Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miloslav Beneš (* 1935)

• narozen 5. prosince 1935 v Horních Počernicích

• na konci války svědkem ústupu německých vojsk

• v roce 1950 znárodněn rodinný Toulcův dvůr

• v roce 1952 vystěhováni z Toulcova dvora na přání ředitele státních statků

• do vojny pracoval v zemědělství, poté jako dálkový řidič

• v roce 1995 získala rodina zdevastované majetky v restituci zpět

Miloslav BENEŠ

Co se stalo, stalo se

Miloslav Beneš se narodil v Horních Počernicích v roce 1935. Do školy začal chodit za protektorátu do budovy bývalého sirotčince. Jako malý chlapec si válečného dění nevšímal, dobře si však pamatuje na samotný konec války, kdy přes Počernice prchala německá vojska, která se usídlila u Nolčova parku. „Nakonec to dopadlo dobře, protože se dohodli s počernickým vedením, které zastupoval podplukovník Ruml. Výzbroj museli předat nějaké vyšší šarži. On jejich zbraně přijal a Němci pak nasedli na kola a ujeli. Krátce poté přijela ruská vojska, která zůstala u lesa.“

Ještě jako chlapec se pamětník stal svědkem toho, jak rodina po válce postupně přicházela o veškerou živnost. Otec jeho maminky vlastnil Toulcův dvůr, který tehdy představoval jedno z největších hospodářství v okolí. Nejprve museli omezit počet čeledínů a po komunistickém převratu je museli propustit všechny. Celá rodina tak přišla o veškerou živnost a musela začít pracovat na statku Stárových, který byl již zestátněn a přeřazen pod státní statky. Tento proces byl ospravedlňován malou efektivitou nezávislých statkářů a živnostníků. Faktem ale je, že v roce 1947, kdy byla špatná úroda, jim ze statku úředníci vybrali velkou část zásob. Později nahlásili, že špatně hospodaří, a hospodářství jim znárodnili taktéž pod státní statky.

V roce 1950 Miloslav Beneš dokončoval školu. Od června do podzimu pak začal pracovat v rámci praxe na Toulcově dvoře. Poté však komunisté znárodnili i ten a rodinu ponechali bydlet v nyní již státním objektu. „Paní Vacková z národního výboru chodila po dvoře a vše si sepisovala. Jednou se potkala s otcem a řekla mu: ,Pane Beneš, dejte se do strany.‘ On jí odpověděl: ,Paničko, toho bohdá nebude.‘ A ona ho šla žalovat, že jí řekl ,paničko‘ a ne ,soudružko‘.“

O dva roky později byli vystěhováni definitivně, neboť místo se zalíbilo řediteli státních statků. Protože ale pracovali u Stárů a potřebovali by proto bydlení, nechal je tento ředitel vyhodit ze zaměstnání. Museli si hledat zaměstnání – otec skončil ve Frutě a Miloslav Beneš v Arborce. Je pozoruhodné, že pan Beneš na dobu perzekuce paradoxně nevzpomíná ve zlém. Naopak zdůrazňuje, že se k nim místní národní výbor zachoval ještě dobře vzhledem k jiným případům, kdy se musely celé rodiny nuceně odstěhovat do pohraničí. O této době nemluví kriticky, pouze konstatuje, že „bylo to, jaké to bylo. S tím se nedalo nic dělat. Co se stalo, stalo se.“

V silném kontrastu jsou proti tomu ale prožitky ostatních členů domácnosti. „Jako kluk si pamatuji, že když zabírali nás, tak jsme měli kuchařku. Když ta viděla paní z národního výboru s policistou, kteří sčítali náš majetek, tak se rozčílila tak, že dostala mrtvici. To byly její poslední momenty – jak se koukala na to, jak tam chodí a vše si sepisují.“ Události prvních komunistických let ale těžce dolehly především na jeho rodiče. „Ti s tím šli až do hrobu a měli z toho nervové nemoci. Já jako kluk jsem to za socialismu přežil, já si nemohu naříkat.“

Po neshodě s vedoucím v Arborce dostal výpověď, kterou ale dokázal využít ve svůj prospěch. Aby mu nemuseli hledat místo, domluvil se s nimi, aby mu zprostředkovali určité zásoby a poukázky na suroviny a potraviny do doby jeho nástupu na vojnu, což bylo za několik měsíců. Po službě u bojových jednotek na šachtě v Karviné se stal závozníkem ve Frutě. V profesi dálkového řidiče vydržel až do důchodu v roce 1995. Tehdy byly také rodině v restituci navráceny zabavené majetky, které byly ale ve zcela dezolátním stavu.