Lenka Bechná, roz. Haráková

„Hrával se tam volejbal, hrály se tam šipky, ping-pong... Pořídili si tam pingpongový stůl. Chodilo se tam vždycky odpoledne. Bylo tam pěkné prostředí, klid, zdravý vzduch – bylo to na kraji lesa. A tak se tam mládež stahovala. Ne, že by to bylo zamčené. Klíč byl nahoře, a kdo tam šel, ten si odemknul. A hlídali si, aby po sobě nenechali binec, aby bylo všechno v pořádku. Byli totiž vychováváni tak, že co si tady zcumplujete, to už se vám neobnoví a pozbydete to. Tak si musíte považovat toho, co tady máte. A když potom skauty zrušili, tak chata zpustla. Byla několikrát vykradená, což bylo takové pochybné. Když je zrušili, tak otec musel sepsat, co tam všechno bylo za majetek. A šel na obecní úřad odevzdat klíče a sešit s tím, co tam zůstávalo, inventář. A on si myslel, že to bude jako za Německa – že mu to zkontrolují, podepíší, orazítkují a dají potvrzení: ‚Převzali jsme to.‘ On tam přišel a ten pán na obecním úřadě povídá: ‚Tady dej klíče a víc tam nelez.‘ Otec z toho byl úplně špatný. Říkal: ‚Já jsem nedonesl ani malou ceduličku, kde by bylo napsáno: Převzali jsme to.‘ To bylo... no jako komunisti: ‚Davaj, a hotovo. Co je tvý, to je mý. A co je mý, po tom ti nic není.‘“

„Pamatuji si tank u Popovic, co stál v poli. Na tom poli se říkávalo U tanku. A vždycky jako děcko, když jsme šli na tu stranu, tak jsem měla takový strach v sobě, poněvadž mi to připomínalo něco, čemu jsem nerozuměla. Anebo když byla bouřka, tak jsem se hrozně bála a lezla jsem pod stůl. A maminka vždycky říkávala: ‚Už zase blázní, myslí si, že je válka.‘ Protože to v děcku zůstane, takový strach.“

„Tak to ještě otec pracoval. A jelikož se zdržoval v Brně, tak nám v noci ve dvě hodiny volal, že se shromažďují vojska u hranic. Ty armády, že se tam shromažďují. On dělal v automatické ústředně, což byl objekt velice střežený. Kontrolovali je tajní a oni od těch tajných věděli, že vojska jsou tam, že něco bude. Že to asi do rána překročí. A potom nám volal, že už překročili hranice. Tak jsme si mysleli: ‚Ona bude válka.‘ A potom obsazovali tady náměšťské letiště. Nalétávali v pěti. Vždycky pět a za chvíli dalších pět. A to bylo tedy strašné. Říkala jsem si: ‚Jak se jich tam tolik mohlo vydat, na to letiště do Náměště?‘ Když jsme tohle všechno viděli, říkali jsme si: ‚Jak tohle dopadne?‘ Všichni si mysleli, že z toho bude válka. Klukovi byly dva roky a on mi utekl tam k těm prvním barákům. Oni projížděli s obrněnci a on viděl tanky a vojenské... s tím na střílení nahoře. Děcko hloupé a já jsem mu nestačila, jak tam rychle hnal, utíkal. Rus seděl nahoře u té kupole, u toho kanonu, a mířil na mě a já jsem si říkala: ‚Panebože, on, ten vůl, snad bude střílet.‘“

„Zacházení... oni ty české vojáky, a vůbec české lidi, měli jako póvl. Proto když potom přišel Masaryk a založil republiku, tak byl velice vážený. Zejména u obyčejných lidí, kteří si ještě pamatovali Rakousko-Uhersko. Byl velice vážený a lidé na něj nedali dopustit. A já si pamatuji, že v hodně domácnostech byly rodinné obrázky a mezi nimi byl Masaryk. I u nás to tak bylo, že jsme měli Masaryka. Na každém koleni měl jednoho vnuka. To byl politik – i když mu také nadávají, že nechal střílet do dělníků. Ale přesto to byl politik, který měl určitý formát, protože dnes by si nikdo žádného politika mezi rodinné fotky nedal.“