Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

MUDr. Zdeněk Bašný (* 1955)

• narodil se 18. září 1955 v Plzni

• otec MUDr. Zdeněk Bašný starší byl primářem v psychatrické léčebně Dobřany, od roku 1959 v Bohnicích

• v letech 1971–1975 vystudoval střední zdravotnickou školu, obor všeobecná sestra

• v letech 1976–1982 vystudoval medicínu

• v letech 1982–1988 měl možnost jezdit na Západ jako lékař juniorského cyklistického týmu

• kvůli výjezdům na Západ byl vyslýchán StB

• v letech 1982–1986 pracoval jako lékař v bohnické léčebně na oddělení gerontopsychiatrie

• v letech 1986–1989 pracoval ve Výzkumném ústavu psychiatrickém v areálu bohnické léčebny

• v letech 1990–2005 ředitelem Psychiatrické léčebny Bohnice

• stál u zrodu festivalu Mezi ploty

• pod jeho vedením se bohnické léčebně vrátil zemědělský statek

• roku 1996 propustil MUDr. Cimického kvůli podezření ze sexuálního zneužívání pacientek

• od 2005 pracuje jako ambulantní psychiatr

• roku 2006 publikoval historickou studii Československá psychiatrie a lidská práva v letech 1945–1989

Zdeněk Bašný se narodil 18. září 1955 v Plzni. Jeho matka byla nedostudovanou učitelkou tělocviku a otec psychiatrem. A v jejich stopách se Zdeněk i vydal.

Do školy začal chodit v pražských Bohnicích, od šesté třídy pak o kousek dál do Kobylis. Prázdniny trávil většinou v rodinném letním sídle v Nouzově na Křivoklátsku nebo v maminčině rodišti v Beskydech. Od mládí měl rád zvířata a společně se svými dvěma sestrami byl veden ke sportu, do dvaceti let ho dělal vrcholově. Byl brankářem v házené a od roku 1967 hrál za Duklu. „Byl jsem šikovnej a trenér se mě ptal, jestli s nimi nechci jet do Západního Německa. Tak se mi rozšířily oči a řekl jsem ‚Ano!‘ Vlezl jsem do brány a zůstal jsem tam přes mládežnické výběry až do reprezentace.“ Díky sportu tak mohl cestovat a vzpomíná, že když vyjížděl z tehdejšího Československa, měl pocit, že vyjíždí z lágru do svobody. Kolem svých sedmnácti let dokonce pomýšlel na emigraci. „Už jsem seděl nad Trójou a chystal jsem se, že uteču. Ale nejsem typ, co by dlouho vydržel v cizině.“ Zdeněk se pak brzy oženil a sportu musel nechat, protože by jím neuživil rodinu.

O škole říká, že nebyl studijním typem a vždycky byl raději venku. Více ho bavily humanitní předměty a nejvíce zápasil s matematikou. Chodil na střední školu zdravotnickou, kde díky tomu, že byl jediný muž ve třídě, měl výsadní postavení. Ostatně na zdravotní školu původně vůbec jít nechtěl, tajně si podal přihlášku na sportovní gymnázium, kde ale neudělal přijímací zkoušky. A protože na zdravotní škole měl známou, domluvil se s ní, že na ni na rok nastoupí, a nakonec ji vychodil celou.

V té době byl problém, že na psychiatrii nebylo mnoho mužského personálu, a tak už během střední školy bral na oddělení služby. „Hráli jsme tam spolu ping-pong, karty, zaujali mě příběhy pacientů a rozhodl jsem se, že půjdu na medicínu. Bylo to trochu složitější, protože na zdrávce moc chemie není, tak jsem si to pak musel dodělávat. Taky mě na tu medicínu nevzali hned.“

Aby se mohl na medicínu vůbec přihlásit, potřeboval také razítko od Socialistického svazu mládeže. „Tak jsem přišel a říkal jsem, ať mi daj to razítko. A oni říkali, že mi ho dát nemůžou, když nejsem jejich členem a že nemůžou ani doporučit a bez toho doporučení se nedala podat přihláška. Tak jsem říkal […], když myslíte, tak já tam teda vstoupim. A oni mě zavolali na nějakej výbor tady na Praze 8 a ptali se, proč tam chci vstoupit a já jsem jim řek: ‚Protože mi nedáte razítko.‘ Tak oni mě poslali pryč, že takhle ne. A nakonec to dopadlo tak, jak to někdy v životě chodí, že jedna z těch představitelek Socialistickýho svazu mládeže, co měla razítko u sebe, tak měla službu, brigádu v metru. Tak jsem za ní přišel a říkal jsem: ‚Hele, dej mi to razítko tady.‘ Tak ona to razítko se neodvážila nedat, tak mi dala razítko a dala to pryč. Ale mezi tim přišla za mnou jedna paní profesorka, hrozně hodná a říkala mi: ‚Zdeňku, když vás nechtěj do toho svazu mládeže, my vás vezmeme do strany.‘ A já jsem říkal: ‚Tam zase nepůjdu já.‘“ Vstup do strany několikrát v životě odmítl, ale nijak ho to nepoškodilo.

Ani samotné začátky na vysoké škole neměl lehké. „První závažná zkouška byla z fyziky, na kterou jsem se intenzivně připravoval. Byl jsem v té době ženatý, neměli jsme byt, dělal jsem sport a všichni říkali, že při mém způsobu nemůžu tu medicínu udělat. Nejlehčí zkouška byla z lékařské terminologie, neučil jsem se na ní s tím, že všechno umím. A vyhodili mě z ní. To byl důkaz pro všechny, že brzo končim.“ Studium i přes to úspěšně dokončil a stal se psychiatrem.

V roce 1989 patřil mezi aktivní lékaře, kteří si řekli, že „obsadí“ léčebnu v Bohnicích. Výsledkem bylo to, že se v červnu 1990 stal jejím ředitelem. Díky tomu, že si před tím v léčebně prošel pozicemi od sanitáře po lékaře, znal provoz nemocnice a spoustu místních zaměstnanců, což mu v jeho ředitelských začátcích určitě pomohlo.

V dnešní době má pocit, že se stigmatizační postoj k psychicky nemocným lidem zmírnil, ale nevymizel úplně. „Je to určitá přirozenost, kdy se zdravý brání nemocnému.“ I kvůli tomu se začal v bohnické léčebně pořádat festival Mezi ploty, u jehož zrodu Zdeněk Bašný stál. Původně se konal na podzim na Den duševního zdraví, nyní se koná vždy na jaře. Myslí, že pro psychiatrický obor to bylo významné gesto i proto, že se ukázalo, že i psychiatrická léčebna se může otevřít veřejnosti. Dobrý vliv to mělo i na pacienty. „Stávali se součástí prostředí, které pro ně bylo chlubitelné. Říkali: ‚Tak říďo, kdy to zase bude, to bude zas bordel!‘“

Zdeněk Bašný dnes žije zejména svou prací a rodinou. Největším relaxem pro něj, když může vyrazit do srubu na Křivoklátsko, kde má ještě se svým kamarádem dva koně. O dnešní společnosti si myslí, že jde hodně po povrchu a měla by se více držet základních hodnot a najít větší duchovní rozměr a velkou naději vkládá do mladé generace.