Margita Beranová

„To bylo asi tak, že v tom osmatřicátým rodiče mýho otce odešli, protože byli oba Češi. Tak odešli právě do těch Zeměch. A přímo před tou vesnicí byly závory. Tady byly Sudety a tamto byl protektorát. Takže já jsem se scházela s babičkou a s dědečkem u těch závor. Já stála na jedný straně a babička s dědečkem na druhý straně a bavili jsme se přes závory, vlastně.“

„No a to jsem chtěla říct. Ti Rusáci chodili i do práce pod dozorem, tam byli vojáci. Ale ti Francouzi ne, ti chodili volně, ti mohli chodit, jak chtěli. A ti vždycky taky, když se hlásilo, že bude nálet, tak utíkali taky ven, do lesa. A tu noc toho 20. dubna v pětačtyřicátým taky utíkali ven a my taky jsme chtěli. Jenže pak jako to vždycky na nádraží byly sirény a hlásili, že jako konec, že nepřiletí. Tak my jsme se vrátili. Ale ti Francouzi... Jenže my jsme se vrátili a podívali jsme se z okna, viděli jsme, že shazujou ty stromečky, ono se tomu říká stromečky, to svítilo a tím si vyhražovali, kde budou shazovat bomby. A on tady ten nálet byl vlastně cílený na Poldovku a na dráhu, protože Chomutov byl velký železniční uzel v tý době. Tak my jsme honem utíkali do sklepa. U nás byly jenom dveře vyvrácený, okna všechny rozbitý tím tlakem, jak tam ty bomby padaly. Ale hodně těch Francouzů bylo ještě na cestě a ty to zabilo.“