Jan Bednář

„No, a přišel jednou Petr Uhl – to bylo o Vánocích roku 1976 –, přinesl ten text Charty a ptal se, jestli to nechceme podepsat a myslím, že matka tehdy už to buď podepsala taky hned, anebo už to měla podepsané, já nevím. Ale on mi to nabídl nebo prostě jsem to tam viděl, řekl jsem, že to taky chci podepsat, tak jsem si to přečetl nebo už jsem to, já mám pocit, že už jsem to četl předtím. Ale on prostě sbíral ty podpisy, ten Petr Uhl, byl jeden z těch mála lidí, kteří sbírali ty podpisy. Tak já jsem mu to podepsal, a to mělo ještě zvláštní peripetii, že ten můj podpis vlastně nebyl zveřejněný v té první řadě, kde je těch 245 podpisů nebo kolik, ale až v té druhé toho 1. února. A to z toho důvodu, že vlastně oni, já jsem byl jeden z mála lidí, kteří studovali a podepsali tu Chartu, tam byli asi dva, tam jsem byl já a Zina Freundová Kočová tehdy. A oni nějak, byla tam nějaká taková diskuze kolem toho, to i Petr Uhl a ti lidi, s kterými jsem se tehdy znal, tak mi říkali: ,No ale když to podepíšeš, tak tě vyhodí z té školy, to víš, samozřejmě.´ Já jsem říkal: ,Jasně, to vím.´ Protože už jsem měl té školy dost a už jsem si říkal, že stejně jim tady nebudu hrát nějakého komunistického ekonoma někde, tak kašlu na to prostě, ať mě třeba vyhodí. Takže jsem to chtěl podepsat, ale oni se nějak usmysleli, že to dají stranou. A stalo se to, že Václav Havel měl několik podpisů ve svém pracovním stole, kdy to nějak rozdělovali a ty podpisy řadili a ty měl takzvaně deponované a tam jsem byl já taky deponovaný. Jenomže samozřejmě jsem tam byl deponovaný jenom do 6. ledna, kdy k nim vtrhla policie a prohledali Havlovi psací stůl a tam ten podpis našli, takže jsem tím pádem byl odhalen. A taky proto mě pak o týden nato sebrali.“

„Když jsme tam přijeli, byla asi půlnoc, tak jsme přijeli na nádraží ve Vídni a vylezli jsme z vlaku a nevěděli jsme, co máme dělat. Tak jsme šli do nějakého hotelu, který tam byl za rohem. Pak se ukázalo ráno, že to byl hodinový hotel, takže jsme platili úplně neskutečné peníze, ale pak jsme teprve šli na nějaké ty... Vyhledali jsme nějaké ty úřady a pak jsme jednu noc spali v takové noclehárně, která byla úplně příšerná, to byla nějaká tělocvična, kde byla rozložená ta spartakiádní lehátka, kde všichni, co přijížděli z Československa, davy lidí, tak se tam ubytovávali. To byl takový první záchytný bod a zároveň tam už probíhaly nějaké jakoby pohovory nebo jsme tam vyplňovali nějaký dotazník, kdo je kdo, odkud a co a jak. A byli tam nějací lidé z velvyslanectví nebo s nějakými takovými lidmi jsme se tam... Nějací imigrační úředníci tam byli určitě.“