Ing. Marie Bednářová

"V únoru v roce 1958 provedla strana kontrolu u 28 kladenských obchodnických rodin. U nás zazvonili ve tři čtvrtě na sedm ráno tři pánové. Babička Hoffmannová myslela, že jsou to spolupracovníci mého táty, který byl na ranní směně v Poldovce, tak je pustila dovnitř. Šli rovnou k nám nahoru do druhého patra a začali sepisovat všechen majetek, který tam byl. Moje máma jezdila pracovat do Kralup, takže se vracela až po půlnoci. Nedovolili jí se ani obléknout, sepsali vše a nechali si zaplatit osm tisíc za dva cenné obrazy, aby je nezabavili. Dědečka Franka vodili po zahradě s detektorem na kovy a nutili jej, aby řekl, kde zakopal zlato. Nic samozřejmě nenašli, protože nic nezakopal. Odvedli jej na policii, kde ho nechali 48 hodin a pořád mu říkali, že v obchodním domě určitě zazdil látky, které chtěl ulít před národní správou, což bylo úplně postavené na hlavu. Ale dědečka to poznamenalo tak, že v podstatě na Silvestra po tři čtvrtě roce zemřel."

"Zase mě nedoporučil okresní výbor strany a na vysoké škole mi řekli: 'Máte takovýhle štos kladných doporučení, jenom to jedno jediné od okresního výboru strany je záporné. Když to změníte, máte tady otevřené dveře.' Takže jsem si domluvila přes maminku spolužačky, stranici, pohovor na okresním výboru strany v srpnu v roce 1961 a paní tajemnice pro agitaci a propagaci, pod kterou patřilo školství, ta, která mi řekla, že dědeček se stavěl do čela kladenských obchodníků, tak mně na závěr řekla: 'To víš, soudružko, my s vámi jako s mladou kapitalistickou generací počítat musíme. My vás postřílet nemůžeme.' Takže jsem pochopila, že v Kladně už nemá cenu setrvávat a odešla jsem z Kladna pracovat do chmelařství do Žatce, odkud jsem dala přihlášku do Plzně na techniku a zkusila jsem to raději dálkově a po půl roce jsem požádala o přestoupení na denní studium, což nešlo. Ale řekli mi, že můžu od září nastoupit znovu do prvního ročníku. Takže jsem vlastně začala s tříletým zpožděním studovat normálně."

„Nejhorší to bylo v roce 1958, jednoho dne v únoru. Akorát jsem se oblékala do školy, chodila jsem na gymnázium do desáté třídy a měla jsem nějaké politické školení od sedmi hodin ráno. Ve tři čtvrtě na sedm zazvonili tři pánové, že jdou k Frankovým do bytu. Napochodovali rovnou k nám do druhého patra, mně řekli: 'Už běž, běž, běž!' – když jsem řekla, že jdu do školy. A celé dopoledne fendovali, tedy zabavovali a zapisovali jeden předmět za druhým, obrazy... V roce 1958. Bylo to u 28 obchodnických rodin v Kladně současně. Já jsem odešla do školy a bratr potom na osmou hodinu taky, ale u strýcových dětí sepsali i zlaté řetízky na krk. Dědečka odvedli na policii a drželi ho tam 48 hodin a pořád mu říkali: 'Kam jste zakopal ty látky, když jsme vás před deseti lety znárodňovali?' Takže ho s detektorem vodili po zahradě, kde bydlel, a hledali zakopané zlato a v obchodním domě také. Nechápu, jak si mohli představovat, že by někde, v okamžiku, kdy přišla Národní správa znárodňovat, jak by mohl zakopat látky nebo někde zazdít. Dědečkovi to uškodilo na zdraví tak, že od února téměř nemluvil a potom na Nový rok zemřel.“

„Když došlo k znárodnění v roce 1948, tak přišla revoluční skupina, která s okamžitou platností zakázala přístup celé rodině, na to máme dokumenty. Jedině mého tatínka tam nechali, protože dělal účetnictví a nákupy, tak potřebovali někoho, kdo by zůstal, aby obchod šel dál. Takže tam táta dělal ještě tři roky jako nákupčí. Dědeček s babičkou, všichni rodinní příslušníci dostali přípisem zákaz vstupu do objektu. Byly sestaveny komise, které takto chodily po jednotlivých majitelích obchodů a u dědečka to bylo tím, že si někdo vymyslel, že všechny obchody nad 50 zaměstnanců musí být převzaty do Národní správy. Byli určeni národní správci. Jenže dědeček nikdy neměl víc než 40 lidí v obchodě, ale deset sem, deset tam – to tenkrát nehrálo žádnou roli. A ještě byly vyměřeny milionářské dávky z majetku za období, kdy už to převzala Národní správa, takže nikdo z rodiny, tatínek, dědeček, babička, strýc, nikdo nesměl mít jakýkoliv majetkový příjem, protože všechen majetek sebrali. Ale nesměl mít ani v dalších letech žádný příjem, protože by to okamžitě šlo na takzvaný dluh v milionářských dávkách.“

„Z druhé strany rodinné, z rodiny Hoffmannových. Babička Hoffmannová na hypotéku po první světové válce s manželem zadali a stavěli dvoupatrový dům v Kladně – dědeček byl hodinář a zlatník – a dvě bytové jednotky pro dvě dcery. Dědeček v roce 1926 zemřel, takže babička jako vdova s pětiletou a rok a půl starou holkou musela tu hypotéku platit. Takže bydlela celý život do války v jednom pokoji s oběma dcerami, které úspěšně vystudovaly gymnázium obě, ale ve stísněných podmínkách – toaleta ve sklepě, sedací vana se nosila z půdy jednou týdně na vykoupání a celý dům byl pronajat, aby se mohla splácet hypotéka. V roce 1960 přišel přípis, že hlavní třída musí být socialistická a že kde je víc jak 50 procent komerčního prostoru – ten krám měl 8,4 procenta, co si dědeček dělal jako zlatník, teď tam bylo holičství –, že bude vyvlastněn. Takže babičce v roce 1960 ten dům vyvlastnili. Po celoživotním splácení přišla o to, co pro svá děvčata připravovala. V roce 1968 se zdálo, že se to napraví. Babička zemřela v roce 1965, takže se toho nedožila. Moje maminka i teta požádaly o vrácení, ale nestihlo se to, protože na ONV se to zadrhlo. Byli tam lidé, kteří to vyvlastňovali, takže v roce 1968 ten dům nebyl vrácen, byl vrácen až v roce 1990.“

„Šla jsem na okresní výbor strany si pohovořit s panem tajemníkem Bejčkem, s paní tajemnicí pro agitaci a propagaci paní Rohlovou a byla tam ještě paní tajemnice pro školství, která pod ni spadala, paní Kolmistrová. Velice krásná dáma, která se pozdravila a nemluvila celou dobu. Pan tajemník mě posadil a říká: 'Tak co, soudružko, co máš za problém?' Říkala jsem: 'Vystudovala jsem se samými jedničkami a chtěla jsem jít dál studovat, abych něčím byla a nedáváte mi posudek, tak se ptám proč?' Paní tajemnice Rohlová začala povídat: 'To víš, soudružko, tvůj dědeček byl největší obchodník v Kladně, a nejenže s vlky vyl, ale stavěl se do jejich čela.' Já jsem říkala: 'Jak to myslíte? Dědeček byl obchodník, nikdy se do politiky nevměšoval, on chtěl prodávat a žít.' 'Ne, ne, dědeček byl proti komunistům!' Já jsem říkala: 'Nebyl. Já vím od mámy – a ta nikdy nelže, protože je katolík –, že dědeček dával při volbách 20 tisíc každé politické straně, od komunistů až po národní socialisty, protože byl obchodník.' Tak paní Rohlová změnila téma a říká: 'Když jsi chtěla jít studovat, tak jsem ti mohla zařídit zemědělské učiliště v Bělči.' Já jsem říkala: 'Ale já mám maturitu, na učiliště chodí hoši, kteří jdou z osmičky.' Vysvětlovala mi, že prostě nemůžou připustit, aby se tato generace kapitalistická podílela na řízení nebo spravování státu a na závěr mi tato paní Rohlová řekla: 'To víš, soudružko, my vás jako kapitalistickou mladou generaci postřílet nemůžeme.' A tím skončil můj rozhovor na OV KSČ a odešla jsem. To bylo v roce 1961, v srpnu.“