Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hana Bedrníková (* 1937)

• narodila se 16. května 1937 v Praze jako prvorozené dítě Jaroslava a Pavly Vokatých

• po záboru Sudet se rodina přestěhovala do Červeného Kostelce

• otec byl členem odbojové skupina S21B, během heydrichiády byl zatčen a popraven

• po válce se vrátili do Trutnova, kde maminka získala v národní správě obchod s textilem

• maminka se vdala za Jindřicha Marka, který byl během 2. světové války v západní armádě, kvůli tomu byl v 60. letech perzekuován, po roce 1989 plně rehabilitován

• v roce 1958 se vdala a v roce 1964 se přestěhovala za prací do Hradce Králové

• v roce 1968 se rozvedla, z dalšího vztahu se jí narodily dvě děti

• pracovala na meziměstské telefonní ústředně v Trutnově a později v Hradci Králové

• později pracovala jako vedoucí telegrafní ústředny, do penze odešla v roce 1991

• v roce 2022 žila v Hradci Králové

Hanin otec Jaroslav Vokatý pracoval u telegrafního úřadu v Hradci Králové, jako dobrý vlastenec spolupracoval během druhé světové války s odbojovou skupinou S21B a během heydrichiády pomáhal parašutistům z výsadku Silver A. Po odhalení radiotelegrafisty Jiřího Potůčka u rodiny Burdychových na Končinách a následné vlně zatýkání a krutých výslechů vyrazilo 1. července 1942 gestapo i pro Jaroslava Vokatého.

„Bylo před bouří, takové tísnivé odpoledne. Přišlo jich hodně a hledali tatínka. Byl přes ulici u holiče, a tak si pro něj došli a přivedli ho domů. Maminka ani my jsme nevěděli, oč se jedná. Tatínek nás pohladil a pak už jsme ho nikdy neviděli,“ vzpomínala Hana Bedrníková na poslední chvíle s otcem. Jaroslava Vokatého popravilo gestapo 9. července 1942 spolu s ostatními odbojáři z okolí Červeného Kostelce a Malých Svatoňovic.

Maminka Vokatá zůstala sama s malými dětmi bez jakéhokoliv příjmu, neboť ji nesměl nikdo zaměstnat. Sokolové ale ovdovělé ženy i jejich děti tajně podporovali, sbírali peníze i potraviny a ty pak rozváželi lidé zaměstnaní na dráze. Rodině Vokatých tak pomohli přečkat těžká válečná léta.

Po válce získala maminka Hany obchod s textilem po německém majiteli v Trutnově a celá rodina se přestěhovala. Hana se věnovala sportu, především lyžování a míčovým hrám. Vystudovala gymnázium, ale na vysokou školu se nedostala. Pracovala na poště v meziměstské telefonní ústředně a později v ústředně telegrafní.

V roce 1947 se její maminka seznámila s Jindřichem Markem a přivedla ho do rodiny. Z tohoto vztahu se v roce 1951 narodil Hanin mladší bratr Pavel. Ale i Jindřich Marek měl problémy s tehdejším režimem, který mu nemohl odpustit, že za druhé světové války bojoval v západní armádě. V sedmdesátých letech skončil ve vězení, změny režimu v roce 1989 se už bohužel nedožil. Rodina pak žádala o jeho rehabilitaci. „Byli jsme překvapení, že se rehabilitace vrátila na stůl stejnému soudci, který našeho druhého tatínka kdysi odsoudil,“ konstatovala Hana Bedrníková.

Jaroslav Vokatý byl v sokolském odboji

Hana Vokatá se narodila 16. května  1937 v Praze. Tatínek Jaroslav Vokatý si našel práci na poštovním telegrafním úřadě v Trutnově a tam žili až do záboru pohraničí v říjnu 1938. Přátelé ze Sokola jim pomohli najít nové ubytování v Červeném Kostelci, a protože byl tatínek mobilizovaný, stěhovala se maminka Pavla sama s dětmi, dvouletým Vladimírem a roční Hanou, do bytu nad řeznictvím v Jiráskově ulici k Vajsarovým.

Tatínek pokračoval ve své profesi pod poštovním úřadem v Hradci Králové. Hana Vokatá vzpomíná na své rodiče jako na aktivní sportovce a jejich výchova se nesla v sokolském duchu. Jako pětileté dítě si nemohla všimnout toho, že přátelská setkání s bratry sokoly mají v době německé okupace i jiné závažnější důvody.

„Myslím, že maminka tušila, že se něco děje, ale nevěděla, jaký to je odboj a s kým vším se tatínek stýká. Tatínek se snažil, abychom věděli co nejmíň, právě pro ten případ, že by na něj přišli,“ vysvětlila Hana Bedrníková. Tatínka skutečně gestapo zatklo den před ukončením stanného práva, vyhlášeného okupační správou po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Jaroslava Vokatého odvedli, aniž by udělali domovní prohlídku.

„Maminka později říkala, že ve skříni visel sokolský kroj a na zdi obraz Masaryka, ale gestapo si za otevřenými dveřmi do místnosti ničeho nevšimlo. Tátu odvezli do Hradce Králové a už devátého července popravili. Maminka dostala úmrtní list, ale my s bratrem jsme pořád čekali, že se vrátí,“ vzpomínala na léto roku 1942 Hana Bedrníková.

Sokolové nás nenechali na holičkách

Gestapo odvedlo na začátku července 1942 také některé z manželek zatčených odbojářů, ale po výsleších je propustili. Ovšem podle vzpomínek Hany Bedrníkové jejich maminka u výslechu nebyla. Do budoucna se ovšem na vdovy  po popravených odbojářích vztahovala jistá omezení, nesměl je například nikdo zaměstnat.

Také Pavla Vokatá zůstala sama s dvěma malými dětmi bez prostředků i možnosti výdělku, přestože měla vystudovanou obchodní školu. Z Prahy se za ní přistěhovala maminka a sestra Líba a se živobytím jí pomáhaly. „Maminka se s těmi dalšími ženami potkávala, my děti jsme si hrály. A třeba paní Hejnová, vdova po popraveném Václavu Hejnovi, která byla učitelka, ale nesměla učit, nám dávala kondice z němčiny a matematiky,“ vzpomínala na poslední tři válečná léta Hana Bedrníková.

Ovdovělé Pavle Vokaté a jejím dětem pomáhali často neznámí lidé. „Maminka vzpomínala, že vždycky někdo přišel a něco přinesl a ona často ani nevěděla, od koho to je. Nebo někdo přinesl nějaké peníze. Říkala, že pomoc rozváželi většinou železničáři a že ji organizoval Sokol,“ vzpomínala na maminčino vyprávění Hana Bedrníková.

Mnohdy jim pomáhali nejbližší sousedé. „Třeba paní Mandátová, která měla králíky a kozu. Bratr byl nadšený z králíků a já se bála té kozy. Ona si myslela, že mně kozí mléko prospěje, i když jsem ho nechtěla pít. Vždycky na Vánoce mě vzala za ruku a obešla se mnou všechny textilní podnikatele v Červeném Kostelci a vyjednala, že jsem si přinesla nějakou látku, nebo něco praktického do výbavy,“ vzpomínala na jednu ze sousedek Hana Bedrníková.

Vdovy byly nespokojené s rozsudky nad zrádci

Když po válce začalo vyšetřování s viníky a udavači, díky nimž došlo k prozrazení úkrytu radiotelegrafisty Silver A Jiřího Potůčka a likvidaci odbojové skupiny S21B, sešly se v soudní síni i vdovy po popravených odbojářích. „Maminka při jednom soudním líčení také byla a vrátila se velmi zklamaná, protože jeden z obviněných doktor Dvořáček dostal jen dva a půl roku. Přitom bylo tolik vdov a tolik sirotků. Všichni se ale odvolali a on dostal nakonec dvacet pět let,“ vzpomínala Hana Bedrníková.

Po válce se všechny vdovy  i s dětmi potkávaly na pietních akcích v Pardubicích. Ale po roce 1948 na ně Pavla Vokatá přestala jezdit. „Maminka mnohokrát slyšela, že má smůlu, že tatínek byl v sokolském, a ne východním odboji. Později se válečné události začaly prezentovat v úplně jiném světle, čehož se maminka nechtěla účastnit. Začaly vycházet knížky, kde autoři tvrdili, že ten odboj byl komunistický, a to určitě nebyl,“ vysvětlovala Hana Bedrníková.

Rodina se vrátila do Trutnova

Po válce se rodina Vokatých i s babičkou a tetou Líbou vrátila do Trutnova. Hanka nastoupila do druhé třídy v září 1945. Pavla Vokatá získala v národní správě obchod s textilem po odsunutém německém majiteli panu Patzelovi, ale po znárodnění bylo čím dál obtížnější sehnat zboží, až obchod zavřela. Potom pracovala jako účetní v Kovomatu a ČSAD.

V roce 1947 se maminka v Peci pod Sněžkou seznámila se svým druhým manželem Jindřichem Markem. „Říkali jsme mu Jindra, byl hodný a naši výchovu nechával na mamince. V roce 1951 se nám narodil nejmladší bratr Pavel,“ vzpomínala Hana Bedrníková.

Jindřich Marek bojoval během druhé světové války v západní armádě a to mu v socialistickém Československu přineslo mnoho problémů. V šedesátých letech se angažoval v rehabilitacích vojáků západní armády, což ho dovedlo až do vězení. Po výkonu trestu pracoval ve vodárenské společnosti a před penzí vedl prodejnu Pofis, protože filatelie byla jeho celoživotním koníčkem.

Hana našla práci na poště

Celá rodina hodně sportovala, děti chodili lyžovat s maminkou a navštěvovali také trutnovský lyžařský oddíl. „Bratr Vladimír byl dokonce v reprezentaci, já jsem se ale věnovala víc míčovým hrám,“ vzpomínala Hana Bedrníková. Sportovní aktivity zabíraly většinu jejich volného času i velké části prázdnin. Hana Bedrníková na vlastní oči viděla, jak se mění osídlení Krkonoš, jak mizí opuštěná stavení i celé vesnice.

Hana Bedrníková vystudovala gymnázium, ale na vysokou školu se nedostala. Začala pracovat na meziměstské telefonní ústředně v Trutnově a v roce 1958 se vdala. V roce 1964 získal manžel práci v laboratoři v Březhradě, a tak se Bedrníkovi přestěhovali do Hradce Králové.  Manželství ale nevydrželo a Bedrníkovi se rozvedli v roce 1968. Z dalšího vztahu se Haně Bedrníkové narodily dvě děti a mladá maminka po mateřské dovolené nastoupila na místo vedoucí telegrafní ústředny v Hradci Králové, kde byla až do penze v roce 1991.

Také na poště se skartovalo

Když došlo k zásahu na Národní třídě 17. listopadu 1989, byla Hana Bedrníková v Trutnově u maminky. „Syn Michal studoval gymnázium a volal mi, co se děje. Vraceli jsme se domů a už jsme věděli, že se stávkuje. Na úřadě jsme pak usilovně skartovali, například pozdravné telegramy ze sedmdesátých let, aby je někdo nezneužil,“ vzpomínala Hana Bedrníková.

Pamětnice měla tehdy obě děti na gymnáziu, a také proto zásah proti studentům silně prožívala. „Ale cítili jsme, že se  změna může podařit, lidi šli do ulic a angažovali se,“ vzpomínala na listopadový převrat Hana Bedrníková. I po letech dobře hodnotila změny ve společnosti, které mimo jiné přinesly skvělé příležitosti pro mladé lidi.

Bratři Hany Bedrníkové začali podnikat a vybudovali úspěšné firmy, v počátcích jim s účetnictvím ještě pomáhala maminka Pavla Vokatá.

Nevlastní otec Hany Bedrníkové Jindřich Marek se bohužel listopadového převratu v roce 1989  nedožil. Rodina ale požádala o revizi jeho případu a domohli se jeho úplné rehabilitace. „Žádost o rehabilitaci se ocitla na stole stejného soudce, který ho kdysi odsoudil. Byli jsme překvapení a  zklamaní. Ale údajně to je běžný postup, že se spis vrací ke stejnému soudu. A shodou okolností tam ten soudce stále ještě pracoval. Ale jeho to nijak nepřekvapilo. Dokonce mamince tvrdil,  že se prý tenkrát čekalo, jestli pan Marek přežije operaci. Oni ho totiž během prvního soudu operovali se žaludečními vředy na Pankráci,“ vzpomínala Hana Bedrníková.

Na otce vzpomínali doma u kytičky

Od padesátých let na pietní setkání připomínající popravy během heydrichiády nejezdili. Na tatínka ale pravidelně vzpomínali. „Jen doma, kytičkou u fotografie. Tatínek nemá žádný hrob, Němci tenkrát popel všech popravených vysypali do řeky. Tak jsme si doma připomínali hezké chvíle, kdy jsme ještě žili společně všichni v Červeném Kostelci,“ vzpomínala Hana Bedrníková.

Vzpomenout si přišla celá rodina také 9. července 2022 do parku Larischovy vily v Pardubicích, kde u popravčího kůlu přesně před osmdesáti lety vydechl naposledy Hanin otec Jaroslav Vokatý. Svíčky u Památníku Zámeček zapálila nejen dcera Hana, ale i vnuci a pravnuci.

„Válka je to nejstrašnější, co může lidi potkat. Jsem šťastná, že naše děti ani vnoučata už válečnou tíži nezažily. Ani si ji neumí představit, přestože se velmi zajímají o historii. Ale hrůzy války jsou nepřenosnou zkušeností. Vyrůstají v jiné společnosti. Můžou cestovat, znají jazyky, můžou si vybrat školu i zaměstnání, jsou samostatní, zajímají se a dělají si na věci svůj vlastní názor a dokáží si za svou pravdou stát. To se nedá ničím nahradit a to je to, co nám chybělo!“ uzavřela své vyprávění pro Paměť národa Hana Bedrníková.