Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Prof. MUDr., DrSc. Vladimír Beneš (* 1921  †︎ 2021)

• narozen 27. ledna 1921 v Plzni

• 1932–1940: studium na reálném gymnáziu v Plzni

• za války redaktor v plzeňském deníku Nová doba, poté zřízenec v nemocnici v Plzni

• při osvobození Plzně přivedl americkou kolonu na radnici

• 1945–1949: studium medicíny v Praze a poté v Plzni

• 1948: svatba se Zdeňkou Chmelařovou

• hrál první ligu volejbalu za VPK Radbuza

• 1949: nástup do Ústřední vojenské nemocnice v Praze Střešovicích

• 1969: vystoupil z komunistické strany

• 1971: pořádal Evropský neurochirurgický kongres v Praze (založena EANS)

• 1978–1992: přednosta v nemocnici v Praze-Motole

• založení dětské neurochirurgie v Motole

• 1992: pořádal světový sjezd dětské neurochirurgie v Praze

• zemřel 18. července 2021

Vladimír Beneš se narodil 27. ledna 1921 v Plzni rodičům Josefovi a Alžbětě, za svobodna Cicvárkové. O rok později přišel na svět bratr Zbyslav. Tatínek pracoval jako soustružník ve Škodovce, maminka byla v domácnosti. Společně žili v Plzni ve čtvrti Lobzy – Letná v domě svého strýce, který byl stavitelským asistentem.

V období hospodářské krize žili krátce i se strýcovou rodinou ve Vrútkách na Slovensku. Překlenuli tam dobu, kdy byl tatínek bez zaměstnání. V roce 1927 se vrátili zpět do Plzně, aby mohli chlapci začít chodit do tamní školy. Otec záhy získal práci opět u Škodů, maminka prodávala v židovské firmě. Vladimír nastoupil do obecné školy v Lobzích, které se tenkrát říkalo „lobezská Sorbonna“. V té době začali s bratrem chodit do Sokola. „Neexistovalo, abychom nešli do Sokola. Nemohl jsem jít do biografu nebo dát rande na den, kdy byl Sokol, to byla věc, kterou jsem nesměl vynechat, to byla taková samozřejmost. Dělal jsem i vrcholově volejbal, a když děláte sporty nebo chodíte do Sokola, vypěstuje to ve vás smysl pro fair play. Mě nenapadlo zapřít aut nebo se hádat se sudím, to bych se vůbec neodvážil.“

Masák

V roce 1932 nastoupil Vladimír na Masarykovo československé státní reálné gymnázium v Plzni, známé též jako „Masák“. Do třídy chodil s Josefem Zikmundem, mladším bratrem cestovatele Miroslava Zikmunda. Gymnázium se nacházelo na Klatovské třídě a s lobezskou školou se to nedalo srovnávat: „Bylo to, jako když přijdete z penzionu do pětihvězdičkového hotelu.“S rodiči se přestěhoval z Lobez na Bory, jelikož tatínek zde získal místo odborného učitele v dílnách strojní průmyslovky a byl mu tam přidělen služební byt.  

Vladimír šel právě do oktávy, když vypukla válka. Do třídy s ním chodili dva Židé, Nely Adlerová a František Steiner. Nely už do oktávy nepřišla, František je ještě na maturitní fotografii, ale pak už o něm spolužáci žádné zprávy neměli. To, že oba zahynuli v koncentračních táborech, se Vladimír dozvěděl až ze seznamu zabitých Židů v plzeňské Velké synagoze.

Němci rodině hned na začátku války zabrali chatu u Stříbra (ležící tenkrát již v Sudetech), načež si otec našel náhradní letní byt v Čižicích. Zde se Vladimír v létě 1939 seznámil se Zdeňkou Chmelařovou a na první pohled se do ní zamiloval. Vzali se po devítileté známosti v roce 1948, roku 1953 se jim narodil jediný syn Vladimír. Manželé spolu žijí dodnes.

Když Němci zrušili Sokol, přemluvil kamarád Vladimíra, aby spolu s bratrem vstoupili do Veslařského plaveckého klubu Radbuza. Zde se záhy zformoval volejbalový oddíl, který rychle pronikl do první ligy. Plzeň měla tehdy v první lize hned dva týmy, VPK Radbuza a Viktorii Plzeň (původně Sokol Plzeň 5), to se od té doby již nikdy nestalo.

Novinář i zdravotník

Po maturitě v roce 1940 nemohl Vladimír sehnat práci, nakonec byl přijat do největšího plzeňského deníku Nová doba na pozici výpomocného redaktora. Postupem času začal psát čím dál větší části novin, několikrát musel dát sám dohromady celé nedělní číslo, což bylo 16 stran. Psal pod svým jménem nebo pod pseudonymem Vladimír Zdeník. Šéfredaktor ho po dvou letech vyhodil kvůli jedné básničce, kterou by mohli Němci údajně pochopit jako urážlivou. Vladimír byl opět bez práce. Záhy ho přijali jako zřízence do nemocnice na Borech. Za války zde bylo tak málo personálu, že Vladimír prošel snad všemi odděleními. Nejkritičtější chvíle nastaly při náletech, kdy musel do krytu přesouvat i celé pokoje nepohyblivých pacientů a po náletu ošetřovat mnoho zraněných, a při velké epidemii záškrtu. „Tehdy byla na Plzeňsku hrozně vysoká úmrtnost. Nebylo dost léků, doktoři neuměli provést tracheotomii, v jeden čas ležely děti na posteli po čtyřech. Nakonec onemocněl záškrtem i pan primář, potom sestry a já jsem na oddělení zůstal sám s jednou jeptiškou, to byla mimořádně schopná sestra. V pokojích byl zvláštní sladký zápach, já jsem už potom ani nejedl, i v polévce jsem cítil pach záškrtu. Museli mě přeložit na jiné oddělení.“

Díky tomuto zaměstnání ho minulo nucené nasazení. Německý ředitel nemocnice za něj podepsal přihlášku na vysokou školu, Vladimír se však k přijímacím zkouškám nedostavil. Za trest ho tedy poslali na úřad práce, kde ho přidělili k vojenskému lékaři, s nímž měl rozhodovat o nasazování lidí na nucené práce. Různými lékařskými triky se snažil zařídit, aby bylo co nejvíce lidí práce neschopných. Krátký čas se to dařilo, ale pak na to přišel český zástupce vedoucího. Přeložil ho do kanceláře, čímž mu zřejmě zachránil život. Tam Vladimír pro změnu mazal záznamy o lidech, kteří měli být nuceně nasazení, přepisoval je, některé stránky dokonce vyřízl žiletkou. Po nějakém čase dostal od kamaráda echo, že po něm jde gestapo. Tak se sbalil a se třemi kamarády odjel do Kitzbühelu jako na lyže a čekal na telegram z domova, zda si pro něj gestapo přišlo nebo ne. Kdyby přišlo, byl připraven utéct do neutrálního Švýcarska. Když dostal od maminky telegram se zprávou „punčochy nepřišly“, tedy že gestapo nedorazilo, odjel zase domů. Až mnohem později se dozvěděl, že Švýcarsko všechny uprchlíky vracelo rovnou do Německa, což pro ně znamenalo jistou smrt.

Vítání osvoboditelů

Ačkoli byl Vladimír za války členem sokolské ilegální skupiny, za celou válku se do ničeho nepustil. Když vypuklo 5. května 1945 povstání, šel hned druhý den ráno s bratrem do centra, na radnici. Tam byl ohromný zmatek. „Najednou tam někdo zatelefonoval a vzal to velitel plukovník Krejčík, že se do Plzně blíží od Chebu kolona tanků. Někdo jim musí jít v ústrety a podat zprávu, kdo to je. Můj kamarád Pepouš Kunt, to byl známý mistr světa v kordu, nejlepší plzeňský šermíř, měl na Roudné schovanou pod slámou čezetku, motorku. Šel pro ni, já si sedl za něj, na klacek jsem si dal bílý hadr a jeli jsme. Ale už tam, kde bývalo Výstaviště, jsme potkali kolonu s bílými hvězdami. Tak jsem ji zastavil, vylezl nějaký pán. Hlásil jsem se mu vojensky a oznámil mu, že Plzeň je svobodná a že ho velitel Plzně zve na radnici. Tak jsem tu kolonu vedl, ale on řekl, že nechce na radnici, že nejprve musí vidět vojenské velitelství. To bylo tenkrát na Klatovské třídě nad Prací, říkalo se tomu komandatura. Důstojník se dvěma černochy a s fáborem tam šel a tam bylo všechno otevřeno, ani noha. Oni už všichni utekli. Pak teprve jsem je odvedl do té radnice, představil jsem je a dělal jsem dva dny tlumočníka.“Přesto se osvobození Plzně neobešlo bez střelby. Část německých jednotek se ještě 6. května ukryla do různých kostelů v Plzni a odtud střílela. Vladimír byl po odchodu z radnice svědkem střelby z kostela sv. Bartoloměje, z věže synagogy a z kostela redemptoristů na Chodském náměstí.

Nemocnice, jeho osud

Pár dnů po skončení války se Vladimír přihlásil na Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, nastoupil v srpnu 1945. Studium trvalo pouze čtyři roky. Tehdejším studentům se říkalo tzv. lucernové ročníky, protože jich bylo tolik, že se do učeben všichni nevešli a muselo se vyučovat i v Lucerně. Studium v Praze bylo finančně náročné, tak po dvou letech přestoupil do Plzně, kde ho navíc zkoušeli profesoři, které znal ze svého působení v nemocnici za války. V té době nastoupil do jako výpomocný asistent na neurologickou kliniku u profesora Jaromíra Hrbka, který se později stal nechvalně známým ministrem školství ČSSR. Ten ho seznámil s profesorem Zdeňkem Kuncem, špičkovým vojenským lékařem, který tehdy pracoval taktéž v Plzni.

Vladimír dostudoval roku 1949 a mohl si vybrat mezi umístěnkou do Karlových Varů a do Ostravy. On ale chtěl do Prahy za profesorem Kuncem. Zjistil, že armáda má výjimku a ve vojenské nemocnici v Praze-Střešovicích může zažádat o zaměstnání každý, bez umístěnky. Nastoupil tedy 1. září 1949 jako Kuncův asistent do nemocnice, která byla v horším stavu než ta plzeňská. Bylo tam málo personálu, vojenští lékaři ze západní armády museli postupně odejít, ti z východní armády měli spíše chabé znalosti, a byl tam dokonce jeden legionář, který už ovšem sotva chodil, a celá nemocnice byla závislá na tom, co v ní nechali Němci – povlečení, prádlo, léky. Situace se postupně zlepšovala a Vladimír se tam poprvé dostal k neurochirurgii, která se nakonec stala jeho doménou.

Škola proti komunismu

Vpád vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 zastihl Vladimíra na půlroční stáži v Basileji. Ačkoli byl oficiálně členem komunistické strany, do níž vstoupil hned po válce, s její politikou přestal souhlasit záhy po roce 1948, což mu přinášelo mnoho nepříjemností – pronásledovali ho, po udání od domovnice vystěhovali z bytu, takže musel víc než rok bydlet v nemocnici v nepoužívaném chirurgickém sále. Také mu znehodnotili knihu Mozkové krvácení hypertoniků. Zásadní knihu v oboru neurochirurgie, na které pracoval dlouhé roky například i se synem Otty Wichterleho, mu vydali bez cizojazyčného překladu, takže ve světovém měřítku byla k ničemu. Vladimír měl ale tu drzost, že její překlad poslal do Japonska, kde se měl na to téma konat sjezd. Okamžitě dostal pozvání, kniha byla přijata s nadšením a on se takřka přes noc stal ve světě esem v oblasti krvácení do mozku.

Díky účasti na lékařských sjezdech na Západě jasně viděl rozdíl v životní úrovni v socialismu a kapitalismu. „Když jsem přijel v roce 1963 poprvé do Itálie a viděl tam ty pyramidy pomerančů a banánů, bál jsem se vzít si jeden, aby ta hromada nespadla. Měl jsem tam také kamarády ze světa, ale nemohl jsem je ani pozvat na kávu, neměl jsem na to peníze. Nejnápadnější ale byla svoboda – člověka nikdo neotravoval, nic mu nenařizovali, mohl svobodně jít, kam chtěl.To člověk pochopil, co je to demokracie.“

Další školou proti komunismu byly návštěvy v SSSR. „Doma propaganda tvrdila, jak mají v Sovětském svazu nejlepší stavebnictví, nejlepší zdravotnictví. Realita ale byla taková, že v nové moskevské čtvrti Čerjomuški byl v bytech průvan, protože okna ani dveře netěsnily, nesplachovaly zde záchody, jelikož sovětští inženýři špatně vypočítali spád odpadu. V Omsku dokonce existovaly celé čtvrti, kde se nesplachovalo.“

Po šestitýdenní stáži v Anglii v roce 1957, kdy měl možnost číst západní tisk, mu bylo jasné, že komunistická strana je zločinecká organizace. Ale vystoupit ze strany z pozice armádního důstojníka, to se tehdy rovnalo sebevraždě. Odvahu na to sebral až v roce 1969. Okamžitě ho sesadili z funkce, ale kvůli jeho vysoké odbornosti ho z nemocnice nevyhodili. Díky tomu měl čas zorganizovat celosvětový sjezd neurochirurgů v Praze v roce 1971, který velmi posílil postavení české neurochirurgie ve světě, a zároveň zde byla založená Evropská asociace neurochirurgických společností (EANS).

Místo trestu přišel vrchol kariéry

Již někdy v 60. letech si Vladimír všiml, že pacienti s poraněním míchy přežívají hlavně tehdy, když se u nich podaří zabránit infekcím (proleženinám). Úmrtnost paraplegiků byla téměř 80 %, jemu se ji podařilo během tří let snížit na 20 %. Navíc udělal z paraplegie nejen medicínský problém, ale také problém sociální. Poukazoval na to, co všechno v republice chybí – vozíky, výtahy, bezbariérové přístupy, adekvátní zaměstnání pro postižené lidi. Napsal na to téma knihu Poranění míchy, která u nás vyšla třikrát, poprvé v roce 1961. V rámci oboru byla přelomová, komunisté ji však opět odbyli nenápadným červeným sešitkem Albertovy sbírky, obrázky v ní byly jen neostré tmavé fleky. Vladimír s kamarádem, židovským publicistou a nakladatelem Adolfem Hermannem text přeložili do angličtiny a poslali do Anglie. Za půl roku přišla Vladimírovi kniha Spinal Cord Injury od renomovaného britského nakladatelství, v černých tvrdých deskách. V jeho kariéře tím nastal zlom. Z nemocnice ve Střešovicích byl propuštěn v roce 1978, jakmile šel oficiálně do výslužby. Obratem přijal místo přednosty na neurochirurgii v Praze-Motole a na vyhazovu „za trest“ paradoxně vydělal. Založil zde oddělení dětské neurochirurgie, kterým se během tří let proslavil po celém světě.

Vrcholem jeho kariéry byl světový sjezd dětské neurochirurgie v Praze v roce 1992. Jako vyznamenání za svou práci pro dětskou neurochirurgii dostal stanout v čele tohoto kongresu, obdržel zde také titul profesor. Poté odešel definitivně do důchodu. Za svou bohatou kariéru provedl okolo 4000 mozkových operací, napsal nespočet článků a několik knih (vědeckých i sci-fi románů) a účastnil se kongresů po celém světě.