Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

MUDr. Zdeněk Bašný (* 1955)

• narodil se 18. září 1955 v Plzni

• otec MUDr. Zdeněk Bašný starší byl primářem v psychatrické léčebně Dobřany, od roku 1959 v Bohnicích

• v letech 1971–1975 vystudoval střední zdravotnickou školu, obor všeobecná sestra

• v letech 1976–1982 vystudoval medicínu

• v letech 1982–1988 měl možnost jezdit na Západ jako lékař juniorského cyklistického týmu

• kvůli výjezdům na Západ byl vyslýchán StB

• v letech 1982–1986 pracoval jako lékař v bohnické léčebně na oddělení gerontopsychiatrie

• v letech 1986–1989 pracoval ve Výzkumném ústavu psychiatrickém v areálu bohnické léčebny

• v letech 1990–2005 ředitelem Psychiatrické léčebny Bohnice

• stál u zrodu festivalu Mezi ploty

• pod jeho vedením se bohnické léčebně vrátil zemědělský statek

• roku 1996 propustil MUDr. Cimického kvůli podezření ze sexuálního zneužívání pacientek

• od 2005 pracuje jako ambulantní psychiatr

• roku 2006 publikoval historickou studii Československá psychiatrie a lidská práva v letech 1945–1989

Zdeněk Bašný prožil doslova celý život v blízkosti duševně nemocných: díky povolání svého otce vyrůstal v psychiatrických léčebnách, během studií zde pracoval jako ošetřovatel, později se sám stal psychiatrem a patnáct let působil jako ředitel Psychiatrické nemocnice Bohnice. 

Jeho rodiče Zdeněk a Zdeňka Bašní se seznámili v únoru 1948 během studentského pochodu na protest proti nastupující komunistické diktatuře. Matka v té době studovala pedagogickou fakultu, ale kvůli těhotenství studium nedokončila a později pracovala jako úřednice. Manželům Bašným se narodily dcery Běla a Viléma, 18. září 1955 pak přišel na svět syn Zdeněk. 

Pacienti jako členové rodiny 

Rodina v té době žila v areálu psychiatrické léčebny v západočeských Dobřanech, kde Zdeněk Bašný starší pracoval jako primář. Byl sem přeložen z psychiatrické kliniky v Plzni poté, co se v červnu 1953 zúčastnil demonstrací na protest proti měnové reformě. „Otec to bral docela pozitivně, protože do dobřanské léčebny byla odsunuta řada předních psychiatrů té doby: docent Svetozar Nevole, profesor Lubomír Hanzlíček a další. Vznikla tam velmi dobrá společnost. Žili nejen společensky, ale i v odborných diskusích. A byla to i skupina, která v roce 1956 přišla s jedním z prvních návrhů reformy československé psychiatrie,“ říká Zdeněk Bašný. 

V roce 1959 byl jeho otec přeložen do léčebny v pražských Bohnicích, kde opět působil jako primář. Rodina žila přímo v areálu léčebny, v rozlehlém bytě s vysokými stropy. Zdeněk Bašný mluví o tom, že dětství v tomto specifickém prostředí pro něj bylo přínosem do života: „Lidé říkají, že v prostředí psychiatrické léčebny cítí tíseň, úzkost. Ale já se tam cítím volně. Je to dáno i mým vztahem k těm lidem, pacientům, protože jsem mezi nimi vyrůstal a beru je jako svou širší rodinu. Když mi nějaká paní chronického vzhledu a projevů nabídla ocumlaný bonbon, poděkoval jsem a vzal jsem si ho, zatímco ostatní děti prchaly.“ 

V době jeho dětství byli v léčebnách často dlouhodobě hospitalizovaní i pacienti s menší mírou postižení, kteří by dnes byli léčeni ambulantně, a tak i v léčebně vykonávali své povolání. „Byly tam dílny, kde pracovali truhláři a elektrikáři z řad pacientů. Sami pacienti zajišťovali úklid. Vedoucím účtárny byl člověk, který trpěl poruchou s bludy, a byl naprosto výkonný. Přespával na takzvaném chronickém oddělení a každý den chodil do práce. Takoví lidé už dnes v léčebnách nejsou,“ vypráví Zdeněk Bašný. Do určité doby podle něj bylo také běžné, že některý pacient pracoval jako zahradník na zahradách lékařů v areálu léčebny a stával se takřka členem rodiny. I když rodina Bašných již takového zahradníka  neměla, Zdeněk Bašný jednoho z nich osobně poznal: „Legendární pan Hrstka. Pro neztišitelnou agresi podstoupil lobotomii a zklidnil se natolik, že mohl pracovat na zahrádce.“ 

Komunistickou ideologii jsme vnímali jako zločinnou

Kromě otcova přeložení do Dobřan rodina nebyla nijak politicky perzekvována, ale jejich postoje byly podle Zdeňka Bašného protirežimní. Když se ho jednou ještě v předškolním věku bohničtí senioři vyptávali, „proč tatínek také nechodí na Akci Z“, odpověděl jim, že „tatínek na komunisty sere“, ale jeho výrok neměl žádné nepříznivé následky. Na základní škole byl s několika dalšími spolužáky za klukovinu – údajné znevážení pionýrského šátku – vyloučen z Pionýra. 

Po prvním stupni základní školy, který absolvoval v Bohnicích, celá třída přešla na základní školu v Kobylisích. Do paralelní třídy chodil Ivan Jonák, později známý kontroverzní podnikatel, odsouzený za objednání vraždy své manželky. Zdeněk Bašný se s ním dostával do konfliktů, ale fyzicky silnějšímu Jonákovi neustupoval a tím si postupně zjednal jeho respekt. „On chtěl být gangster už tehdy. Myslím, že se mu splnil sen. Ve svém pozdějším životě mě nepřekvapil vůbec ničím,“ konstatuje Zdeněk Bašný o Jonákově životní dráze. 

Nastupující politické uvolnění Pražského jara vnímali jeho rodiče a jejich přátelé s určitou skepsí: „Komunistickou ideologii vnímali jako zločinnou, a tak k tomu byli ostražití, protože vnímali, že to iniciují sami komunisti.“ Navzdory tomu silně prožíval invazi vojsk Varšavské smlouvy, která 21. srpna 1968 obrodný proces ukončila: „Na polích v okolí Bohnic bylo ležení sovětské armády a letiště vrtulníků. Zdálky jsme je pozorovali a prakem jsme tím směrem stříleli matice.“ 

V prvních dnech mu otec zakázal chodit za plot léčebny, ale poté se celá rodina vypravila do centra Prahy: „Otec chtěl, abychom viděli ta shořelá auta, tank u budovy rozhlasu… Byl to pro mě velmi silný zážitek a z otcovy strany důležitý výchovný akt.“ V lednu 1969 se také celá rodina zúčastnila pohřbu Jana Palacha. 

Přestože otcovy politické postoje byly v léčebně všeobecně známy a v diskusích během Pražského jara byl velmi aktivní, podařilo se mu bez úhony projít prověrkami na začátku normalizace. Podle Zdeňka Bašného mu komise záměrně nepoložila otázku, zda souhlasí se vstupem vojsk Varšavské smlouvy do Československa: „Ten důvod zřejmě byl, že tehdejší paní ředitelka byla již od mládí jeho klientkou a držela nad ním ochrannou ruku.“ V Bohnicích tedy zůstal i nadále jako primář. 

„Hovado, vrať se do průvodu!“

Ve volném čase se Zdeněk Bašný od dětství věnoval sportu. Původně chtěl hrát hokej, ale kvůli nedorozumění z družstva záhy odešel. V roce 1967 začal chodit na tréninky házené ve sportovním klubu Dukla s příslibem, že pokud bude hrát na postu brankáře, dostane se s týmem i na Západ. Několikrát se mu skutečně podařilo vycestovat. Vzpomíná, že jakékoli předměty s logy západních firem byly pro mladé lidi vytouženými sběratelskými kousky: od plechovky od coca-coly přes samolepky po igelitové tašky…

Výjezdy za hranice s házenou pokračovaly i v době počínající normalizace. „Cesta přes hranice ve mně vyvolávala silně negativní pocity: jedny dráty, pak dlouho nic, potom druhé dráty. Viděl jsem, že vlastně žijeme v lágru.“ Zdeněk Bašný říká, že vlastně ani tolik netoužil po samotném cestování jako po pocitu volnosti, po vědomí, že kdykoli může odjet. Snil o tom, že uteče do zahraničí, dokonce před jedním z výjezdů reálně plánoval emigraci, ale nakonec ji neuskutečnil. 

Sportovní klub Dukla je pro něj spjat také s traumatickou vzpomínkou na prvomájový průvod na začátku sedmdesátých let. Hráči museli povinně do průvodu ve sportovních bundách s logem Dukly. Když průvod přešel přes Karlův most na Staré Město a kráčel podél podloubí u Karlových lázní, Zdeněk se rozhodl, že zmizí. Přelezl zábradlí, schoval se do podloubí a začal si rychle svlékat bundu Dukly, aby nebyl tak nápadný. Ale ve chvíli, kdy si přetahoval bundu přes hlavu, ho kdosi udeřil: „Dostal jsem dvě rány a někdo řekl: ,Hovado, vrať se do průvodu!‘ a strčil mě zpátky do vozovky. Šel jsem s tím průvodem, neměl jsem jak odtamtud odejít a normálně jsem brečel.“ 

Vztek, pocit bezmoci a ponížení ho přivedly k rozhodnutí, že do prvomájového průvodu už nikdy nepůjde. 

Klikatá cesta na medicínu

V roce 1971 končil Zdeněk Bašný základní školu a měl v úmyslu přihlásit se na sportovní gymnázium Přípotoční ve Vršovicích. Tam se ale nakonec nedostal a díky kontaktům rodičů byl přijat na Střední zdravotnickou školu v Povltavské ulici, obor všeobecná sestra. Původně předpokládal, že tady přečká jen rok a potom znovu zkusí přijímací zkoušky na gymnázium, ale na zdravotnické škole se mu zalíbilo tak, že tam zůstal: „Na celé škole jsme byli jen tři kluci. Byl jsem vcelku populární, vyučující mě měli rádi a kuchařky ve školní jídelně také.“

Již během studia na střední zdravotnické škole dostal nabídku, aby o prázdninách pracoval jako ošetřovatel v bohnické léčebně, kde na odděleních pro nejtěžší pacienty nutně potřebovali mužský personál. „Najednou jsem začal ty pacienty vnímat z jiného úhlu pohledu. Povídal jsem si s nimi, vyprávěli mi své příběhy, sdělovali mi své prožitky. Viděl jsem tu různorodost. Začal mě zajímat jejich způsob myšlení.“ 

Do té doby měl v úmyslu přihlásit se po maturitě na fakultu tělesné výchovy a sportu, ošetřovatelská zkušenost z Bohnic ho ale přivedla k rozhodnutí studovat medicínu a věnovat se psychiatrii. 

Maturoval úspěšně roku 1975. Na střední škole mu však odmítli podepsat přihlášku na medicínu, protože nebyl členem SSM. Svaz mládeže ho navíc v tuto chvíli nechtěl přijmout za člena, protože student se nijak netajil tím, že si přihlášku podává účelově. Nakonec se mu podařilo razítko SSM získat, ale napoprvé neuspěl u přijímacích zkoušek, protože na střední zdravotnické škole nebyla výuka fyziky, chemie a biologie na takové úrovni jako na gymnáziu. 

Rok tedy pracoval jako ošetřovatel v Bohnicích. Mezitím se oženil se svou spolužačkou ze střední školy Evou Bejrovou a narodil se jim první syn. „Rodiče mi říkali, abych, když už nejdu studovat, ten rok po maturitě prožil plodně. To se mi tedy povedlo,“ konstatuje s úsměvem Zdeněk Bašný. 

Manželčin otec Ladislav Bejr byl vysoko postavený důstojník ČSLA, který sloužil v Moskvě. „Své politické postoje jsme si hned vyjasnili. Nabízel mi, že by mohl zařídit moje přijetí na školu, ale mělo by to svoje podmínky. Zřejmě tím myslel vstup do KSČ. Já jsem mu řekl, že každý jsme na jiné straně barikády, ale že to nebrání tomu, abychom spolu normálně mluvili.“ Vztahy v rodině tak zůstaly korektní, přestože Ladislav Bejr si byl vědom protirežimních názorů svého zetě. „Vycházeli jsme spolu dobře a politická témata jsme neotevírali. Myslím, že to byl ten typ člověka, který by byl jako voják loajální k jakémukoli řádu. Později, po pádu komunismu, neměl problém volit stranu, kterou jsme mu doporučili.“ 

Zdeněk Bašný se domnívá, že Ladislav Bejr se zasadil o to, aby byl po roce  na medicínu přijat. U přijímacích zkoušek totiž neuspěl ani napodruhé, přijali ho až v listopadu na odvolání. „Nikdy mi to neřekl a vůbec o tom nemluvil, ale myslím si, že to musel nějak zařídit.“ 

Za hranice s cyklistickým týmem

V roce 1976 tedy Zdeněk Bašný začal studovat medicínu a v průběhu prvního ročníku zpovzdálí sledoval dění okolo procesu s The Plastic People of the Universe a Charty 77. Hudba Plastic People se mu nelíbila a teprve postupně začínal chápat, že významní intelektuálové se za ně postavili z principu. Text prohlášení Charty 77 znal, jeho matka ho doma přepisovala na stroji. Nikdo z rodiny jej však nepodepsal, protože, jak Zdeněk Bašný uvádí, k tomu nebyli vyzváni. 

On sám v té době s manželkou vychovával malého syna, brzy přišla na svět i dcera, zároveň pracoval v léčebně jako ošetřovatel a studoval medicínu. Často býval velmi vyčerpaný. „Když mě všechno bolelo, říkal jsem si, že by vlastně nebylo špatné, kdyby mě vyhodili z politických důvodů. Aspoň by to líp vypadalo.“ K ničemu takovému ale nedošlo. 

V roce 1982 absolvoval medicínu a krátce poté nastoupil na základní vojenskou službu jako lékař ve středisku vrcholového sportu u juniorského cyklistického týmu v Lanškrouně. Cyklisté si ho oblíbili a jako lékař s nimi spolupracoval i v následujících letech. S reprezentačním cyklistickým týmem pravidelně vyjížděl na závody za železnou oponou. Při těchto výjezdech pracoval nejen jako lékař, zastával také funkci maséra nebo řidiče. „Žádné velké peníze z toho nebyly,“ konstatuje pamětník. Na rozdíl od některých kolegů si nepřivydělával tím, že by ze Západu pašoval zboží, které by v Československu prodával. Ani manželka nebyla z jeho častého cestování příliš nadšená, tím spíš, že svou nepřítomnost v práci musel následně nasluhovat. 

Na Západě se opakovaně setkával s tím, že k týmu se přihlásil údajný emigrant, který předstíral, že mají společné známé, a dával se s nimi do řeči. Patrně šlo o spolupracovníka Státní bezpečnosti (StB). 

On sám byl v první polovině osmdesátých let dvakrát předvolán k výslechu na StB. „Bylo zajímavé, že nejdřív předstírali, že skoro nevědí, kdo jsem, a pak najednou o mně věděli úplně všechno.“ 

Zdeněk Bašný měl v té době asi pět cestovních pasů, což bylo běžné u lidí, kteří často cestovali do různých zemí; vyřizování víz totiž trvalo poměrně dlouho, takže různé pasy používal pro různé země. Příslušníci Státní bezpečnosti naznačili, že by mu pasy mohli odebrat, Zdeněk Bašný se tím však nenechal zastrašit: „Říkal jsem jim, že když mi je seberou, nevadí, stejně mi to cestování jenom dělá problémy.“ Při druhém výslechu se jej neúspěšně  snažili získat ke spolupráci. „Neměli na mě v podstatě nic. Potom říkali: ,Tak nám podepište, že jste tady nebyl.‘ Já jsem říkal: ,To nepodepíšu, protože to není pravda.‘ Pokaždé, když jsem odtamtud odcházel, mi bylo na zvracení.“

Jeden z vyslýchajících estébáků k němu po roce 1989 přišel jako k psychiatrovi. „Řekl mi, že je konvertita, že je věřící. Mluvil o tom, že nikomu neublížil. Měl potřebu to ze sebe dostat.“ 

Zdeněk Bašný své setkání se Státní bezpečností shrnuje slovy: „Režimem jsem procházel bez větších problémů, aniž bych se někdy musel sklonit nebo udělat něco, co by mě tížilo, co bych si nesl životem.“ 

Sovětská psychiatrie jako odstrašující příklad i inspirace

Po vojenské službě pracoval Zdeněk Bašný v bohnické léčebně na gerontopsychiatrii, kterou ovšem tehdy pokládal za málo zajímavý obor. V té době do léčebny nastoupil jako náměstek MUDr. Hnízdo, který se ho vyptával, co by chtěl dělat, a naznačil mu, že by ho mohl za jistých podmínek dostat na post primáře. „Všechny jeho nabídky jsem odmítl. Řekl jsem mu, že o mně má asi špatné informace.“ 

V roce 1986 ho oslovil primář Výzkumného ústavu psychiatrického, který působil v rámci bohnické léčebny (dnes funguje pod názvem Národní ústav pro duševní zdraví). V té době ve výzkumném ústavu otevírali experimentální pracoviště – jednotku intenzivní psychiatrické péče. O Zdeňku Bašném se vědělo, že má jako ošetřovatel i jako lékař zkušenost s nejtěžšími pacienty, a tak byl pro toto pracoviště ideálním kandidátem. 

V rámci svého působení ve výzkumném ústavu navštívil Zdeněk Bašný roku 1987 Sovětský svaz, odkud si odvezl velmi rozporuplné zážitky z tamější psychiatrické péče. V Moskvě se setkal s lékaři, kteří se v mezilidském kontaktu chovali velmi přátelsky, ale při práci s pacienty byli hrubí a necitliví. V Estonsku naopak navštívil léčebnu, v níž ho přístup personálu velmi příjemně překvapil. „Navštívili jsme nejtěžší uzavřené oddělení a viděli jsme, že ta atmosféra je tam úplně jiná, naprosto pozitivní. Ukazovali nám, jak s pacienty pracují, jaké s nimi dělají aktivity. Tento zážitek mi vnukl přesvědčení, že víc než na materiálních podmínkách záleží na přístupu k těm lidem. Když je prostředí empatické, pacienti to vnímají.“ 

Otevřít léčebnu „normálnímu“ světu

Listopadové dny roku 1989 prožíval pamětník plný emocí a naděje. Demonstrace sedmnáctého listopadu se sice neúčastnil, protože, jak říká, zrovna vyzvedával z obchodního domu Kotva nové běžky a odvážel je domů, ale v následujících dnech chodil s celou rodinou na demonstrace na Václavské náměstí a na Letnou. „Takovou atmosféru v celém národě lze zažít jen párkrát za život,“ konstatuje. 

V bohnické psychiatrické léčebně proběhla změna podle jeho slov poklidně. Kolegové ho vyzvali, aby se ucházel o pozici ředitele, a tak se v roce 1990 přihlásil do výběrového řízení, ve kterém uspěl. Jeho předchůdce mu předal funkci vstřícně a se všemi potřebnými informacemi. 

„Mně v té době bylo pětatřicet let a nic jsem do té doby neřídil,“ popisuje pamětník svou výchozí pozici. „Prvním velkým úkolem pro mě bylo pochopit dění v léčebně i po ekonomické a organizační stránce. A dalším úkolem bylo otevřít léčebnu nejen doslovně, ale i co do způsobu myšlení a začít na tuto změnu připravovat veřejnost.“ 

Pád komunistického režimu podle něj umožnil strukturální změnu psychiatrie: postupné odstraňování neprostupné bariéry mezi světem „normálních“ a duševně nemocných. Zatímco v minulosti byli duševně nemocní dlouhodobě hospitalizováni ve velkých léčebnách, trendem budoucnosti byla pokud možno spíše ambulantní léčba a zapojení nemocných do běžného života. „Je ale potřeba si říci, že společnosti ten dřívější stav nějakým způsobem vyhovoval. My jako psychiatři jsme stále mezi dvěma mlýnskými kameny. Na jedné straně je nám vytýkáno, že nemocné zavíráme. Na straně druhé lidi nechtějí, abychom je pouštěli, protože se jich bojí.“ 

Proměna psychiatrie se podle jeho slov děla i pod vlivem inspirace ze Západu. „Řekl bych, že s ohledem na to, jak je u nás vnímána hodnota člověka s psychiatrickým handicapem, jsme stále ještě dost na Východě. Nebyli a nejsme na tak vysoké úrovni jako v západní Evropě.“ 

Do procesu otevírání psychiatrických léčeben vstoupily i různé aktivistické organizace a hnutí. Zdeněk Bašný jejich působení hodnotí jako často naivní, ale přesto ve výsledku pozitivní: „Do léčeben se vrhla spousta mladých lidí. Brzy zjistili, že se na ty dlouhodobě hospitalizované jenom smějí a nutí je do nějakých aktivit, že oni se hned neradují. Ale i díky těmto iniciativám se hodně změnilo.“ 

Podle jeho slov by ideálem psychiatrické péče byla existence většího množství malých léčeben, na které by navazovala ambulantní zařízení, denní stacionáře a podobně. „Za to, že tomu tak dosud není, ale nemohou sami psychiatři ani léčebny. Může za to celá společnost. Jedním z důvodů je i to, že psychiatrie není tak investičně zajímavá jako jiné obory medicíny. Tam, kde se točí velké peníze, jde všechno rychleji,“ uvažuje Zdeněk Bašný. 

Divadlo za plotem i Mezi ploty

Vztah veřejnosti k duševně nemocným podle jeho slov stále zůstává tak trochu odtažitý. „Ono to má svou logiku. Svou roli hraje určitá tajuplnost, nevyzpytatelnost duševních chorob,“ říká Zdeněk Bašný. To se týká i nejbližších rodinných příslušníků nemocných: „Nejhůř to prožívají rodiče, když jejich dítě duševně onemocní a oni mu přestanou rozumět. V nejhorší variantě se třeba dítě těch rodičů pod vlivem nějaké bludné představy začne bát.“ Zdravým lidem se podle něj těžko vysvětluje, že blud je racionálními argumenty nevyvratitelný. Nemocný se ho nevzdá, dokonce ani když je přímo konfrontován se skutečností, která mu protiřečí. 

Výskyt duševních poruch v rodinách je podle Zdeňka Bašného častější, než se obecně přiznává. „Když si vezmete, jaké je procento duševních poruch v populaci, vidíte, že není možné, aby v širší rodině nikdo netrpěl duševní poruchou. Často se o tom ale nemluví anebo se to nazývá jinak. Lidé třeba tvrdili, že jejich příbuzný trpěl následky bombardování za války, ale ve skutečnosti šlo o normální průběh schizofrenie.“ 

Coby ředitel byl Zdeněk Bašný opatrný vůči trendu rychlého propouštění pacientů, protože rodiny často nebyly připraveny na jejich přijetí. „Když se člověk chová v rámci své duševní poruchy, rodina se bojí ho přijmout. Bojí se, že když je ten člověk bude nějakým způsobem ohrožovat, nebudou schopni dostat ho do léčebny zpátky a nikdo jim nepomůže. Je důležité, aby propuštěný pacient přicházel do prostředí, které ho nebude vnímat jako zátěž.“ 

Důležitou roli v destigmatizaci duševních onemocnění v Česku sehrál festival Mezi ploty. Jeho předchůdcem v areálu bohnické léčebny byl hudební festival Babí léto, pořádaný organizací Unijazz již od podzimu 1990. „Dveře bohnické léčebny se otevřely a vnikla tam spousta lidí,“ říká Zdeněk Bašný. 

V příštím roce za ním přišli Robert Kozler a Michal Šesták s návrhem, že by chtěli obdobný, tentokrát divadelní festival uspořádat v areálu Bohnic na jaře 1992. Tehdy se uskutečnil první ročník festivalu Mezi ploty, který svým rozsahem a popularitou Babí léto záhy překonal. 

Přínos festivalu Mezi ploty pro samotné pacienty spočíval především v destigmatizaci léčebny, jejich dočasného domova: „Když jsem s nimi hovořil, oslovovali mě, říkali, jak to bylo bezvadné. Cítil jsem, že najednou mají pocit, že patří někam, o čem se dobře píše, že mohou být na léčebnu svým způsobem hrdí.“ Podobně festival fungoval také směrem k veřejnosti, které léčebnu ukázal v pozitivním světle. 

Psychiatrická nemocnice Bohnice má i vlastní kamenné divadlo, ve kterém již od počátku devadesátých let začala pracovat Bohnická divadelní společnost, vedená absolventem DAMU Martinem Učíkem. Ten podle Zdeňka Bašného vykonal v Bohnicích velmi záslužnou práci: „Nejméně dva měsíce chodil do nejtěžších pavilonů, komunikoval s pacienty a vybral z nich řadu herců, kteří v představeních účinkovali společně s profesionály. A představení, která s nimi zkoušel, byla skutečně podívaná, nebyla to jen terapeutická záležitost.“ 

Zdeněk Bašný v době svého působení v ředitelské funkci dokončil i několik projektů souvisejících s nemovitým majetkem léčebny. Od Státního statku Praha léčebna získala zpátky statek, který jí patřil už od dob Rakouska-Uherska, o rozloze 250 hektarů. V rámci převzetí statku musela odkoupit stádo krav a zastaralý technický park. Dnes na statku v rámci terapie znovu pracují pacienti a mají zde také možnost hipoterapie. „Pacienti často nechtějí dělat nic. Jsou ubití svou nemocí. Když se vám podaří je zvednout, aby něco dělali, aby dodržovali jistý denní režim, je to dobré. Že přitom odvedou nějakou skutečnou práci, to už je nadstavba,“ říká Zdeněk Bašný. 

Léčebna také založila nadaci Bona, která od hlavního města získala do pronájmu 177 bytových jednotek. V části z nich byly vytvořeny chráněné byty a byty komunitního typu. 

Kauza Cimického a síťová lůžka

K temnějším stránkám ředitelského období Zdeňka Bašného patřila kauza psychiatra Jana Cimického, který v devadesátých letech působil v bohnické léčebně jako primář. 

V roce 1996 Zdeňka Bašného oslovil tehdejší ředitel VZP. „Obrátil se na něj někdo z jeho známých. Jeho dcera chodila k doktoru Cimickému a svěřila se, že některé jeho praktiky se jí zdají podivné. Šlo o nějaké osahávání a podobně. Chtěli vědět, zda je to snad nějaký nový terapeutický trend. Řekl jsem, že rozhodně nikoli.“ 

Zdeněk Bašný tehdy žádal, jestli by jejich svědectví mohl dostat písemně, rodina to však odmítla. „Cimického jsem si zavolal a řekl jsem mu, že je tady tato informace. On mi tvrdil, že to tak nebylo, že si to pacientka asi špatně vyložila. Řekl jsem mu, ať se chová tak, aby si to nikdo nemohl nijak vykládat. Že je sexuálně nezdrženlivý, to byla známá věc, ale nikoli, že se tak chová i vůči pacientkám.“ Během měsíce přišla další stížnost na sexuální obtěžování ze strany doktora Cimického. Zdeněk Bašný se tedy rozhodl ho propustit a domluvili se na rozvázání pracovního poměru dohodou. 

V roce 2021 začala Cimického vyšetřovat policie, v roce 2023 byl obviněn ze čtyř znásilnění a pětatřiceti případů vydírání. „Musím říci, že takovou závažnost a rozsah jsem neočekával. Zvlášť proto, že se obecně vědělo, proč byl propuštěn, a on v tom přesto pokračoval v tak velké míře,“ říká Zdeněk Bašný. On sám podle svých slov nepředal případ policii, protože ani jedna ze dvou stěžovatelek, které se na něj obrátily, nebyla ochotna popsat svůj případ písemně. 

V roce 2004 musel Zdeněk Bašný jako ředitel léčebny čelit kauze klecových či síťových lůžek. Britská spisovatelka J. K. Rowlingová tehdy protestovala u českého prezidenta i premiéra proti používání těchto lůžek v českých ústavech. „Byla to nafouknutá kampaň, která vycházela z neobjektivních informací,“ říká Zdeněk Bašný. „Klecová lůžka, tedy lůžka s železnými pruty, byla používána pouze v ústavu v Dobřanech. Sám jsem se tomu divil. Síťová lůžka byla využívána pouze pro pacienty s těžkými mentálními defekty, kteří vstupovali do nekontrolovatelného kontaktu s ostatními pacienty, napadali je, něčeho se dožadovali, chovali se v rámci svého mentálního handicapu. Problémem nebyla samotná lůžka, ale spíš to, že lidem v síťovém lůžku nebyla věnována intenzivnější pozornost.“ Síťová lůžka byla podle něj okrajovým problémem. „Skutečný problém představovala obrovská zařízení, v nichž není možné poskytovat diferencovanou péči podle stavu konkrétního pacienta.“ 

Psychiatrie zneužívaná režimem?

Zdeněk Bašný jako ředitel v léčebně skončil ve svých padesáti letech, v roce 2005. „Za těch patnáct let jsem měl dost času a prostoru udělat, co jsem chtěl,“ konstatuje. O svém nástupci Ivanu Davidovi, který předtím i potom působil jako politik, však hovoří rezervovaně. 

V roce 2006 vydal Zdeněk Bašný odbornou studii Československá psychiatrie a lidská práva v letech 1945–1989, v níž se zabýval psychiatrií v kontextu komunistického režimu a jejím případným zneužíváním k politickým účelům. „Z historického hlediska má ta studie své limity. Mohl jsem vycházet jen z materiálů, které jsem dostal k dispozici,“ konstatuje Zdeněk Bašný. 

Jeho hlavním závěrem z celého výzkumu je, že psychiatrie nebyla zneužívána systémově, šlo spíše o jednotlivé případy. A zneužití, ke kterým docházelo, se děla v rozporu i s tehdy platnými zákony. 

Jedním z velmi problematických míst bylo takzvané oddělení N5, zvláštní psychiatrické oddělení věznice Pankrác, určené pro lidi ve výkonu trestu, které v areálu bohnické léčebny vzniklo roku 1950. Pracovali tu pouze prověření lékaři, zařízení bylo podřízené ministerstvu vnitra a vládl tu vězeňský režim. Právě zde se podle slov Zdeňka Bašného mohla v padesátých letech odehrávat nejzávažnější porušení lidských práv. Ale vzhledem k tomu, že šlo o vězeňský pavilon, se dochovalo jen velmi málo dokumentace. Teprve Zdeněk Bašný jako ředitel léčebny po roce 1989 dosáhl toho, že zařízení v areálu Bohnic zaniklo a bylo přesunuto do Brna. 

Dalším tématem, kterému se ve své práci věnoval, bylo zneužívání skopolaminu, takzvané drogy pravdy, při výsleších Státní bezpečnosti v padesátých letech. „Měl vyvolávat stavy excitace, takové odbržděnosti, při nichž vyslýchaný vypovídal víc, než by řekl za střízliva. V jednom případě byla tato droga aplikována psychiatrem.“ 

Zdeněk Bašný se ve své práci zabýval také prací soudních znalců z oboru psychiatrie. Nepodařilo se mu potvrdit, že by soudní znalci na politickou objednávku  dávali psychiatrické diagnózy lidem, kteří vystupovali proti režimu. Ve své praxi se setkával spíše s opačným případem: že soudní znalci se snažili politicky exponovanému člověku „pomáhat“ tím, že v jeho jednání shledávali vliv duševní poruchy. „Myslím si, že to je špatně,“ říká Zdeněk Bašný. „Oni nasazovali svůj život a své existenční podmínky pro to, za co bojovali, za čím si stáli. Když to někdo ohodnotil tak, že jednali pod vlivem duševní poruchy, vlastně tím tu jejich snahu znehodnocoval. Já bych to nikdy neudělal, protože bych tím zpochybnil to, do čeho ten člověk vložil kus svého života.“ 

Jedním z mála případů, v nichž Zdeněk Bašný shledal skutečné zneužití psychiatrie, byl případ Augustina Navrátila, bojovníka proti kolektivizaci a iniciátora katolických petic proti komunistickému režimu. V jeho případě byla vypracována řada znaleckých psychiatrických posudků, z nichž některé u něj shledaly takzvanou paranoiu kverulans, tedy poruchu s bludy: „Pro diagnózu psychotického onemocnění tam nebyly podklady. U poruchy s bludy jde o to, že člověk vychází z nějakého bludného předpokladu, a dál už může reagovat normálně. U něj ale toto nebylo splněno. To, na čem lpěl, byly zcela reálné záležitosti. Ale jeho obhajoba byla mimo rámec tehdejší normy. Byl, řekl bych, ulpívavý na své pravdě a prosazoval ji způsobem, který byl tehdy neobvyklý. Tehdejší psychiatři uváděli, že normální člověk si takhle nenabíhá. Ale on měl vnitřní spravedlnost takto danou.“ Zdeněk Bašný se však domnívá, že ani v tomto případě psychiatři nepracovali na objednávku. Spíše vycházeli z tehdejší atmosféry ve společnosti, kdy nebylo považováno za „normální“, aby člověk urputně hájil svou pravdu, přestože je za to opakovaně perzekvován. 

Nejvýznamnější zneužití psychiatrie shledal Zdeněk Bašný paradoxně v samém závěru komunistického režimu, v letech 1987 až 1988. Tehdy bylo vydáno nařízení, že při významných státních návštěvách a jiných událostech politického charakteru mají být duševně nemocní „preventivně“ hospitalizováni, ať už na doporučení svého lékaře, nebo když je do léčebny přiveze policie. „Bylo zajímavé, že toto nařízení bylo předáváno pouze ústně a do chorobopisu se nesmělo zaznamenávat, že k hospitalizaci došlo na základě tohoto pokynu,“ poznamenává Zdeněk Bašný. 

V životě mi bylo dáno

Po odchodu z ředitelského postu Zdeněk Bašný se svou rodinou i nadále bydlel v areálu bohnické léčebny, začal však pracovat jako ambulantní psychiatr. „Bylo mi v životě dáno a jsem tomu velmi rád,“ shrnuje svůj příběh pamětník. „Přestože jsem původně nechtěl dělat medicínu, v oblasti psychiatrie jsem prošel vším – od sanitáře a ošetřovatele přes práci lékaře, práci ve výzkumném ústavu a pozici ředitele. Poslední třetinu profesního života trávím v ambulanci, která mi otevřela další obzory v tomto oboru.“