Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Bednář (* 1953)

• narozen 1. února 1953 v Praze

• disident, signatář Charty 77, emigrant, novinář, syn novinářky a disidentky Otty Bednářové

• po invazi vojsk Varšavské smlouvy strávil dva měsíce ve Vídni, kam odešel s matkou a bratrem

• v letech 1972–1977 studoval na VŠE v Praze

• v prosinci 1976 podepsal prohlášení Charty 77, kvůli čemuž mu nebylo dovoleno dokončit studium vysoké školy

• sledován StB, vyslýchán, později nucen k emigraci v rámci Akce Asanace

• v červnu 1982 vycestoval do Velké Británie

• v letech 1982–1985 studoval na Oxfordské univerzitě

• v letech 1985–1992 působil v československé redakci BBC v Londýně

• v roce 1992 se natrvalo vrátil do Československa

• v roce 2021 žil v Praze

Během komunismu dvakrát opustil Československo s vidinou emigrace, do své rodné země se ale pokaždé nakonec vrátil. Velkou část svého života totiž bojoval právě za to, aby mohl ve své vlasti žít svobodně a bez útlaku – byl v úzkém styku s disentem, šířil samizdat a společně se svou matkou a bratrem podepsal prohlášení Charty 77. I za hranicemi si za svou myšlenkou stál a v polovině osmdesátých let se stal členem československé redakce BBC.

Jsem dítě komunistických novinářů

Jan Bednář se narodil 1. února 1953 v Praze. Jeho matkou byla Otta Bednářová, disidentka, novinářka a spoluzakladatelka Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS). Po druhé světové válce začala vzhlížet ke komunistickým idejím a hned v 18 letech vstoupila do Komunistické strany Československa (KSČ). „Tehdy mi bylo trapné, že mám školu. Tak jsem se přihlásila do ČKD. Chtěla jsem tam být, abych měla přístup k dělnické třídě,“ vyprávěla pro Paměť národa. Později pracovala také v Tesle jako svářečka. V roce 1950 začala Otta pracovat v tehdejším Československém rozhlase. Stala se redaktorkou zpravodajství. Po nějakém čase začala v rozhlase připravovat reportáže, které by se dnes daly nazvat investigativními. V nich odhalovala špatné poměry, kterými trpí ženy na pracovištích. Později se zaměřila také na sociální a zemědělskou problematiku. Ve svých pořadech poukazovala na přelomu padesátých a šedesátých let na nedostatky komunistického režimu.

V roce 1963 se stala redaktorkou a scénáristkou publicistického pořadu Zvědavá kamera. Díky uvolňující se atmosféře v Československu se spolu s autory pořadu mohla zaměřit na témata, jejichž medializace by dříve nepřipadala v úvahu. „Řešila jsem otázky, které mi vadily. Třeba že do gymnázií přijímali jen lidi, kteří měli rodiče v komunistické straně,“ popisovala pro Paměť národa. V šedesátých letech se začalo veřejně mluvit i o vykonstruovaných procesech z éry stalinismu. Toto téma si vybrala jako námět pro svou stěžejní reportáž Svědectví pro výstrahu. V ní se zaměřila na vykonstruovaný proces s takzvanou Velkou trockistickou radou, kde byli ředitelé velkých podniků odsouzeni za spiknutí za účelem rozvrácení socialistického hospodářství.

Otec Jana Bednáře byl též novinář a člen komunistické strany. Rodiče se seznámili v tehdejším Československém rozhlasu, manželství ale nevydrželo. Jan Bednář vyrůstal po boku staršího bratra, kterého měla matka z předešlého manželství. Po rozvodu rodičů se vídal s otcem až do jeho předčasné smrti v roce 1968 jen občas. Prožíval šťastné dětství v pražských Kobylisích, ovšem matku, jak vzpomíná, až tak často nevídal, vzhledem k jejímu pracovnímu vytížení.

Rok šedesát osm byl plný úžasných možností

V šedesátých letech už Jan Bednář dobře vnímal politickou situaci v Československu. V té době už jeho matka vystřízlivěla z prvotního okouzlení komunismem a moc dobře viděla veškeré trhliny režimu. „Tu situaci jsem vnímal poměrně brzy díky matce. Doma jsme se smáli Novotnému, že špatně mluvil, že třeba říkal ‚zemedělci‘. Ty jeho různé projevy byly primitivní, měli jsme z toho legraci a nebrali jsme ten režim vážně,“ vypráví pamětník. Nastalou uvolněnou atmosféru druhé poloviny šedesátých let prožíval Jan Bednář s nadšením. Před letními prázdninami roku 1968 ukončil základní školu a v září měl nastoupit na pražské Gymnázium Na Zatlance. „V té době jsem četl noviny a osmašedesátý jsem hrozně žral. Vnímal jsem to jako úžasnou věc. Fandil jsem tomu a viděl jsem v tom příležitost. Přestala platit cenzura a ty pořady, za které matka předtím bojovala, se najednou mohly bez problémů vysílat,“ popisuje.

V létě odjel se svými novými spolužáky na chmelovou brigádu. Právě tam je zastihla brzy ráno 21. srpna zpráva o invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Po tomhle zjištění na brigádě dlouho nezůstal, přijel si ho vyzvednout bratr a společně odjeli do Prahy za matkou. Ta jim doma oznámila, že musí republiku opustit. Na začátku září všichni tři vlakem odjeli do Vídně. „Když jsme přijeli, byla asi půlnoc. Vylezli jsme z vlaku a nevěděli jsme, co máme dělat. Tak jsme šli do nějakého hotelu, který tam byl za rohem. Pak se ráno ukázalo, že to byl hodinový hotel, takže jsme platili úplně neskutečné peníze,“ popisuje Jan Bednář svou první emigraci a pokračuje: „Vyhledali jsme úřady a pak jsme jednu noc spali v takové noclehárně, která byla úplně příšerná, to byla nějaká tělocvična, kde byla rozložená ta spartakiádní lehátka, kde všichni, co přijížděli z Československa, davy lidí, tak se tam ubytovávali. To byl takový první záchytný bod.“

V Rakousku zůstala rodina jen dva měsíce, během kterých chodil Jan Bednář do tamní mezinárodní školy, a poté se rozhodli pro návrat do Prahy. „Už se to tu trochu uklidnilo a bylo jasné, že se nebude hromadně zavírat, tak jsme se vrátili,“ vysvětluje. V listopadu tak nastoupil na Gymnázium Na Zatlance a nějakou dobu pokračoval ve svém dosavadním životě. Z dalšího vývoje byl ovšem jako mnoho dalších zklamaný. Otta Bednářová se po invazi ještě více utvrdila ve svém názoru na režim. Za svou dosavadní prací si stála a odmítala kritiku svých reportáží. V roce 1970 bylo několik redakcí včetně Zvědavé kamery zrušeno. Otta Bednářová dostala výpověď mimo jiné z důvodu „narušování socialistického společenského řádu“. Téhož roku byla vyloučena z KSČ a ze Svazu československých novinářů. V roce 1971 také podepsala manifest Dva tisíce slov. Rodina Bednářových se pomalu, ale jistě dostávala na seznam osob pro režim nepřátelských.

Kašlu na to, ať mě třeba vyhodí

Roku 1972 ještě Jan Bednář bez problémů odmaturoval a chystal se nastoupit na vysokou školu. Při vyplňování přihlášky na Vysokou školu ekonomickou (VŠE) v Praze zatajil skutečnost, že jeho matku vyloučili ze strany. Právě díky tomuto kroku byl nakonec na školu přijat. Vysokoškolská léta prožíval bez větších problémů, ačkoliv ho studium příliš nebavilo – bylo plné ideologie komunistického režimu a se studiem ekonomie podle něj mnoho společného nemělo. V posledním ročníku učinil rozhodující krok, který měl ovlivnit jeho budoucnost. Ještě předtím se zapojil do výroby a distribuce samizdatu. Asi v polovině sedmdesátých let se začal stýkat s lidmi z prostředí disentu. V prosinci 1976 se rozhodl podepsat prohlášení Charty 77.[1]

Tato iniciativa kritizovala, že státní moc nedodržuje lidská a občanská práva, k čemuž se Československo zavázalo v Závěrečném aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě v Helsinkách. „O Vánocích k nám přišel Petr Uhl a přinesl ten text Charty a ptal se, jestli to nechceme podepsat [...] On mi říkal: ,No ale když to podepíšeš, tak tě vyhodí ze školy, to víš?‘ Já jsem říkal: ,Jasně, to vím.‘ Protože už jsem měl té školy dost a už jsem si říkal, že stejně jim tady někde nebudu hrát nějakého komunistického ekonoma, tak kašlu na to, ať mě třeba vyhodí. Tak jsem to podepsal,“ shrnuje své dojmy. Jeho jméno bylo ovšem zveřejněno až v druhé vlně podpisů. „Oni se nějak usmysleli, že to dají stranou a stalo se to, že Václav Havel měl několik podpisů ve svém pracovním stole. Jenomže samozřejmě jsem tam byl deponovaný jenom do 6. ledna, kdy k nim vtrhla policie a prohledali Havlovi psací stůl a tam ten podpis našli, takže jsem tím pádem byl odhalen. O týden později mě sebrali,“ zakončuje.

Podle záznamů v Archivu bezpečnostních složek České republiky (ABS) měla Státní bezpečnost (StB) Jana Bednáře v hledáčku už před podpisem Charty 77. Ze svazku Správy sledování (SL) s archivním číslem SL-568 MV[2] vyplývá, že byl sledován už na počátku prosince roku 1976. Ke konkrétním závěrům ovšem StB nedospěla. Poté, co Jiří, Jan a Otta Bednářovi podepsali Chartu 77, represivní opatření na sebe nenechala dlouho čekat. Kromě výslechů, domovních prohlídek a dalších ústrků režimu dospěli komunisté i k dalším krokům, které měly rodině ztížit život. Jak potvrzuje i sbírka Svazky kontrarozvědného zpracování (KS) s archivním číslem KR-723308 MV, Jiřímu a Janu Bednářovým úřady odebraly řidičský průkaz a zároveň i technický průkaz automobilu, čímž jim zkomplikovaly každodenní činnosti.

Psal jsem Husákovi, aby mámě dali najíst

Prvního výslechu se Jan Bednář dočkal už týden poté, co se objevil na veřejnosti jeho podpis u prohlášení Charty 77. „To bylo toho třináctého [ledna]. To byl velký zátah, kdy asi 50 lidí z Charty bylo předvedeno k výslechu. Vyslýchal mě nějaký Slovák, slovenský estébák. V Ruzyni se to odehrávalo,“ vzpomíná a pokračuje ve vyprávění: „On se mě ptal, kde jsem se narodil, že prarodiče měli statek, že byli kulaci a takové. A pak se mě ptal, jak jsem podepsal tu Chartu. To jsme byli už domluvení, že to nesmíme říct, takže já jsem řekl, že mu to neřeknu a on se začal strašně rozčilovat. A trvalo to, jak říkám, asi několik hodin, kdy mně vyhrožoval a měl jsem opravdu strach, že mě tam zabásnou.“ V následujících letech zažil ještě mnoho podobných výslechů. V posledním ročníku vysoké školy ještě stihl splnit tři poslední zkoušky, diplomovou práci už měl napsanou a zbývaly mu jen státní závěrečné zkoušky a obhajoba práce. Kvůli jeho podpisu Charty mu nakonec nebylo umožněno zkoušky složit, a tak po pěti letech studia odešel bez titulu.

V roce 1978 vznikla iniciativa Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS). Založila jej skupina signatářů Charty 77, mezi nimi i Otta Bednářová. Členové VONS si kladli za cíl hájit lidi, kteří se stali v Československu terčem pronásledování kvůli svému přesvědčení, a další osoby pronásledované z politických důvodů. „Měli jsme za úkol zjistit, jestli je někde nějaký člověk vězněný, jak se mu daří a jestli jeho rodina nepotřebuje pomoct. Psali jsme k tomu sdělení a ta jsme posílali i do světa,“ vzpomínala Otta Bednářová. Státní bezpečnost skupinu sledovala už od jejího vzniku a na konci května 1979 deset členů, včetně matky Jana Bednáře, pozatýkala. Po čtyřech měsících ve vazbě předstoupila před soud, který ji odsoudil ke třem letům nepodmíněně. I přes špatný zdravotní stav nastoupila v lednu 1970 do ženské věznice v Opavě. Propuštěna byla ze zdravotních důvodů po 17 měsících.

V době, kdy byla matka vězněna, se Jan Bednář nadále podílel na činnosti disentu, například aktivně šířil samizdatovou literaturu. Tehdy prožíval náročné období. Matku mohl vídat jen občas a na všech návštěvách musel sledovat, jak pomalu chřadne. Kvůli vleklým zdravotním problémům a nemožnosti stravovat se za mřížemi dietně, Otta Bednářová neúprosně hubla a její zdravotní stav se horšil. Jan a Jiří Bednářovi psali politikům a na úřady a opakovaně je žádali o to, aby byla matce poskytnuta správná strava, která pro ni v jejím zdravotním stavu byla velmi důležitá. „Psal jsem i Husákovi, aby mámě dali najíst. Ale když jsem ji navštívil, zjistil jsem, že se nic nezměnilo,“ říká její syn Jan Bednář. Bratrům sice pokaždé přišla odpověď, že jejich žádost byla předána určeným orgánům, ale jejich prosbě nikdy nebylo vyhověno. O stavu matky Jan Bednář pravidelně informoval i své zahraniční známé, kteří zprávy dále šířili.

A nechcete se vystěhovat?

Jan Bednář po neukončené vysoké škole pracoval v různých dělnických profesích – například jako strojník nebo noční hlídač. Právě druhá zmíněná profese ho bavila, protože měl dostatek času na čtení a samostudium. Počátkem osmdesátých let režim zesílil represe vůči disidentům, část jeho přátel odjela do exilu, mnoho známých končilo ve vězení. Tehdy si Jan Bednář uvědomil, že nechce prožít zbytek života v totalitě. Už dřív se ho ovšem „jeho“ estébáci při výsleších ptali, jestli se nechce vystěhovat. Činili tak v rámci Akce Asanace, do které ho zařadili a pomocí které chtěl režim donutit nepohodlné lidi, zejména signatáře Charty 77, k odchodu z Československa. K tomu používali různé formy psychického i fyzického nátlaku a vydírání.

Kromě vyloučení z vysoké školy, zabavení řidičského průkazu a cestovního pasu Janu Bednářovi estébáci (jmenovitě Michael Ulbrich, kterého v roce 2007 soud podmínečně odsoudil za to, že Jana Bednáře psychicky šikanoval a donutil ho k emigraci[3]) vyhrožovali také vězením a emigraci pak nabízeli jako jedinou možnost, jak situaci vyřešit.

V roce 1981 se proto Jan Bednář rozhodl pro emigraci. Vzdal se občanství a po zdlouhavém vyřizování formalit odjel v červnu 1982 do Velké Británie. Společně s ním emigroval i jeho bratr Jiří Bednář, pro kterého bylo poslední kapkou to, že estébáci (též v rámci Asanace) brutálně zmlátili jeho přítelkyni Zinu Freundovou.

Režim tak ze země vypudil oba syny Otty Bednářové, která na následujících několik let zůstala sama. Ve Velké Británii našel Jan Bednář pomoc u dalších emigrantů, například u Ivana Kyncla. Na podzim téhož roku se mu podařilo získat stipendium a nastoupil ke studiu Oxfordské univerzity, kam se na další tři roky odstěhoval. Po ukončení studií nastoupil v roce 1985 do československé redakce BBC v Londýně, příležitostně spolupracoval i s Hlasem Ameriky. Do Československa se poprvé znovu podíval bezprostředně po sametové revoluci. V BBC působil až do roku 1992. Tehdy se vrátil do Československa natrvalo. Krátce působil na Pražském hradě a poté se zapojil do práce v různých médiích. V září 1994 nastoupil do Rádia Svobodná Evropa. Působil také v Českém rozhlase, psal politické rozhlasové komentáře k zahraničním i domácím událostem. V roce 2021 žil v Praze.

 

[1] Seznam všech zveřejněných signatářů A–M. Online. Ústav pro studium totalitních režimů. Dostupné z: https://www.ustrcr.cz/data/pdf/charta77/panel19.pdf [cit. 2024-02-09].

[2] Odpověď Archivu bezpečnostních složek. Dokument dostupný v sekci dodatečné materiály.

[3] Informace vydaná Českou tiskovou kanceláří (ČTK) ze dne 12. února 2007.