„(Jak vzpomínáte na dukelskou operaci?) To bylo mastný. Tam zařvala hromada pěšáků. A nebylo to vůbec nic laciného. Teď si na tu vesničku nevzpomínám (Iwla – pozn. autora), ale tam Němci chytili naše pěšáky a v té vesnici je přibili na vrata. Zamordovali je tam. Potom jsem poslouchal pořad v televizi a jeden důstojník říkal: ‚Zakázaný to bylo, ale já jsem jim to musel povolit.‘ Oni ty Němčoury tam chytli a všechny je tam odpráskli. Ty, co ty naše vojáky umordovali. Přibíjeli je jako na kříž. Na vrata.“
„Svinstvo Němci uměli dělat. Doposledka ho dělali. Když jsem byl nahoře u prvního praporu na Minčolu – to byla ta kóta kolem 1300 (nejspíše hora Polomu – pozn.autora), naproti Strečnu, naproti těm lomům, co se tam esesáci tak dlouho drželi – šel jsem vystřídat jednoho spojaře, který měl zavázaný podebraný palec. A když jsem tam došel, tak ti z toho druhého praporu, co tam byli, mi říkali, že šla rozvědka, asi dvacet jedna mužů, a pořád se nevraceli. Oni se schovali do sklepa jedné takové vilky a Němci je tam vymordovali. Oči, přirození, tak je vymordovali. Potom byli ve Vrútkách pochováni. Doposledka dělali ti hajzlové takový svinstvo... Do posledního momentu.“
„Oni pořád šli a byli zbulíkovaní. Kde prý ty lepiošky budou? Mysleli si, že tam žijeme jenom v nějakých lepenicích a zemljankách. Přitom tam Češi a hodně taky Ukrajinci měli střechy pod zinkovým plechem. Stodoly, ty byly většinou ještě krytý slámou. Oni tam šli: ,Eto gorod, gorod a kde ty lepiošky?‘ Oni byli tak nabulíkovaní, to byla propaganda. Ti vojáci za to nemohli. Oni měli takovou disciplínu, že se ani nehnuli z cesty. Na louce bylo spadlý jablko a oni se ho báli i vzít. Kdepak, to neexistovalo. Zajít se napít vody, to už musel mít povolení od velitele.“
„Ti, co měli nad patnáct hektarů polností, to už byli kulaci. A když byli kulaci, tak jim dali kulsbor. Kulsbor, to byla daň na čtvrt roku. Když měli o jednoho koně nebo kravku navíc, tak to prodali a zaplatili. Potom dali další daň. Večer přijeli ty lidi postrašit, svítili jim do baráku reflektorama: ,A děňušky jest? Davaj děňušky!‘ Tak byli z Hlinska zavřeni Nyč a Olič. Tři nebo čtyři byli zavřeni. Olič, ten prý zemřel na zápal plic v Buzuluku, když se zakládala ta československá jednotka v Rusku. A Nyč se tam dostal. Židé byli ve vězení a začali je střílet. Rusové, když měli ustupovat, tak vězně netransportovali, ale začali je střílet. Ti vězni tam byli většinou za nedodržení dodávky. Kulsbor se říkalo té dani. Ta byla nařízena každého čtvrt roku proto, aby toho člověka přimáčkli a zlikvidovali. Takhle se to dělalo.“
„Rozvon, tomu tam paní zemřela. A potom měl nějakou Rusku. Oni mu vzali koně a za poledne odvedli a zamordovali i ji – protože byla Ruska. Tak se to tam u nás dělalo. Tak se dělala čistá Ukrajina. Nebo tam byly nasazený holky z Ruska jako učitelky. Samozřejmá věc, že je odvezli do lesa. Tam měl Mrázek pole – to byl Čech, oni tam měli kovárnu – musel zapřáhnout koně a jet odtamtud pryč. Dělali s něma všechno. Plivali po nich a tak dál, a pak je stejně zamordovali. No to byl dobytek, ti Ukrajinci. Normálně mladý učitelky. Všechno se vraždilo.“
Vladimír Beran se narodil v roce 1925 v Hlinsku na Volyni, na západní Ukrajině. Po osvobození Ukrajiny, okupované nacisty, vstoupil v roce 1944 dobrovolně do československého sboru. Jako spojař prošel karpatsko-dukelskou operací i boji na Slovensku. Po demobilizaci se vrátil zpět na Volyň, aby z ní definitivně odešel při reemigraci v roce 1947. I s rodinou se usadil ve Staré Červené Vodě na Jesenicku. Vstoupil tam do JZD, ale za dva roky byl vyhozen pro svůj nekladný postoj. Nelíbilo se mu, jak někteří komunisté kradli. Potom několik let soukromě hospodařil. Byly mu ale neustále kladeny překážky. Vyměřili mu nejhorší a nejvzdálenější pole a sebrali některé zemědělské stroje. Nakonec mu nezbylo nic jiného než se do JZD vrátit, ale při první příležitosti odešel pracovat do řetězáren v České Vsi. Před smrtí žil na svém statku ve Staré Červené Vodě. Zemřel v roce 2014.
