Antonín Beneš

„To bylo 12. září 1944, když byl ohlášený nálet. Tehdy nám nařídili jít mimo podnik. My jsme šli do lesa k sv. Jánu kousek od Dubí. Tam byl takový úvoz, ze dvou stran stráňky a ještě v něm vykopaný klikatý zákop. Nebyl velký a nevím, kdo by se tam mohl schovat. Jak jsme tam došli, za chvilku přelétával přímo přes nás svaz bombardérů. Letěl jako na Poldovku a pokračoval dál. Když byl kousek za Poldovkou, vidíme, jak se jedno letadlo odpojilo. Otočilo se do protisměru a vracelo se. My jsme z té klikárny byli vzadu. Tam byla taková malá vodárnička. Každý z fabriky měl své místo. Já jsem tam byl s otcem, také v Poldovce pracoval. Když se to letadlo vracelo, otec povídal: ,Pojď kousek dál.‘ Šli jsme do toho lesa dozadu a nedošli jsme daleko. Začaly padat bomby. Zblízka to je úplně jiné, než by si člověk představoval. Znělo to, jak byly ty rolety u obchodu, jako když je někdo klackem přejede. Když to bouchlo, tak úplně jsem cítil, jak mi to podlomilo trošku nohy. Pak se zdálo, že to skončilo, ale jenom na chvíli. Vraceli jsme se a právě u té vodárničky, kde jsme byli, tak tam padla ta poslední bomba. Letadlo již zahýbalo a ona tu vodárničku rozmetala. Zemřel tam jeden pán z klikárny a další byli zranění. Nebylo to příjemné.“

„K tomu náletu u sv. Jána jsou dnes různé teorie. Kdysi jeden vojenský historik říkal, že o tom, co se zde stalo, nejsou žádné záznamy. Většinou existují přesné záznamy. Ví se přesně, kam který svaz letěl. O tomto žádné záznamy nejsou. Snad si potřeboval ulevit. On totiž vysypal jen jedny bomby a přitom má dvoje bombovnice. Já jsem přemýšlel, proč se vracel, když již přeletěl i nad hutěmi a dostal se i nad pole. Mohl to tam shodit. Tady v tom údolíčku však byli lidi v montérkách. Třeba si myslel, že jsou to vojáci, a ještě tam byl ten špatně udělaný klikatý zákop, který by neuchránil nikoho. On to vzal přesně tím údolíčkem. Na jeho začátku padla první bomba. Na konci pak padla poslední bomba, když již pomalu zahýbal.“