JUDr. Jiří Bauer

* 1952

  • „Chybí nám pokora, chybí nám slušnost, taková ta základní lidská slušnost, že tohle se smí a tohle se nesmí. To nemusí být zákon, tohle se prostě ve slušný společnosti nedělá. Chybí nám takovej ten určitej cit pro společný věci, ne jen o sebe a o moji rodinu a ostatní mě nezajímá. Dneska je zase takový to heslo, že když nekradeš, okrádáš rodinu, debilní, co bylo za bolševika. Vidět taky ten celek a ku prospěchu toho celku něco dělat, nezištně, a ne že za to chci prachy, že bych to dělal za peníze. Prostě udělat něco pro tu společnost, normálního. Tím nemyslím, že budu v akci Z, ale něco, aby to šlo dopředu. A vzdělání, hlavně to vzdělání. Tady to vzdělání bohužel jde vepsí, místo toho, aby se zlepšovalo, tak to člověk vidí. Naši rodiče, ty dělali gympl v Sušici, moje máma, ta uměla takových věcí, co my jsme vůbec neměli. A dneska, když to vidím, z toho gymplu někoho, tak si říkám, prokristapána, ten ví, co jsme my měli v devítce, když to přeženu, trošku. To vzdělání šlo opravdu hodně, hodně pryč. Taky oni ty kantoři tam zůstávali, podělaný strachy. To si nezvykli jen tak, aby… do dneška učí historii podle osnov, který byly za bolševika. To jsem zjistil a byl to pro mě otřes úplnej. A končí osmačtyřicátým a dál už to neučí, na devítkách. To je zoufalství.“

  • „Pak dokonce jsme se nějak spojili s pražským Občanským fórem, a když byl první sjezd, nebo co to bylo, v Laterně prostě bylo nějaký setkání Občanskýho fóra. Tak tam jsme jeli dva, s Mírou Říhou, kamarádem, který chodil taky pod tu lípu. Marek Broža, Kamil Švelch… pak se postupně připojovalo ještě pár lidí, který tam fungovali, když jsme tam založili to místní Občanský fórum. A na tom Občanským fóru v Praze si vzpomínám, to byla docela sranda, protože tam se dělalo to, že se přijímaly stanovy Občanskýho fóra. A teď tam nadelegovali Honzu Šterna, Vavrušku, nebožtíka ministra životního prostředí, a byl tam ještě Karol Stom, to byl advokát tady plzeňskej. Ten už tenkrát byl asi v Praze. A já jsem se zvedl a řekl jsem: ‚To je zase samá Praha, a kde je vesnice?‘ A on tam akorát byl Havel, Váša, a on říká: ‚Dobře, dobře, odkud jste?‘ – ‚Ze Sušice.‘ – ‚Tak to máme venkov.‘ Takže takhle jsme se dostali s Karlem Stomem do komise, která dělala stanovy. Ty byly připravený, pochopitelně už. Tam se změnilo pro formu jen pár slov, vět a pak se to přijalo. Přijel jsem do Sušice plný dojmů, pochopitelně. A pak jsme tam chodili, to Občanský fórum, asi půl roku, no do těch voleb, který byly, a pak se udělalo zastupitelstvo, kde jsme byli. A osm let jsem tam, do roku 1996 nebo osm, teď si nevzpomínám, jsem byl v zastupitelstvu a v radě a už to začalo probublávat. Člověk jako zjišťoval, kdo je kdo, jako za toho bolševika, ono nejde jen o to, jak se ta partaj jmenuje, ale jakej kdo je, jakej člověk.“

  • „A pak přišel osmdesátej devátej, listopad, že jo. V Sušici o tom nikdo nevěděl, jsme se ráno probudili, byli jsme večer v hospodě. Ráno jsem se probudil někdy mezi desátou a jedenáctou a slyšel jsem, že něco v Praze bylo. Volali mně známí, tak jsem říkal, no nazdar, to je docela to… pak to jako začalo postupně vybublávat… to bylo v pátek. Ve středu přijela do Sušice Jana Paulová, herečka, s klukama z Charty, místníma, který tam byli. Jirka Marek z Kolince, Houňa, bože, jak se jmenoval… říkalo se mu Houně, pak tam byli ještě dva kluci, na jména si nevzpomenu. A takovej houf se udělal před radnicí, kde já jsem tenkrát dělal, kde jsem měl kancelář, a bylo tam poměrně dost lidí, na to, že se tenkrát lidi ještě báli, tak tam bylo poměrně dost lidí. A byla taková ta atmosféra, taková ta hektická doba, a mluvilo se o generální stávce a já jsem vylezl nahoru k Janě Paulové a zařval jsem, že kdyby měl někdo problém v souvislosti s tou stávkou, takže každýmu bezplatně poskytnu právní pomoc, co to půjde. Takže velikej jásot a pak ten Kamil Švehla, ten kamarád, kterej dělal ten ProFolk, tak ten dostal nápad a zašel za mnou a zašel ještě za dvěma kamarádama a v sobotu, šest dní po 17. listopadu, jsme udělali takový sezení, ne sezení, stání pod lípou na sušickým náměstí. Měli jsme to ozvučený, Karel Korec to ozvučil, a dělali jsme tam takový… no, jaká ta doba tenkrát byla taková… opravdu veselá… tak jsme tam ne řvali hesla, ale prostě jsme se snažili nějak napomoct tomu převratu. Bylo to naivní, byla to sranda, ale lidi tam postupně začali chodit a bylo jich tam hodně a bylo to nakonec docela takový milý a hezký. Člověk měl pocit, že jsme na stejný lodi. Bylo to opravdu nádherný.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Plzeň, 15.08.2019

    (audio)
    délka: 56:56
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Plzeňský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Chybí nám pokora a taková ta základní lidská slušnost, že tohle se smí a tohle se nesmí

Jiří Bauer
Jiří Bauer
zdroj: archiv pamětníka

Jiří Bauer se narodil 7. září 1952 v Sušici. Vystudoval gymnázium a poté práva na Karlově univerzitě. Po krátké pauze, kdy pracoval a bydlel v Praze, Chebu a Domažlicích, se vrátil do rodné Sušice a stal se advokátem. Pod vlivem rodiny, ale především na základě špatných zkušeností získal negativní náhled na komunistický režim. Už jako šestnáctiletý se snažil aktivně zapojit do odporu proti okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy a ani v průběhu dalších let se netajil svými protikomunistickými postoji. Stýkal se s lidmi z blízkosti disentu. V červenci roku 1989 podepsal prohlášení Několik vět a sám podpis nabízel sušickým spoluobčanům. O několik měsíců později, v listopadu téhož roku, se se svými přáteli spontánně ujal organizace demonstrací v Sušici. Stal se jedním ze zakladatelů Občanského fóra v Sušici a byl také členem komise, která připravovala stanovy Občanského fóra v Praze. V roce 1990 byl v prvních svobodných volbách zvolen do zastupitelstva a rady města Sušice a v této funkci zůstal až do roku 1996. Poté se opět naplno vrátil ke své advokátské praxi, kterou provozuje dosud. Žije v Sušici se svou druhou manželkou, má dvě děti.