Ing. Jaroslav Běl

„V Přešticích byl velký sklad náhradních dílů pro armádu, kde bylo asi padesát vojáků, kteří jej obsluhovali. A pak tam byl náhodně na nějakém pochodu oddíl esesáků. Tyhle dva vojenské útvary čekaly na Američany a dohadovaly se s tím nově vzniklým národním výborem. – Tam v Přešticích je budova, které se říká hejtmanství. Přeštice bývaly okresním městem a v tom hejtmanství byla veškerá administrativa. – Pamatuji si, že v těchhle rušných dnech, kdy se na ty Američany čekalo, tam u vchodu stáli dva vojáci. Jeden [byl] český četník s puškou a jeden esesák. A uvnitř budovy se dohadovaly podmínky, jak se na ty Američany počká. České podmínky byly, že Němci tam nebudou nějaké vývraty a německé podmínky zase [byly], že my jako Češi ty Němce nebudeme zajímat. Tak se čekalo, až ti Američané přijedou. Dokonce už to bylo tak nedočkavé, že… Za války nebyl benzín, [a tak] kdo měl třeba auto nebo motorku, musel to dát na špalky. A někdo někde sehnal benzín a vyslali motoristickou hlídku za Klatovy, [aby zjistili], kde už ti Američané jsou a kdy přijedou. A já si pamatuji, že když [Američané] přijeli do Přeštic, tak se ti Němci nechali zajmout. Pak je odvezli do velkého zajateckého tábora na Valše u Plzně. A ten přeštický národní výbor už měl připravený seznam kolaborantů, co tam byli. Takže Američané si autem projeli ty Přeštice [a] sebrali ještě ty kolaboranty. A tím skončily veškeré vojenské akce.“

„Němci k nám přijeli a k údivu všech tam nebyli koně. Všechno to byly motorizované jednotky. A přijeli k nám do vsi, kde se utábořili. Ovšem druhý nebo třetí den odjeli a už jsme je neviděli. A ten den, co přijeli, úplně vykoupili [jeden] obchod. V každé vsi byl [tehdy] obchod se smíšeným zbožím. U nás to měl nějaký pan Tichota. Tak v tom krámu skoupili veškeré zboží, které doma neměli. To znamená: čokoládu, cukrovinky… Tenkrát se hodně prodávala i vlna na pletení. Takže [skoupili] celé svazky té vlny. A [všechno] to posílali domů. To znamená, že v těch letech ještě u nich v Německu zdaleka neměli takovou životní úroveň, co jsme měli my v tom roce 39.“