Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

MUDr. Antonín Bělař (* 1944)

• narozen 15. června 1944 v Brně

• ukrývané židovské dítě

• matka pro záchranu prohlášena za mrtvou

• otec, ředitel gymnázia, odveden na práce do Postoloprt

• studium lékařství

• chirurg a následně přednosta chirurgické JIP v nemocnici Vítkovice

• lékař v Tunisku v rámci projektu Pomoc rozvojovým zemím

• dodnes provozuje chirurgickou ambulanci

Antonín Bělař se narodil 15. června 1944 v Brně do smíšené rodiny. Matka, Vlasta Hermanová, pocházela z velké židovské rodiny v Přerově, kam se její rodiče Josef Herman a Olga, rozená Rosenzweigová, přistěhovali na počátku dvacátého století.

Prarodiče Hermanovi

Dědeček Josef Herman se v Přerově věnoval obchodu. Ve dvacátých letech se jeho situace natolik zlepšila, že mohl pozvat do Přerova svou sestru Vilmu, která se zde provdala za Edmunda Hornera. Tento byl v letech 1924 až 1926 představeným Židovské obce v Přerově. Jejich syn Jiří se nevrátil z koncentračního tábora, dcera Ida, které v roce 1945 bylo asi šestnáct let, přežila a záhy odjela v akci Alia do Izraele. Ohledně smrti dědečka Josefa Hermana panují určité nesrovnalosti, a to v údajích získaných ze státního židovského muzea v roce 1992 a údajích od očitých svědků. První verze hovoří o tom, že Josef Herman zahynul dne 24. června 1942 v Osvětimi, kam měl být deportován jako politický vězeň, poněvadž v červnu roku 1942 transporty z Terezína do Osvětimi ještě nejezdily.¹ Druhá verze hovoří o tom, že Josef Herman byl zatčen a vězněn poté, co se snažil na černém trhu sehnat pro svou vnučku (pamětníkovu sestru Milenu) nedostatkové potraviny. Ve vazbě měl být zraněn, byla mu amputována ruka a zemřel koncem roku 1941 v Brně ve věznici „Pod kaštany“. Tato verze je podložena i skutečností, že matka pamětníka svědčila v roce 1946 v procesu s profesorem Rapantem, lékařem chirurgického oddělení nemocnice u sv. Anny v Brně, kde byl Josef Herman hospitalizován a kde mu údajně jako Židovi nebyla poskytnuta patřičná péče. Babička Olga Rosenzweigová byla deportována do Osvětimi, kde 8. září 1942 zemřela. Nic z movitého a nemovitého majetku manželů Hermanových nebylo jejich dědicům vráceno nebo odškodněno. 

Nešťastná Ela

Stejný osud čekal i „nešťastnou Elu“, jak tetu, Elu Hermanovou, pamětník láskyplně nazývá. 

„Velice zajímavá osobnost byla moje teta Ela. Měla strach z lidí. Studovala vysokou školu v Brně a studovala tam francouzštinu. Ráda hrála karty a nadávala, když prohrávala. Ale měla tu obrovskou smůlu, že když přišel Hitler... tak předně, ona dostala angažmá na Slovensku s tou francouzštinou. Pochopitelně neměla úspěch, neměla tam štěstí. Byla tam asi dva roky a musela se vrátit, protože nastupoval Hitler. Takže ta Ela nešťastná tam zůstala trčet. A teď byl způsob, jak ty ženský zachránit. Oni ti pracháči viděli bohatou nevěstu, tak si ji vzali. A dopadlo to tak, že po půl roce ta Ela dospěla ke špatnému konci. Jelikož její manžel, darebák, prohlásil, že s ní nemůže bydlet, a rozvedl se s ní. Ela tak přestala být chráněna, takže šla do koncentráku. Ona ale do toho koncentráku ani nedošla, protože okamžitě se objevil další lump, který se jí opět vzdal. A opět to skončilo stejně. Zase prachy pryč a Ela zmizela v koncentráku. To byla tragédie, dva chlapi se na ní kořistili a nakonec zemřela v koncentráku. To bylo katastrofální.“

Rodiče

Otec pamětníka, Antonín Bělař starší, byl uznávaným brněnským učitelem, vědcem, fyzikem, pedagogem a didaktikem. S manželkou měli v Brně mnoho známých a přátel. Za války byl kvůli smíšenému manželství vyhozen z profesorského místa na gymnáziu a poslán do Postoloprt, kde dva roky manuálně pracoval ve výrobně elektrotechnických přístrojů.

Matka pamětníka Vlasta Bělařová, rozená Hermanová, zůstala v Brně sama těhotná s devítiletou dcerou Milenou. Od roku 1940 se musela ukrývat. Kromě předvolání na české, židovské nebo německé úřady nevycházela z bytu. Do konce roku 1943 ji chránilo smíšené manželství s Antonínem Bělařem staeším, po roce 1943 těhotenství a porod Antonína Bělaře 15. června 1944. Porod proběhl tajně doma za pomoci chirurga dr. Jakubíčka. 

Situace se stala kritickou v listopadu 1944, kdy se vyhnula transportu díky hospitalizaci s předstíraným zánětem mozkových blan. Z nemocnice však musela být v prosinci 1944 propuštěna a opět byla ohrožena transportem. Brněnský lékař dr. Jakubíček, který ji skrýval již při první hospitalizaci, ji proto znovu umístil na infekční oddělení nemocnice U sv. Anny se stejnou diagnózou – hnisavým zánětem mozkových blan. Pro její záchranu se následně našlo řešení. Na stejném oddělení zemřela starší žena bez příbuzenstva se skutečným zánětem mozkových blan. Byla provedena záměna jmen, Vlasta Bělařová byla prohlášena za mrtvou a další hospitalizace pamětníkovy matky byla vedena pod jménem mrtvé ženy. Gestapo sice kontrolovalo každé úmrtí v nemocnici, dr. Jakubíček je však upozornil, že se jedná o vysoce nakažlivé a smrtelné onemocnění. Úředníci proto upustili od identifikace těla v márnici a spokojili se s administrativním vyřízením úmrtí. Matka pamětníka pak v úkrytu přečkala zbytek války. 

Ukrývané dítě

Po dobu hospitalizace Vlasty Bělařové byli pamětník a jeho o devět let starší sestra Milena ukrýváni u českých přátel a známých rodiny. Bylo to například u Drahomíry Blumové, u manželů Paráčkových, dr. Kravkové, dr. Sládka, u Jana Polívky a Jindřišky Bloudkové s manželem Boleslavem. 

Ti vytvořili v Brně tzv. kruh. V jeho rámci se seskupilo několik rodin, které ukrývaly Vlastu Bělařovou s dětmi a později i děti samotné. Členové byli vyslýcháni gestapem, a proto děti neustále putovaly z rodiny do rodiny. Antonín Bělař byl jako několikaměsíční dítě ukrýván ve špatných podmínkách ve sklepě, kde byl často špinavý a nemocný. Dodnes má z tohoto období zdravotní problémy. Systém kruhu spočíval především v zásobování potravinami a ukrývání.

„Tihle hoši, kteří znali otce, udělali takový okruh. Zaprvé, abych já nestrádal, aby matka nestrádala. Aby nikdo z nás prostě nebyl v osamocení a nebezpečí smrti. A to trvalo asi půl roku. Tam byli lidé, kteří v Brně něco znamenali a dovedli zachránit člověka zcela nezištně. To byli inženýři, kteří třeba pracovali v Americe, a oni přijeli do Československa a tady to vypadalo... Participovalo takových asi dvacet lidí. Všichni vysoce inteligentní lidé a lidé, kteří nebyli zavázaní. Vědělo se, že u Bělařů je zle, musíme něco udělat. Milena, moje sestra, byla tak dokonale ukryta, že to ani nepociťovala. Tam se udělal takový kruh, kde se vědělo, že ten potřebuje šaty a ten potřebuje jídlo... Milena říkala: ‚No, víš, Tondo, já jsem to ani necítila. My jsme byli tak dobře zaopatření.‘ Nás museli ukrýt. To byli většinou lidé, kteří byli movití. Měli hospodu, byli to inženýři, stavěli domy atd. Většinou jsem byl s matkou, ale podle mojí sestry jsem byl dost často sám.“

Po válce

Po válce se rodina opět shledala v Brně. Otec se již na profesorské místo na reálce nevrátil. V roce 1946 začal přednášet na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity a pozdější Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně fyziku. Zde se podílel na budování nového školství. Poté vydal řadu publikací. Pro příklad uveďme: Dynamické zákony Newtonovy (1964), Fysika pro třetí/čtvrtý ročník gymnásií (1953), Fysika pro třetí ročník pedagogických škol pro vzdělání učitelů národních škol (1957), Mechanika a akustika: Určeno pro posl. 1. semestru přírodověd. fak. (1962), Molukulárně kinetická theorie hmoty: Thermodynamika (1951), Přehled fysiky. II. díl (Vlnění, akustika, magnetismus, elektřina, optika) a mnoho dalších. 

Rok 1948 rodiče přivítali, mysleli si totiž, že přijdou lepší časy. Celá rodina následně vstoupila do strany. Tím, co se dělo poté, však byli zděšeni. Otec byl vyhozen pro porušování stranické kázně. Pamětník se nechal úmyslně vyloučit při prověrkách. Po okupaci odešli i ostatní členové rodiny. 

Rok 1968

Při srpnové invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu roku 1968 byl pamětník právě na vojně.

„Ježíšmarjá, jednou přijde tamta banda, pak zas tamta banda, pak zas se budou roztahovat ti. To bylo pořád dokola. A v tom osmašedesátým konečně něco prasklo, puklo, sajrajt, všechno se vyvalilo. Rusáci, oni se nechovali surově, to ne. To Němci určitě daleko víc. Chovali se prasácky. To vidíte ty fotky, jak Praha hoří. Osobně to nikdo nepředpokládal, to byla tak nepředstavitelná lumpárna, svinstvo.“

Bylo mu čtyřiadvacet let a po státnicích nastoupil povinnou vojenskou službu. Nacházel se se svým plukem zrovna na jihu Moravy, přesněji v Lednici, když se dozvěděl, co se v republice děje:

„Kamarád tam hulákal: ‚Tondo, hoši, Rusi nás obsazují!‘ A já mu říkám: ‚Prosím tě, co je to za blbost?‘ Nechtěli jsme tomu věřit, ale přišel tam kluk z jiné roty a říkal: ‚Fakt, hoši, oni nás obsazují.‘ A už to bylo. Byly tam letadla, asi třicet až čtyřicet metrů, randál obrovský. Moc jsme toho neviděli, světla se rozsvítila. Vylezli jsme na střechy a koukali se, co se tam děje. Tam jsme viděli, samozřejmě jsme tomu nerozuměli, ale říkali jsme si: ‚Ježíšmarjá, co dělají ti Rakušáci?‘“

Ihned nato si spolu s kamarády stopl auto a odjel do Brna, aby zjistil, co se přesně děje. 

„Já si vzpomínám, že jsem jel z Mikulova. Zastavil jsem nějaké auto, aby mě vzalo do Brna. Lidi v Brně na náměstí se bouřili a někteří už začali říkat, že zdrhnou.“

Poté se pamětník musel znovu vrátit ke své jednotce do Lednice, kde prožil zbytek vojny. Po jejím ukončení nastoupil na své první místo jako lékař ve Fakultní nemocnici v Brně. 

„Ono to ale všechno bylo v pozadí toho, že přijeli ti strašní Rusi a že tam jsou. A že to vypadá, že tam budou navždy. Tohle bylo hrozný!“

Nejdříve absolvoval tzv. lékařské kolečko a poté začal inklinovat k chirurgii. V roce 1970 se oženil a přešel do vítkovické nemocnice do Ostravy, kde pracovala jeho manželka Magdaléna, také lékařka. Zde se později stal přednostou.

Roky 1983–1988 strávili s manželkou v rámci projektu Pomoc rozvojovým zemím v Tunisku, kde prováděli lékařskou praxi. Dcera Magdaléna tam s nimi vždy část roku pobývala a zároveň studovala. Zbylou část roku musela chodit do české školy. 

1989

Ještě v sedmdesátých letech se pamětník setkal s náznaky antisemitismu, když mu například přednosta oddělení neumožnil atestovat z oboru chirurgie. Antonín Bělař musel jet sám potají do Prahy, kde atestaci úspěšně složil. Převrat v roce 1989 prožil již jako přednosta chirurgické JIP ve vítkovické nemocnici. Události vítal a považoval je za skutečné osvobození. 

„V devětaosmdesátém bylo nadšení. Pak se to už pochopitelně začalo bortit, ale lepší to, než co bylo, když byl Hácha a tyhle věci. Bylo to skutečně osvobození, i když byly obavy. Je zajímavé, že tam byli lidi z Brna, kteří věděli, že moje matka byla v partaji, a už tam začali žvanit nějaké pitomosti.“ 

Pamětník se v devadesátých letech osobně setkal s tehdejším prezidentem Václavem Havlem při jeho návštěvě Ostravy. V Sadu Milady Horákové v Ostravě-Mariánských Horách se nachází starý židovský hřbitov. Nalézalo se zde asi 3500–4000 náhrobků a 6000 pohřbených. V roce 1965 se zde přestalo pohřbívat a v letech 1984–1988 byl hřbitov zrušen. Asi padesát náhrobků bylo přeneseno na nový hřbitov ve Slezské Ostravě. Součástí hřbitova byla obřadní síň z roku 1913 vystavěná podle návrhu Richarda Strassmanna, k jejíž demolici došlo v roce 1988. V roce 1994 zde byl odhalen památník k 55. výročí historicky prvního transportu evropských Židů z Ostravy do Niska, jehož autory jsou sochař Karel Hořínek a architekt Vít Plesník.² Václav Havel památník slavnostně odhalil v roce 1994. Zde se s ním pamětník v delegaci jako zástupce židovské obce osobně setkal. 

Dnes žije Antonín Bělař v Ostravě-Svinově s manželkou. Oba stále vykonávají ambulantní praxi. Mají dvě děti. Dcera Magdaléna žije v Bruselu. 

Zajímavost o rodině Ohrensteinových

Zajímavostí jistě je, že třetí ze sester Rosenzweigových, Bertha Ohrensteinová, se provdala do Kutné Hory. Jejími syny byli Otta, Zdeněk a Jiří Ohrensteinovi. Poslední jmenovaný přijal umělecké jméno Jiří Orten. Jeho osudy jsou dobře známy. Pro svůj židovský původ musel roku 1940 opustit studium konzervatoře; publikoval pod různými pseudonymy.³ V den svých dvaadvacátých narozenin jej srazila německá sanitka a dva dny poté na následky zranění zemřel. Jiří Orten je například autorem Čítanky jaro, Cesty k mrazu či sbírky Ohnice. Jeho starší bratr Otto Ohrenstein (Ota Ornest) byl významným českým divadelním dramaturgem, režisérem, hercem a překladatelem. Byl také otcem herce, režiséra a textaře Jiřího Ornesta (1946), herečky Hany Ornestové (1959) a také známé herečky, televizní a rozhlasové moderátorky Ester Janečkové, rozené Křížkové (1972). Matka poslední zmíněné – Marie Rút Křížková – je česká literární historička, pedagožka a redaktorka. Působila jako mluvčí Charty 77 a zásadní měrou se zasloužila o vydání díla básníka Jiřího Ortena. Nejmladší z bratrů Zdeněk byl také hercem.

¹ První transport z Terezína do Osvětimi proběhl 26. října 1942; http://katalog.terezinstudies.cz/cz2/ITI/database/tr_out_date (14. 5. 2016)

² http://www.ostravskesochy.cz/dilo/615-Pamatnik-obetem-holocaustu (18. 5. 2016); KLENOVSKÝ, J.: Židovské památky Moravy a Slezska. Brno 2002; VEČEŘOVÁ, P.: Židovské památky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha 2009. 

³ POLÁŠKOVÁ, T.: Literatura: přehled středoškolského učiva. Třebíč 2015, s. 147.