„Když tady po roce 1990 byl tehdejší prezident Václav Havel, tak ta suita občanských fórařů od teplárny šla směr k rolnické škole. Bylo tam narváno po obou stranách. A ten dopravák Bečvárovský – že pánbůh stvořil lidi dobrý a zlý a řidiče – tak Bečvárovský, že byl šéfem dopravy železniční, silniční i letecké, tak stál u té galvanovny. Trošičku byl vidět nad ostatními. A najednou jde ten pětatřicetistup všech těch, co se tam s Havlem ukazovali. A vedle Havla šla Věra Čáslavská. Znali jsme se skrze ty Projekty Praha, kde ona jako gymnastka musela mít nějakou práci, tak inženýr Pavlů jí tam nechal úředně psát technické zprávy k projektům, co jsme my vyprojektovali. Tak když tam viděla vyčnívajícího Václava, bez nějakých postranních úmyslů, protože v té době byla Odložilová, nebo už ani ne, tak přiběhla. V momentě se ten třicetistup zastavil, nevěděli, co ta Čáslavská tam dělá. Ona ke mně přiběhla, takhle mě chytla a povídala: ‚Seš to ty Venoušku?‘.“
„V roce 1958 jsem se dostal na mistrovství Evropy ve Stockholmu jako vícebojař. Bylo tam 28 desetibojařů, ovšem v té době tam byl známý sovětský rekordman Vasilij Kuzněcov, který dosahoval 7800 bodů. Já jsem počítal, že budu mít tak 7300-7400, ovšem bohužel mi to nevyšlo, protože cizí prostředí. A hlavně, ta atletika je drahá, oni (ostatní závodníci) už měli své tyče, což byly pololamináty, oštěp už nebyl rybářský prut, který já jsem si tam musel půjčit. A teď jsem po dlouhé době neběžel na antuce, ale na umělohmotném povrchu, což byl veliký hendikep, tudíž jsem byl z těch 28 asi na osmém místě. Rekord už jsem neudělal, ale na rok 1958 to bylo ještě pořád dobré. V roce 1960 jsem udělal další rekord a měl jsem jet na olympiádu do Říma.“
„A my jsme tam takhle počumovali a starší kluci, dvaceti-pětadvacetiletí, vždycky mávali na ustupující Němce a oni jim něco hodili, třeba kufr s gramofonovými deskami. A najednou jsme slyšeli hrozný rachot. V hrůze jsme najednou zjistili, že z prostoru starého města, mezi starým městem a belvederem, najednou letí skupina dvaceti, třiceti možná i víc (to už nikdo nespočítá), brčálově natřených dvoumotorových ruských… nějakých letadel. Byly natřené takovou zelenou barvou, která byla něco nezvyklého, opravdu jako tráva, nebyla to ta tmavě zelená, ale světle brčálově zelená, jak se natírají vodníci a rákosí. A najednou výbuchy. Tak to byl předvoj, možná stíhačky a možná bombardéry.
Protože jsem byl zvyklý poslouchat maminku a hlavně jsem věděl, že se něco děje, tak jsem proběhl mezi Buchnarovými průchodem, kde byly elektrozávody, ke sboru českých bratří. Tam jsem vyběhl k divadlu a přes výstaviště jsem běžel do Smetanky, kde jsme bydleli, kde jsem doběhl. Máma mi hned dala. Táta tam pochopitelně nebyl, byl totálně nasazený a v té době byl někde v Jabkenicích se schovával u svých vyučenců zedníků, protože utekl po bombardování Drážďan.“
Václav Bečvárovský se narodil 6. dubna 1933, pocházel z významné mladoboleslavské rodiny. Jeho otec pracoval jako stavbyvedoucí pro svého bratra architekta Antonína Bečvárovského, který stavěl ve městě modernistické domy a později zahynul v koncentračním táboře Dachau. Na konci druhé světové války zažil pamětník bombardování Mladé Boleslavi letectvem Rudé armády. Odmala chodil do Sokola a věnoval se sportu, především atletice. Postupně se vypracoval mezi nejlepší atlety v tehdejším Československu. Reprezentoval ČSSR i v zahraničí, nejprve v běhu na 110 metrů překážek, později přešel na desetiboj. V této disciplíně se mu podařilo i dvakrát překonal republikový rekord. V roce 1960 se chystal na olympiádu v Římě, ale zranění ho nakonec o účast připravilo. Sportu se věnoval na vrcholové úrovni do roku 1967, kromě atletiky hrál také lední hokej, basketbal a českou házenou. Profesí byl projektantem nejprve ve státním projekčním ústavu v Praze, většinu času ale pracoval pro mladoboleslavskou Škodu Auto. V roce 1961 si vzal manželku Hanu, měli spolu dceru Martinu. Celý život kromě sportu zasvětil také skautingu. V roce 2022 žil v Mladé Boleslavi. Václav Bečvařovský zemřel 8. listopadu 2024.
