci. Pobili se mezi sebou s plechovými šuplíky. Nebyl mezi námi přátelský vztah, ani nepřátelský. V některých bylo takové skryté nepřátelství. Já jsem na ně sral. Já jsem hrál šachy, byli tam asi tři čtyři dobří šachisté. Udělali jsme si figurky z chleba a hráli jsme šachy.“
V Pekingu je posadili do sovětského vlaku. Vagony byly relativně luxusní, československé výroby, repatrianti měli k dispozici kupé po dvou. Ervín Páleš byl jmenován velitelem skupinky československých repatriantů. Snad ve Lvově či v Brestu byli Němci odděleni a pokračovali do Východního Německa. Čechoslováci po nějakých dvou týdnech cesty přes Čínu, Mongolsko a Sovětský svaz dorazili do Čierne nad Tisou.
„Nevím přesně, ale seděli jsme v jednom rychlíkovém vagonu, celý rychlík byl naplněný tak, že lidé stáli na schodech. Nikdo si nevšiml, že jen náš vagon byl poloprázdný, v každém kupé seděli čtyři a na druhé straně pět a pátý stál u dveří. Byli jsme už zatknutý, ale až do Prahy jsme to pořádně nechápali. Když jsme něco potřebovali, tak nám donesli všechno, pivo, jídlo. Nesměli jsme opustit vagon.“
Podobně jako Otakar Hašek si vzpomíná hlavně na to, jak jim na hlavním nádraží konečně došlo, že jsou zatčeni. Jejich vagon byl odstaven na vedlejší kolej, byli odvedeni do dvou vězeňských autobusů a museli si po dobu převozu zavázat oči.
Ervín Páleš sdílel osudy ostatních repatriantů. Z celkového počtu jednadvaceti osob by snad až devět z nich mohlo být kvalifikováno jako přeběhlíci na vietnamskou stranu, zbytek byli zajatci. Všichni však byli zadržováni ve vyšetřovací vazbě minimálně do června 1953. I když Ervín Páleš sloužil u vietnamských partyzánů, k jeho předčasnému propuštění to nevedlo. Vyšetřovací orgány to však braly v potaz, Ervín Páleš byl mezi sedmi z těch, kteří byli zproštěni obvinění a propuštěni na svobodu. Ostatních čtrnáct osob dostalo tresty v rozmezí čtrnácti měsíců až dvou let.
Státní bezpečnost pravděpodobně chtěla vyšetřování této skupiny jednadvaceti legionářů využít k propagandistickým účelům. Mezi legionáři byli i dezertéři, či prostě jen zajatci unavení pobytem v džungli, vyléčení z touhy po dobrodružství a romantice. Většině z nich bylo v době odchodu z Československa kolem osmnácti dvaceti lety. Motivy k odchodu byly různé. Měla být svolána tisková konference, na které by byly představeny zločiny imperialismu v koloniální válce. Ervín Páleš by byl určitě jedním z hlavních „svědků“ nelidského působení cizinecké legie v Indočíně. Z jakého důvodu k tomu však nedošlo, může napovědět závěrečná zpráva ve vyšetřovacím spisu akce „Vietnamci“. Jistý Jar. Budský z šestého odboru, prvního oddělení KS-StB Praha naznačuje možné důvody.
„Celé vyšetřování se všemi obviněnými bylo po stránce vytěžení k poznatkům státně bezpečnostním, skončeno již na počátku roku 1953. Tímto byla do všech důsledků odhalena tvář západních kolonizátorů proti koloniálním národům. Těchto poznatků však nebylo použito ve formě tiskové nebo rozhlasové konference, jak bylo zpočátku zamýšleno, na základě nepružnosti 1. odboru HS – StB Praha, který nevěděl po vytěžení obviněných, jak případ ukončit.
Celý případ je možno hodnotit tak, že se podařilo vyšetřováním odhalit několik ilegálních skupin, které pomáhaly některým obviněným k útěku do zahraničí. Dále byla do všech důsledků odhalena zvěrstva, která provádí francouzská cizinecká legie v Indočíně a všechny způsoby boje západních kolonizátorů proti koloniálním národům. Jak trestná činnost obviněných, tak i veškeré propagační i státně-bezpečnostní poznatky byly zachyceny do všech podrobností v úsekových protokolech. Špatným řízením celého případu 1. odborem HS-StB Praha a jeho liknavostí v rozhodování, byla přehlédnuta možnost těžit propagačně z celého tohoto případu.
Tím, že byli všichni obvinění po dobu jednoho roku ve vazbě, pominula vhodná doba pro využití jejich výpovědí, a tím se stalo, že všechny poznatky proti západním kolonizátorům zůstávají jen papírem v operativním a vyšetřovacím svazku.“
Dva z dosud žijících legionářů, Otakar Hašek a Ervín Páleš, to potvrzují. Počáteční úlevu z toho, že skončí jejich válčení v džungli, vystřídalo znechucení nad délkou vyšetřovací vazby. I ti, kteří byli ochotni s vyšetřovateli spolupracovat, projevovali svoji nespokojenost. Zřejmě to byl hlavní důvod, proč tisková konference nakonec nebyla svolána. Z jakých důvodů došlo k takovým průtahům při vyšetřování, se můžeme jen dohadovat.
Ervín Páleš po propuštění nastoupil do bratislavské nemocnice a pracoval jako zubní laborant - dentista až do svého odchodu do důchodu. Určitým zpestřením pro něj bylo, když si ho vybral jako odborného poradce scenárista Černého praporu Kamil Pixa. Souhlasil. Na několik měsíců dostal od zaměstnavatele neplacené volno a účastnil se natáčení Černého praporu jak na barrandovských ateliérech, tak i natáčení v exteriérech nedaleko „jeho“ Bratislavy, na Žitném ostrově u Děvína. S Kamilem Pixou ho od té doby váže přátelství, a to přesto, že nesouhlasil s některými motivy ve scénáři Černého praporu. Některé jeho návrhy Kamil Pixa do scénáře zakomponoval, jiné ne. Páleš například tvrdí, že bývalí příslušníci SS nemohli sloužit v legii, protože pokud by se o tom Francouzi dozvěděli, tak by je prý ihned propustili. Kamilu Pixovi to několikrát říkal, ale toto byl hlavní motiv filmu, který se nemohl změnit. Ervín Páleš chápe, že takové byly „požadavky“ doby. V současnosti žije v Šamoríně nedaleko dunajské přehrady Gabčíkovo.
Kolik jsi jich zabil?
„Nejvíc mne sere, když jsem se vrátil, první otázka každé krávy byla: ,A kolik jsi jich zabil?’ – ,No ty krávo, šest set, tisíc pět set, ty ťava jedna.’ Kolik jsi jich zabil? Zabil, nezabil? To si fakt myslí, že člověk má čas je počítat. Ale byl jsem vždy rychlejší, proto můžete teď se mnou mluvit.“
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century
Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of 20th Century (Hynek Moravec)