Eva Benešová

„Protože jsme nenastoupili do transportu, hledali nás policisté a úředníci z židovské obce. Domovnice paní Pižlová nás nechala, abychom se schovali v cizím bytě; museli jsme ležet pod kanapem a být zticha. Můj bratr Petříček už byl na světě, ale byl tak malý, že by nemělo smysl mu říkat, aby zůstal tiše, a tak mu maminka zacpala pusu pokaždé, když začal broukat, křičet nebo plakat. To je dodnes jeho nejstarší vzpomínka: že ho maminka dusí.“

„Postupem času tatínek došel do Lučence, sehnal si nějaký návštěvní dokument do ghetta, přišel za námi a okamžitě řekl, že z ghetta musíme odejít. Přesvědčil maminku, ta se sice hrozně bála, ale tatínka poslechla. Mého bratra Petra nesl tatínek v náručí, mě vzali rodiče za ruce, šla jsem uprostřed a pamatuju se, jak se jim ruce třásly, cítila jsem, že mají strach. A stal se další zázrak: z ghetta jsme vyšli.“

„Takže on tatínek vyjednal ten přechod, spolu se strýčkem Maxíkem, kterej byl v jiným státě, že jo, a my jsme byli v Maďarsku, na maďarském území v Lučenci, nedaleko bylo už vlastně Slovensko a tam nás čekal strejček Maxík a my jsme se s ním setkali po tom dobrodružným přechodu v noci. Tu noc začal můj bratříček Petr, byly mu dva roky, mluvit. A začal mluvit maďarsky, říkal fonat, protože v dálce byl slyšet vlak, a bylo to ve chvíli, kdy jsme museli bejt absolutně potichu. Takže maminka ho zalehla svým obrovským poprsím. A on jako dospělej emigroval po Chartě, a když jsem se s ním po šestnácti letech setkala, tak on, to byla jeho nejstarší vzpomínka, že nesmí mluvit, protože maminka by ho udusila, takže to je blbej začátek do komunikace, že jo.“

„No a my jsme od nich dostali vši. Tak mě ostříhali a bratra ostříhali dohola. A mně pak, předtím jsem měla takový světlejší vlasy, a mně narostly úplně černý, hustý, kudrnatý vlasy. Taková koule, která se ani nedala rozčesat. (Matka pamětnice: Tak byla černá, kudrnatá holčička židovská, krásná.) Tak abych se vrátila k tomu, jak nám ostříhali vlasy a my jsme pak zas byli někde jinde, a to já už nevím kde, bydleli jsme v nějakém sklepě v nějaké obci, na území Slovenského státu. A já jsem zůstala s bratříčkem sama doma a měli jsme nakázáno nikam nechodit, ale já jsem chtěla ven. Tak bylo po dešti a já jsem tam byla a hrála si na ulici s tou vodou a s blátem. A najednou se u mě někdo zastavil, v takových holínkách a zřejmě mluvili slovensky, ne německy, to bych jim asi nerozuměla, ale říkali, no to je ale krásná holčička, ta je hezká. Oni si říkali: Co tu dělá to židovský dítě? A potom jako, to je hezká holčička. A kdepak máš maminku? No ty jsi hezká. Vzali mě za ruku a já jsem furt je neviděla, já jsem viděla jen ty boty. Ty holinky. A já jsem je do toho sklepa k nám zavedla, do toho místa bydlení zavedla. Maminka se za chvilku vrátila a vrátil se i tatínek a oni chtěli doklady. No, tak naši jim ukázali doklady a oni je přesto vzali i s dětma, s náma, s Petrem a se mnou. A vzali do nějaký tý úřadovny, kde ten, a to já nevim, jestli to byli Němci, ale spíš to byli fašouni, ty hlinkovci, tak chtěli znova ty doklady a říkali: Jak to, že máte židovský dítě? Vy jste Židi. (Matka pamětnice: A já jsem klekla na kolena, že budu katolická, začla jsem se modlit a donutila jsem všecky, aby se taky modlili katolicky.) A tatínek říkal: Jak to Židi, no dovolte! A oni: No vždyť se podívejte na tu holku, to je typický židovský dítě. A můj brácha byl modrookej a měl úplně blonďatý vlasy. (Matka pamětnice: On se (manžel) postavil a řekl: Snads to neměla s nějakým Židem?) No a maminka, divadlo tam dělali, no, a jako postavil mýho bráchu na stůl tatínek a říkal: Vždyť se na to podívejte, to je typický árijský dítě. A oni jako mlčeli, ale naštěstí - můj brácha a otec byli obřezaný jako Židi, to se u nás dělá osmej den po narození, tak jako na to se nedívali, ale nevěřili nám a museli jsme si sbalit a mám dojem, že jsme toho moc neměli, jako nějak zavazadel už, jak jsme putovali, tak to ubývalo, a dali nám eskorta, šel s náma takovej chlápek v takový nějaký čepici, vysoký, a ten nás dovedl k vlaku a dostali jsme příkaz, že máme jet do Kremničky, a v Kremničce, teď už je to všeobecně známo, shromažďovali Židy a vždycky, když měli určitej počet, tak je postavili k plotu a postříleli, takhle zavraždili i mojí babičku Julii Pauncovou Riedlovou, manželku toho lékaře. A takovej příkaz jsme měli a museli jsme nastoupit do toho vlaku a ten četník předal ten papír někomu v tom vlaku, tam jeli nějaký německý vojáci. A jeli z fronty na dovolenou a oni byli takový rozjařený a ti nás měli, ne oni, ale zase nějaká určitá osoba, to já nemůžu vědět, kdo přesně, ale nás měl někdo předat v tý Kremničce zase k dalšímu řízení. Oni jak byli veselý, ty vojáci, tak jsme se jim líbili, tak mě vyhazovali do vzduchu.“

„A tatínek získal doklady, to ví maminka snad, doufám, bezvadně. Jak si získal tatínek z nula dokladů, jak získal doklady, zkus to říct.“ Eva Benešová přenechává slovo své mamince, ta vypraví: „On byl chytrej. On šel na rybářskej spolek slovenskej a řek, že byl rybář a že měl rybářskej lístek, aby mu napsali kopii, že von ztratil rybářskej lístek. Beze všeho mu napsali a dali razítko, všecko, co si nadiktoval, to tam dostal na jméno Pavel Kováč, to bylo falešný jméno. Napsali mu všechno, co chtěl, a razítko mu dali. No a pak už měl doklad pravej, s razítkem a s tím už pak šel na úřady a vymáhal si dodělání všeljakejch rodnejch listů a všechno. Takže získal, na základě falešných údajů, (Eva Benešová dodává: Prostě řekl, že ten jeden doklad ztratil a nebo že všechny, nějak takhle to bylo) ten rybářskej lístek mu pomohl, protože jsme všechno dostali zpátky.Na jméno Pavel Kováč. (Eva Benešová: Žádná všecko, jenom některý papíry, ale ty byly dost důležitý. A proč to jméno Pavel Kováč?) Protože jich tam je třicet tisíc na Slovensku, takže se to ztratí.“