Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Marie Bednářová (* 1943)

• narozena 24. srpna 1943 v Praze

• dědeček vlastnil největší obchodní dům v Kladně

• v únoru 1948 jim znárodnili téměř celý majetek

• potíže s přijetím na gymnázium

• v roce 1958 zažila přepadovku StB

• odmítnutí na ČVUT

• práce v okresním kovopodniku v Kladně

• kancelářská síla v chmelařství v Žatci

• první ženská rozhodčí ledního hokeje v Československu

• v roce 1968 promoce na strojní fakultě v Plzni

• vědecká pracovnice v Poldi Kladno

• tajně opisovali Chartu 77

• v roce 1990 zvolena starostkou Kladna

• v roce 2022 žila v Kladně

Po únorovém převratu v roce 1948 se rodině Frankových otočil život vzhůru nohama. Během okamžiku přišli o prosperující obchodní dům, nové auto i veškeré finanční vklady. Dědeček, babička i strýc ztratili okamžitě zaměstnání a celou rodinu ocejchovali jako buržoazní. Toto stigma pak provázelo její příslušníky několik desetiletí. Jeden ze zásahů komunistické státní moci dokonce nepřímo zapříčinil smrt dědečka pamětnice.

„Dědečka Franka vodili po zahradě s detektorem na kovy a nutili jej, aby řekl, kde zakopal zlato. Nic samozřejmě nenašli, protože nic nezakopal. Odvedli ho na policii, kde jej nechali 48 hodin a pořád mu říkali, že v obchodním domě určitě zazdil látky, které chtěl ulít před národní správou. Dědečka to poznamenalo natolik, že se stal málomluvným, ztratil chuť žít a po tři čtvrtě roce zemřel,“ vypráví Marie Bednářová.

Kvůli údajnému buržoaznímu původu mohli rodinní příslušníci vykonávat pouze nekvalifikované profese a pamětnice i její bratr nesměli získat kvalitní vzdělání. Několikrát se hlásila na vysokou školu, ale její žádost byla vždy zamítnuta kvůli negativnímu posudku okresního výboru.

„V srpnu 1961 jsem si domluvila pohovor na okresním výboru strany a paní tajemnice pro agitaci a propagaci, pod kterou patřilo školství, mi na závěr řekla: ‚To víš, soudružko, my s vámi jako s mladou kapitalistickou generací počítat musíme. My vás postřílet nemůžeme,‘“ vzpomíná pamětnice.

Dědeček vlastnil největší obchodní dům v Kladně

Marie Bednářová, rozená Franková, se narodila 24. srpna 1943 v Praze. S rodiči ale vyrůstala v Kladně, kde její tatínek Miroslav Frank pracoval jako nákupčí a ekonom v obchodním domě s konfekcí, látkami a hračkami, který patřil jeho otci. Jednalo se o rodinný podnik, ve kterém kromě dalších zaměstnanců pracovala i babička pamětnice Anežka a otcův bratr Zdeněk.

„Dědeček Frank byl jedním z pěti dětí havíře, který se o rodinu moc nestaral. S maminkou tak od dětských let pletl tkaničky do bot a ponožky, jezdili po trzích a prodávali. A vzhledem k tomu, že byl podnikavý, tak po sňatku s babičkou Anežkou provozovali malý obchůdek, který postupně zvětšovali, protože všechno, co vydělali, investovali do obchodu. V roce 1940 jim obchod vyhořel, dědeček toho ale využil, přikoupil vedlejší nemovitost a nechal vyprojektovat nový obchodní dům od Jana Gillara, který v Praze dělal Bílou Labuť,“ vzpomíná na rodinné vyprávění pamětnice.

Obchodní dům přečkal bez větších škod i druhou světovou válku. Jak ale otec Marie Bednářové vzpomínal, musel kvůli potížím se zásobováním jezdit do různých koutů republiky, aby vůbec sehnal nějaké zboží. Válka a události s ní spojené však rodinu nepostihly.

Sebrali nám obchod jen pár dní po komunistickém převratu

Relativně poklidný rodinný život i obchodní prosperita však vzaly za své po komunistickém státním převratu v únoru 1948, kdy začal nový režim pronásledovat každého, kdo projevil jenom trochu nesouhlasu nebo měl takzvaný buržoazní původ. Jen několik dní po 25. únoru to měli na vlastní kůži pocítit i Frankovi.

„Do našeho obchodního domu přišlo několik lidí. Řekli, že jsou národní správa a podnik zabírají, protože má víc než padesát zaměstnanců. To ale nebyla pravda, dědeček jich měl kolem čtyřiceti, ale asi byl někomu v Kladně trnem v oku. Dědeček s babičkou, strýc Zdeněk a můj otec museli opustit obchodní dům jenom s kabátem. Nesměli si vzít ani žádné osobní věci,“ vypráví o zabavení obchodního domu Marie Bednářová.

Jediný, kdo mohl v bývalém rodinném podniku zůstat, byl otec pamětnice Miroslav, protože nikdo jiný ze zaměstnanců nerozuměl tak dobře chodu společnosti. Ve firmě zůstal ještě tři roky, ze svého malého platu však nebyl schopný uživit rodinu, a tak odešel pracovat do místních válcoven huti Poldi.

Museli platit daně z toho, co jim už nepatřilo

Znárodnění se však netýkalo jen obchodního domu. Rodina přišla také o nový vůz Tatra 87 a všechny finanční vklady. Navíc museli zaplatit daně a mimořádné dávky z vlastnictví podniku v letech 1948–1949, tedy v době, kdy jim obchodní dům už nepatřil. Jak Marie Bednářová vzpomíná, činila tato částka ještě v roce 1955 téměř 300 korun. Jejich perzekuce však tímto zdaleka neměla skončit.

„Asi v roce 1950 dostal dědeček na výběr, že si může buď nechat zahrádku, nebo byt v nájemním domě, který postavil. Dědeček s babičkou si vybrali zahradu, tak jim soudruzi přistavěli k zahradnímu domku spíž a suchý záchod. Vodu ale museli nosit ze studny vzdálené asi 60 metrů. Navíc musel jít dědeček na pět let dělat svačináře do truhlárny v Poldovce, jinak by neměl nárok na žádnou penzi,“ vypráví o dalších životních útrapách rodiny pamětnice.

Ideologii jsem nikdy nebrala vážně

Kvůli perzekuci rodiny i vlastním zkušenostem s komunistickou mocí si Marie Bednářová nedělala odmalička žádné iluze a věděla, že co se říká doma, se neříká venku. Toho se držela i poté, co nastoupila v září 1949 do první třídy. Jak vzpomíná, navyšovala se ideologie asi od třetí třídy. Po provedení měnové reformy v roce 1953 pak museli v učebnicích začerňovat určité pasáže.

Protože ji učení bavilo a měla samé jedničky, chtěla si podat přihlášku na gymnázium. I zde však vadil údajně buržoazní původ její rodiny.

„Tehdy se poprvé ozval uliční výbor, proč jde Franková na gymnázium. Pan ředitel Hlinka ale prohlásil, že když tam nepůjde nejlepší žákyně ze školy, tak kdo by měl jít. V roce 1957 jsem tak nastoupila na gymnázium, ale bratrovi o dva roky později už střední školu nedovolili. Údajně by veřejnost pobouřilo, kdyby se dozvěděla, že Frank chodí do prvního ročníku na průmyslovce. Nakonec se ale zásluhou otcova spolupracovníka, který byl ve straně, dostal na gymnázium do Slaného,“ vypráví Marie Bednářová.

Během studií na gymnáziu se pamětnice rozhodla vstoupit do Československého svazu mládeže. Dle jejích slov se jednalo o organizaci spolužáků, která se věnovala sportovním záležitostem. Nic politického v tom nebylo. Rok dělala pokladníka v celoškolském výboru, pak jí ale tuto činnost zakázali z důvodu, že má kapitalistický původ.

Dědeček zemřel na další zásah stranických orgánů

Poslední kapkou však byla akce, při které komunistická strana provedla v únoru 1958 kontrolu u 28 kladenských bývalých obchodnických rodin včetně Frankových.

„Ve tři čtvrtě na sedm ráno zazvonili u našich dveří tři pánové. Přišli nahoru do bytu a vzbudili mámu, která pracovala v Kralupech na dráze a vracela se vlakem až po půlnoci. Nedovolili jí vzít si nic jiného než župan a celé dopoledne procházeli bytem a všechno evidovali. Dva obrazy se jim zalíbily, tak za ty musela máma zaplatit osm tisíc, aby je nezabavili,“ vzpomíná Marie Bednářová.

Dědečka pamětnice Aloise Franka vodili po zahradě s detektorem na kovy a nutili jej, aby řekl, kde zakopal zlato. „Nic samozřejmě nenašli, protože nic nezakopal. Pak jej odvedli na policii, kde jej nechali 48 hodin a pořád mu říkali, že v obchodním domě určitě zazdil látky, které chtěl ulít před národní správou, což bylo úplně postavené na hlavu.“ Dědečka to podle slov pamětnice natolik poznamenalo, že už neměl chuť žít, stal se nemluvným a na Silvestra po tři čtvrtě roce zemřel.

Perzekuce postihla všechny členy rodiny

Ztrátu dřívějšího společenského postavení však pocítili dřív nebo později všichni členové rodiny. Maminka pamětnice například nemohla najít žádné zaměstnání, odmítli ji i ve stavebnictví a nezbylo jí než vzít špatně placenou práci na dráze. Babičce z matčiny strany pak komunistická státní moc zabavila nájemní dům se třemi byty na hlavní třídě, který po smrti manžela sama těžce splácela. Nakonec jí nebyl přiznán ani důchod a musely ji živit dcery.

„V roce 1960 přišel babičce přípis od okresního národního výboru, že hlavní třída by měla být socialistická a babičce dům vyvlastnili. V roce 1968 se jej máma pokusila dostat zpátky, ale bohužel seděli na národním výboru stejní lidé, kteří dům vyvlastňovali, takže to zdržovali tak, až byl v roce 1968 konec restitucí,“ vypráví o nelehkém období Marie Bednářová.

Nemohla jsem se dostat na vysokou školu

Když v roce 1960 pamětnice odmaturovala, velmi si přála dále studovat na vysoké škole. Opět ale vyvstaly potíže kvůli buržoaznímu původu.

„Věděla jsem, že se svým kádrovým posudkem nemůžu jít na žádný humanitní obor, tak jsem chtěla jít na strojařinu, ale ČVUT mi ani neodpovědělo a po urgenci napsali, že pro velký počet uchazečů nejsem přijata,“ vzpomíná Marie Bednářová.

Lidická žena by nás nejraději nechala postřílet

Po odmítnutí na vysoké škole nastoupila do okresního kovopodniku a pletla drátěnku, z které se dělají ploty. Nevzdala se ale a příští rok si opět podala přihlášku na vysokou školu. V srpnu 1961 si přes maminku spolužačky domluvila pohovor na okresním výboru strany, při kterém jednala s tajemnicí pro agitaci a propagaci Annou Rohlovou.

„Paní tajemnice, pod kterou patřilo školství, mi řekla, že dědeček nejenže s vlky vyl, ale on se stavěl do jejich čela. Oponovala jsem, že o tom nemají ani tušení, protože dědeček byl obchodník, který dával při volbách každé straně od národních socialistů až po komunisty 20 tisíc, aby měl zákazníky. Takže se v žádném případě nestavěl do čela nějakého odporu.“

Na závěr setkání pak tajemnice Marii Bednářové řekla, že s nimi jako s mladou kapitalistickou generací musí počítat a nemůžou je nechat zastřelit. Jak ale pamětnice po letech zjistila, hrála v jednání tajemnice roli také osobní zášť.

„Tato paní byla lidická žena a já jsem se později dozvěděla, že můj dědeček byl vyhlášený tím, že za deset korun splátky týdně dával dopředu výbavu pro dívky. Její maminka pro ni a její sestru koupila tímto způsobem výbavu, a když si inkasista přišel pro těch deset korun, zavíraly se na půdě, dívaly se vikýřem dolů a čekaly, až odejde. Nebyly ochotné platit. Tak si myslím, že to byl jeden z důvodů, proč nenáviděla všechno, co se jmenovalo Frank,“ dodává Marie Bednářová.

Po této zkušenosti pamětnice pochopila, že už nemá cenu v Kladně setrvávat a odešla pracovat jako kancelářská síla do žateckého chmelařství. Následující rok si podala přihlášku k dálkovému studiu na strojní fakultu Vysoké školy strojní a elektrotechnické v Plzni a o rok později mohla nastoupit do regulérního prvního ročníku prezenčního studia.

Byla jsem první ženskou rozhodčí ledního hokeje v republice

Marie Bednářová a její rodiče však chtěli zejména žít, ne si příliš lámat hlavu politikou a hroutit se pod těžkými ranami osudu. Snažili se radovat z maličkostí a většinu svého volného času věnovali sportu. Zde kádrové posudky většinou nevadily. Pamětnice se tak s radostí věnovala celé řadě sportů, dokonce i lednímu hokeji.

„V té době ještě dívky nemohly hrát lední hokej. Ale protože byl táta hokejista, vedl nás ke sportu. Hrála jsem tenis, bruslila jsem, a když jsem ze Žatce přijela na víkend, tak mi táta říká, že jdou zítra ráno dělat rozhodcovské zkoušky, ať si jdu zabruslit. Tak jsem si šla zabruslit a udělala jsem zkoušky na ledě. Předseda komise mi pak povídal, ať přijdu v neděli udělat i ty ústní. Ty jsem splnila a dostala jsem diplom, že jsem rozhodčí ledního hokeje,“ popisuje událost Marie Bednářová.

Z publika na mě volali, ať jdu domů k vařečce

Po absolvování zkoušek začala pamětnice jezdit pískat dorostenecké zápasy i okresní přebor a během dalších tří let odpískala téměř 400 utkání. Jak vzpomíná, neměla jako žena nikdy problém ve výlučně mužském kolektivu. Jenom jednou na ni z publika volali, ať jde domů a vezme si vařečku.

V pískání ledního hokeje pokračovala i během studií v Plzni. Ve druhém ročníku však začala za školu jezdit druhou ligu na běžeckých lyžích a oba sporty již nešly časově skloubit.

Učila jsem se na obhajobu, když k nám vtrhli Rusové

Svá studia se Marie Bednářová chystala ukončit státnicemi v létě 1968. Protože pro ni pracně vydobyté studium představovalo prioritu, příliš se nezapojovala do obrodného procesu známého jako pražské jaro ani studentských akcí. Události tak sledovala alespoň zpovzdálí a doufala, že dojde k nějaké změně. Velmi silně ji proto zasáhla okupace vojsk Varšavské smlouvy, která vtrhla do Československa 21. srpna 1968.

„V půl třetí ráno mě vzbudil telefon. Byla jsem doma, učila jsem se na obhajobu a mámy kolegyně z dráhy v Kralupech, která měla službu, volala, že nás obsazují sovětská vojska. Takže jsme od půl třetí ráno sledovali rádio i televizi, učení šlo stranou. Pak se to trochu uklidnilo, když se ukázalo, že neopustí naše území a zůstanou zde. Tak jsem se přinutila pracovat na tom, abych uspěla u obhajoby,“ vzpomíná na srpnové dny pamětnice.

Odmítla jsem emigraci do zahraničí, jsem patriot

Navzdory tehdejšímu bouřlivému vývoji v Československu se státní zkoušky uskutečnily a Marie Bednářová v nich pochopitelně uspěla. V září ji čekala promoce a o měsíc později se provdala za Zdeňka Bednáře.

„Můj muž nabízel, abychom odešli do exilu, ale já jsem takový patriot, že jsem nechtěla. Uvědomovala jsem si, co by to pro naši rodinu, která by tu zůstala, znamenalo – v podstatě zlikvidování jakéhokoli normálního života,“ popisuje pamětnice.

Namísto emigrace tak začala Marie Bednářová pracovat jako vědecký pracovník ve výzkumu v Poldi Kladno. Jak vzpomíná, probíhaly tam na podzim 1968 prověrky straníků. „Mě se to prvně dotklo, když mi kolega řekl, že bych měla začít pracovat v SSM. Měla jsem ale pohotovou výmluvu, že jsem tři měsíce těhotná a půjdu na mateřskou.“

Tajně jsme doma opisovali Chartu 77

Po narození dvou dcer a mateřské dovolené nastoupila v roce 1975 znovu do Poldi Kladno jako specialistka na materiály. Od té doby nepociťovala v práci žádné politické problémy a s ohledem na malé děti byla rozhodnutá jim nejít naproti, ačkoli její vlastní přesvědčení často bylo jiné. Tak tomu bylo i v roce 1977, kdy výzkumným ústavem koloval text Charty 77, který kritizoval zejména nedodržování lidských a občanských práv v tehdejším Československu.

„Chartu 77 opisovali doma na psacím stroji, aby ji mohli rozdat známým. O podpisu jsem ale neuvažovala kvůli rodinné zkušenosti. Ráda jsem je podporovala, ale nepřišlo mi, že bychom to měli podepsat,“ dodává na téma Charty 77 Marie Bednářová.

Napsali jsme, že podporujeme studenty a vše, co propagují

V roce 1989 pracovala pamětnice stále ve výzkumu a konec komunistického režimu přijala s velkým ulehčením a s radostí.

„První dny jsme to samozřejmě sledovali v rozhlase. Ve středu mi zavolala dcera Jitka, která studovala elektrotechniku na ČVUT, protože v rozhlase slyšela, že delegace z Poldi přišla na ústřední výbor vyslovit podporu vládě. Tak jsme s kolegou Pavlem Bukem napsali velice krátké prohlášení a šli jsme to rozdávat lidem odcházejícím z ranní směny. V prohlášení stálo, že podporujeme studenty a vše, co studenti propagují, je správné,“ vypráví o listopadových událostech pamětnice.

V prvních svobodných volbách ji zvolili starostkou

Při vzniku Občanského fóra se Marie Bednářová neangažovala. Souhlasila však, když ji v roce 1990 jeden kolega požádal, zda ji může napsat na patnácté místo kandidátky Občanského fóra do komunálních voleb. A protože ve volbách získala velké množství preferenčních hlasů, stala se nakonec starostkou.

„Město bylo šedivé a ve špatném stavu. Podařilo se nám ve středu města vytvořit nové sítě a zastavili jsme bourání starých uliček, místo kterých se stavěly paneláky. Situaci zlepšily také restituce. Lidé dostávali zpátky domy, které byly dříve zestátněné, a malou privatizací začaly ožívat obchody. Začalo se se stánkovým prodejem na hlavní třídě, prostě město začalo žít,“ vzpomíná na své starostenské období Marie Bednářová.

Čtyři roky velmi tvrdé práce na oltář vlasti stačí

Marie Bednářová působila jako starostka Kladna celé volební období do roku 1994. Dalších voleb se už rozhodla neúčastnit, protože nechtěla být členem žádné strany. „Věděla jsem, že jako nestraník nemá cenu ucházet se o starostenství. Na druhou stranu jsem si říkala, že čtyři roky velmi tvrdé práce na oltář vlasti stačí,“ popisuje své rozhodnutí.

V roce 1994 tak nastoupila zpátky do technického odboru Poldi Kladno, která mezitím prošla privatizací.

„Byla jsem člen výběrové komise na příštího majitele. Ze čtyř uchazečů byl vybrán pan Stehlík, protože měl nejlepší projekt a měl zaplatit celkem miliardu a 750 milionů. Což se nestalo a Poldi Kladno pak vlastnili různí majitelé.“

Ve firmě pracovala Marie Bednářová do prosince 1996 a během této doby například zajišťovala dodávky oceli na schránky na vyhořelé jaderné palivo pro společnost Siemens. Na počátku roku 1997 ji pak oslovil Svaz měst a obcí České republiky s nabídkou místa ředitelky do nadace Fond pomoci místní správě. Tuto funkci vykonávala osm let a poté odešla do důchodu.

V době natáčení (2022) žila Marie Bednářová v Kladně, stále se aktivně věnovala sportu a těšila se ze svých vnoučat.