Karel Bečvář

„Asi ve tři hodiny odpoledne mě probudil ruskej voják, kterej k nám přišel. Měl automat, to byl ten s tím bubínkem. A říkal nám, že jde hledat Němce, a bral to opravdu důkladně, protože otvíral šuplíky, u nočního stolku. A to jsme ještě nevěděli, že pro ně bylo tenkrát hrozně fajn najít někde časy, hodinky. Pak jsme viděli třeba některý, který měli takhle hodinek… Jejich jednání bylo takový, nechci říct zlý, byli to lidi, kteří prošli hrozným peklem. Jistě byli jiní než my, takže jistě byli jiní, než jsme byli my, ale někdy byli dost primitivní, někteří. To jsem třeba potkal, v útvaru šli, řekněme 30 lidí, a všichni měli deštník a pochodovali s tím deštníkem. Asi aby na ně nepršelo, nebo ho viděli poprvé v životě, nevím. Nebo, to se nám stalo doma a byla to vojanda. Ta se myla v záchodě, v tý míse, a říkala, jak to máme hloupě udělaný, že ta voda teče tak krátce. Já se jí neposmívám, prostě ten člověk přišel z nějakýho prostředí a měl to v sobě. Dneska samozřejmě už to neplatí, pokrok šel dál.“

„Ale zase jsme si z toho dělali legraci, jak jsme mohli, protože, kde máte mladý lidi a hloupý, nějaký nadřazený nad sebou, tak vždycky z toho nějaká švanda je. Vy byste chtěli asi vědět zrovna něco takovýho úsměvnýho. Utekl kluk z lágru v Pardubicích – a za to je prokurátor. Po pár dnech přišel zpátky, v podpaží, přišel, měl bábovku od maminky zabalenou v novinách a náš velitel roty ho vyslýchal: ,Vy jste přelezl plot!‘ A on povídá: ,Soudruhu, přelezl, ale má duše prošla vrátnicí.‘ Nebo stalo se v Táboře. To se stalo klukovi, on byl Pražák, takovej hodně vysokej, vysokoškolák, a narazil tam na nějakou policajtku. A nepozdravil ji. A ona mu říká: ,Vás neučili na vojně zdravit?‘ A on povídá: ,Ano, já se v těch vašich šaržích nevyznám.‘ – ,Já jsem mladší strážmistr.‘ – ,A já jsem starej mazák.‘ A šel od ní pryč.“