„Zajímavá osobnost byla moje teta. Ta se jmenovala Ela. Ela byla velice zajímavá osobnost. Měla strach z lidí, studovala vysokou školu, a to pozor, ona studovala v Brně francouzštinu a ještě něco. A skutečně, udělala ji. Ráda hrála karty, mimochodem, a nadávala, když prohrávala. Byla taková pipka, řekl bych. No a ta Ela měla tu obrovskou smůlu, že když přišel Hitler, tak předně, ona dostala angažmá na Slovensku s tou francouzštinou. A pochopitelně neměla úspěch, neměla tam štěstí. Myslím, že tam byla asi dva roky, ale to už bylo jedno, protože ona se musela vrátit, protože nastupoval Hitler a tyhle věci. Takže ta nešťastná Ela tam zůstala trčet. Existoval takový způsob, jak ty ženský zachránit. Ale pozor zachránit, ji nikdo nezachraňoval. Když ještě Hitler nebyl tak na výsluní, tak oni viděli bohatou nevěstu. Takže si ji vzali. Jako bohatou nevěstu si ji chňapli. A dopadlo to tak, že po půl roce, poněvadž to se stále zhoršovalo, tak ta Ela nakonec dospěla ke špatnému konci, jelikož ten její manžel, blbec, darebák, prohlásil, že nemůže s ní bydlet, a rozvedl se s ní. On se s ní rozvedl a ta Ela přestala být chráněna. Takže Ela šla do koncentráku během dvou až deseti měsíců. Ale ona tam ani nedošla do toho koncentráku, protože se okamžitě objevil další lump, který se jí opět vzdal. A opět to skončilo stejně. Zase prachy pryč. Tak Ela zmizela v koncentráku. To bylo právě v tom období, kdy teda začínají ty největší hrůzy.“
„Otec byl ředitelem gymnázia. Když už potom ztratili jakýkoli možnosti, tak tihle hoši, kteří znali otce, udělali takový okruh. Zaprvé, abych já nestrádal, aby matka nestrádala, aby nikdo z nás prostě nebyl v osamocení a nebezpečí smrti. Tohle trvalo takových... dejme tomu půl roku. V Brně byli lidé, kteří něco znamenali a dovedli zachránit člověka, zcela nezištně. To byli inženýři, kteří třeba pracovali v Americe, no a oni přijeli do Československa a tady to vypadalo... V Brně se participovalo asi takových deset až patnáct lidí, všichni vysoce inteligentní lidé a lidé, kteří nebyli zavázáni. Vědělo se, že u Bělařů je zle, tak se tam musí něco udělat, musíme tam vytvořit něco takového. Moje sestra Milena byla tak dokonale ukryta, že to ani nepociťovala. Tam se udělal takový kruh, kde se vědělo, ten potřebuje šaty, ten potřebuje jídlo. Milena mi jednou říkala: ‚No, víš, Tondo, já jsem to ani necítila. My jsme byli tak dobře zaopatřeni.‘ To bylo nejvíc, protože ostatní Židé, ti byli všichni pryč.“
„Předně: matka musela rodit doma. Byl u toho prý nějaký doktor Jakubíček. To nebyl gynekolog, on byl chirurg. Byl jsem teda hrozně malinký a nedomrlý. Když jsem měl rok, tak jsem vážil asi kilo padesát nebo kilo čtyřicet, byl jsem strašně mrňavej. Až potom, po těch šestnácti letech, jsem jakžtakž se do nějaké výšky vztyčil. Asi po pětačtyřiceti jsem ucítil, že mám tachykardii. Ale to naštěstí přežívám.“
Antonín Bělař se narodil jako „hidden child“ neboli ukrývané dítě 15. června 1944 v Brně. Po jeho narození měla být matka, Vlasta Bělařová, pro svůj židovský původ deportována do koncentračního tábora. Tomu ale zabránil doktor Jakubíček, který ji přijal na své oddělení se zánětem mozkových blan. Po smrti jiné pacientky se stejnou diagnózou zaměnil karty a prohlásil Vlastu Bělařovou za mrtvou. Otec, Antonín Bělař st., byl pracovně odveden do Postoloprt. Pamětník byl ukrýván až do konce války v tzv. brněnském kruhu, který byl tvořen přáteli Bělařových. Systém spočíval v tom, že rodinu zásobovali jídlem, pitím a šatstvem. Zároveň Antonína Bělaře a jeho o devět let starší sestru Milenu ukrývali ve svých domech, často odděleně. Tuto činnost konali nezištně, ačkoli byli často vyslýcháni gestapem. Po skončení války se rodina šťastně shledala v Brně. Zde otec nastoupil dráhu univerzitního vědce a profesora. Pamětník následně vystudoval lékařství. V sedmdesátých letech se přestěhoval za manželkou do Ostravy, kde se později stal přednostou chirurgické JIP v nemocnici Vítkovice. V osmdesátých letech odjel spolu s manželkou a dcerou do Tuniska, kde manželé pracovali v rámci projektu Pomoc rozvojovým zemím. Dodnes provozuje lékařskou praxi.
