Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Beran (* 1925  †︎ 2014)

• narozen 11. listopadu 1925 v Hlinsku na Volyni

• jako spojař prošel karpatsko-dukelskou operací a boji na slovenském území

• po válce se vrátil na Volyň a v roce 1947 s rodinou reemigroval do Československa

• usadil se ve Staré Červené Vodě, kde měl velké problémy s funkcionáři v místním JZD

• v roce 2014 zemřel

Vladimír Beran se narodil v roce 1925 v Hlinsku na Volyni v tehdejším Polsku. Dětství prožil ve své rodné obci, v níž žilo převážně česky hovořící obyvatelstvo. Jestliže ani za Poláků neměli místní lidé život lehký, pak to, co následovalo po příchodu Sovětů a později Němců, si nikdo z nich nedokázal ani představit.

V září 1939 vypukla druhá světová válka, která začala útokem Německa na Polsko. V rámci tajného paktu o neútočení východní část Polska a s ní i Volyň obsadili sovětští vojáci.„Oni nebyli moc připraveni. Měli neokované koně a traktory,“ vypráví Vladimír Beran. Přicházející vojáky masírovali propagandou o chudém volyňském kraji, jenž jdou zachránit ze spárů nenasytného kapitalismu. Skutečnost ale byla jiná a místo zemljanek našli na vesnicích upravená hospodářství, která se vůbec nepodobala jejich představám. „Mysleli si, že tam žijeme jenom v nějakých lepenicích a zemljankách. Přitom tam měli Češi, ale hodně také Ukrajinci střechy pod zinkovým plechem. Stodoly byly většinou ještě krytý slámou. Oni tam šli: ,Eto gorod, gorod a kde lepiošky?‘ Byli tak nabulíkovaní propagandou. Ti vojáci za to nemohli. Měli takovou disciplínu, že se nehnuli ani z cesty. Na louce bylo spadlý jablko a oni se ho báli i vzít. Kdepak, to neexistovalo. Zajít se napít vody, to už musel mít povolení od velitele.“

V Hlinsku, stejně jako jinde, začala sovětská moc s budováním beztřídní společnosti. Nejprve zakládaly kolchozy. Do nich ale mohli vstoupit jen hospodáři vlastnící méně než 15 hektarů. Ostatním, jakožto vykořisťovatelům vesnického lidu, vstup nepovolili a nařídili jim likvidační daně. Toho, kdo tyto peněžní dávky nedokázal splácet, často odvezli na Sibiř. Nevyhnulo se to ani Hlinsku a Vladimír Beran na to dodnes vzpomíná jako na velkou křivdu. „Jak měli nad patnáct hektarů polností, to už byli kulaci. A když byli kulaci, tak oni jim dali kulsbor. Kulsbor, to byla daň na čtvrt roku. Když měli koně nebo kravku navíc, tak to prodali a zaplatili. A potom dali další daň. Večer přijeli, aby lidi postrašili. Svítili jim do baráku reflektorama: ,A děňušky jest? Davaj děňušky!‘ Z Hlinska už byli zavřeni Nič a Olič. Tři nebo čtyři lidi zavřeli. Když pak Rusové ustupovali před Němci, tak vězně netransportovali, ale začali je střílet. Vězni tam byli většinou za nedodržení dodávky. Takhle se to dělalo,“ vypráví Vladimír Beran.

V červenci 1941 zaútočili na Volyň pro změnu Němci. Velmi rychle postupovali a zakrátko obsadili celé území. Kolchoz se rozpadl a lidé si vzali své majetky zpět. Z doby německé okupace vzpomíná Vladimír Beran nejhůře na hordy banderovců. Šlo o členy Ukrajinské povstalecké armády (UPA), jimž se zkráceně říkalo banderovci podle jejich velitele Stepana Bandery. Ti bojovali jak proti Rudé armádě, tak proti Němcům. Často ale jen terorizovali místní obyvatele. Nejvíce se zaměřovali na Poláky, Rusy a Židy, ale ani Češi se nevyhnuli jejich vraždění. Na jeden takový případ vzpomíná i Vladimír Beran: „Pan Rozvon, tomu tam zemřela žena. A potom měl nějakou Rusku. Oni mu vzali koně a pak odvedli a zamordovali i ji –  protože byla Ruska. Tak se to tam u nás dělalo. Tak se dělala čistá Ukrajina. Nebo tam byly nasazený holky z Ruska jako učitelky. Samozřejmá věc, že je odvezli do lesa. Dělali s něma všechno! Plivali po nich a tak dál, a pak je stejně zamordovali. Normálně mladý učitelky. Všechno se vraždilo.“

V československém sboru

Počátkem roku 1944 osvobodila Volyň od nacismu Rudá armáda a zanedlouho po jejím příchodu se Češi začali houfně hlásit do československého sboru, bojujícího po boku sovětského vojska. Dobrovolně do něj vstoupil i Vladimír Beran. V Rovně ho přidělili ke spojovací rotě a následoval tříměsíční výcvik v Černovicích. Potom přišla velmi tvrdá zkouška v bojích při karpatsko-dukelské operaci. O tom, že vojáci, kteří ještě nebyli zvyklí na vojenskou vřavu, si v oblasti kolem města Dukly prošli peklem, svědčí i vzpomínka Vladimíra Berana:„To bylo mastný. Tam zařvala hromada pěšáků. A nebylo to vůbec nic laciného. Například ve vesnici Iwla chytili Němci naše pěšáky a přibili je na vrata. Zamordovali je tam. Potom jsem poslouchal pořad v televizi a jeden důstojník říkal: ‚Zakázaný to bylo, ale já jsem jim to musel povolit.‘ Oni ty Němčoury tam chytli a všechny je odpráskli. Ty, co naše vojáky umordovali.“

Po bezmála dvou měsících se vojsko konečně dostalo na slovenské území. I tam museli tvrdě bojovat. A válka si vyžádala ještě mnoho lidských životů. Vladimír Beran velmi špatně vzpomíná na německé vojáky. Jak sám říká, do poslední chvíle se dopouštěli zvěrstev. K jednomu z nich došlo v době velmi tvrdých bojů v pohoří Malé Fatry.„Svinstvo Němci uměli dělat. Doposledka ho dělali. Když jsem byl u prvního praporu na hoře Minčol –  to byla ta kóta kolem 1300, naproti Strečnu, naproti těm lomům, co se tam esesáci tak dlouho drželi – šel jsem vystřídat jednoho spojaře. A když jsem tam došel, tak mi vojáci z druhého praporu říkali, že asi dvacet jedna z nich šlo na rozvědku, a ještě se nevrátili. Oni se schovali do sklepa jedné takové vilky a Němci je tam vymordovali. Oči, přirození, tak je vymordovali. Potom byli pochováni ve Vrútkách. Doposledka dělali ti hajzlové takový svinstvo,“vzpomíná pamětník.Zavražděných vojáků bylo dokonce čtyřiadvacet. Po překonání Malé Fatry vojska zamířila na Moravu, kde se Vladimír Beran také dozvěděl o konci války. Následovalo defilé v Praze a přeřazení do Žatce, kde měl s dalšími vojáky za úkol zajišťovat poštovní spojení. Než ho demobilizovali, strávil ještě asi měsíc v Bitozevsi.

Návrat na Volyň a život ve Staré Červené Vodě

Po odchodu z armády se rozhodl pro návrat na Volyň. Tam ale panoval strach a násilí. Banderovci neustále stupňovali tlak na české obyvatelstvo. Už se tam nedalo žít, a tak byla rodina ráda, že mohla reemigrovat do Československa. „Tam už to nebylo k vydržení. Jedni chodili rabovat, druhým se muselo odevzdávat povinně. Navzájem se potom zabíjeli.“ Ještě než odjeli, obsadili jejich hospodářství nově příchozí Ukrajinci, kteří se vrátili v rámci výměny obyvatelstva z Polska. I ti měli úplně jinou představu o Sovětském svazu. „Babka měla Stalina zabaleného v kufru, v hadrech. Jak ale přijela na nádraží, už by bývala jela zpátky. Už to prokoukla. Už byla vyléčená. Jenže to nešlo.“

Po příjezdu do Československa se i s rodiči usadil ve Staré Červené Vodě na Jesenicku. Dříve se jednalo o čistě německou obec, ale po odsunu ji dosídlilo obyvatelstvo z různých koutů republiky. Sousedé je příliš dobře nepřijali. Nazývali je Rusáky. „My jsme jim tady nesedli. Oni měli to hospodářství už vyhlídlý,“ dodává pamětník. Tyto neshody se ještě prohloubily se založením jednotného zemědělského družstva (JZD). Vstoupil do něj i Vladimír Beran, protože ze Sovětského svazu znal důsledky odmítnutí. Nedokázal ale přehlížet, co se v JZD děje. „Tam byl hrozný zmatek. Ti, co byli ve straně, kradli a falšovali účty. Chtěli hodně rychle zbohatnout. To byla všechno zlodějina… Já jsem tam neměl nic. Dva roky jsem tam dělal a nezaplatili za mě ani pojištění. Tam každej jenom poroučel.“ Vladimír Beran si to nenechával pro sebe a dával najevo své znechucení. Za to ho po dvou letech z JZD vyloučili. „Vyhodili mě pro nekladný postoj k JZD. Já jsem měl nekladný postoj? Ti, co kradli a neuměli dělat, ti měli kladný postoj? Večer schůzovali a ráno neměl jít kdo makat.“

Začal tedy soukromě hospodařit. To ale v té době nebylo vůbec lehké. Vyměřili mu ty nejhorší a nejvzdálenější pozemky. Často mu také sebrali jeho stroje s tím, že je potřebují v JZD, ale pak rezavěly za obcí. Sotva se mu začalo dařit, přišli za ním z vedení s prokurátorem, aby se vrátil zpět. „Musel jsem zatít zuby, protože kdybych byl otevřel hubu, tak jsem šel sedět. Skrz takový lidi, kteří nic neuměli, jenom někoho zavřít, já mám jít do vězení. Byly to svině.“ Neměl jinou možnost a do JZD se vrátil. „To se nedalo nic dělat. Život byl takový. Ať to bylo, jak to bylo,“ dodává pamětník. Jakmile se mu ale naskytla příležitost, odešel ze zemědělství a šel pracovat do řetězáren v České Vsi, kde zůstal až do penze. Vladimír Beran zemřel v roce 2014.

Pro Post Bellum v roce 2010 natočil a zpracoval:Vít Lucuk, e-mail: vitlucuk@seznam.cz.