Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Sylva Bernardová (* 1941)

• narodila se 27. února 1941

• zažila bombardování Brna v zimě roku 1944

• do osmi let žila s rodiči a sourozenci v Brně

• od roku 1948 žila v Jihlavě

• po jedenáctiletce navštěvovala večerní školu ekonomickou

• v srpnu 1968 pracovala jako administrativní pracovnice v Českém rozhlase

• podepsala petici Augustina Navrátila

• s manželem vychovali dvě děti

• v roce 2022 žila v Jihlavě

Padající bomby, ohlušující strach a nepochopení – to jsou vzpomínky na bombardování Brna v roce 1944, které zůstaly v Sylvě Bernardové dodnes. Válečný konflikt tehdy tříleté děvčátko nechápalo, navzdory nízkému věku si však hřmot bombardování pamatuje dodnes, stejně jako tatínkův hnědý kabát, kterým ji na poli přikryl, když se blížilo další nebezpečí náletů. „Hlavně ne válku,“ řekla prosebně během vzpomínání.

Válečné dny v Brně pak vystřídalo dětství strávené v Jihlavě, které se odehrávalo na pozadí komunistické totality. „V dětství jsem to tak nevnímala. Během normalizace bych ale podepsala všechno. Neprovokovali jsme, avšak nikdy jsme také neudělali nic, co by bylo proti našemu přesvědčení a víře,“ zmínila pamětnice.

Sylva Bernardová, rozená Běhanová, se narodila 27. února 1941 v Brně. Její tatínek František Běhan byl velmi vzdělaný člověk. „Uměl řadu světových jazyků a nějaký čas pracoval jako vyslanec Skloexportu, vozil hlavně do ciziny vzorky našeho krásného českého broušeného skla,“ vysvětlila Sylva. Později zůstal ve sklárnách na pozici návrháře a založil také Fond výtvarných umění. Maminka byla ženou v domácnosti. Společně žili v brněnském Králově Poli, v jednom z činžovních domů.

Rozezněly se sirény a my musely do kotelny

Jedna z nejstarších válečných vzpomínek Sylvy Bernardové je z cesty vlakem z Jihlavy. „Tatínek mě vezl s sebou. Najednou se ve vlaku rozlehl křik, někdo říkal, že letí hloubkaři. A my jsme začali utíkat ven do polí. Já jsem ale na sobě měla bílý králičí kožíšek od maminky a ten byl na poli moc vidět,“ vzpomínala pamětnice. Tatínek ji tak přikryl pod svůj vlastní kabát. „Já jsem tomu ale nechtěla rozumět a stále jsem vylézala ven,“ dodala Sylva.

Děsivé dětské vzpomínky pokračovaly s nálety Spojenců na Brno, které začaly už v zimě roku 1944. V té době byla maminka pamětnice těhotná. „Jednou jsem si doma hrála s klasickou dřevěnou kuchyňkou, jejíž součástí byl také malý nábytek. Dodnes ji mám živě před očima. Najednou se ale rozezněly sirény. Maminka mě popadla a řekla, že musíme do kotelny. Já jsem křičela, že chci ještě nábyteček uklidit, protože dvířka kuchyňky zůstala otevřená,“ popsala Sylva pro ni dodnes bolestivou událost.

S maminkou pak seběhly do kotelny, kde už se v té době ukrývali ostatní sousedé. „Byly slyšet strašné rány a plechové dveře se třásly a rachotily tak, že to ve mně vzbuzovalo hrůzu,“ vzpomínala pamětnice. Ostatním dospělým se tehdy tříleté děvenky zželelo a někdo z nich položil na hromadu uhlí kabát, na který pak Sylva ulehla a usnula.

Když později s maminkou vyšly z úkrytu, který jim poskytla kotelna v podzemí domu, podívala se Sylva z okna. „V silnici byla strašně obrovská jáma. Pamatuji si, že do ní scházeli a pak z ní zase vycházeli lidé a mně připadali jako trpaslíci. Maminka říkala, že naproti spadl dům, ale nevím, jestli je to pravda,“ dodala.

Tatínek toho dne nebyl doma a maminka prý o něho měla velký strach. Když se však vrátil k rodině, říkal, že v sutinách viděl spoustu krve. „Tehdy už jsem díky odřeným kolenům věděla, co je to krev. Ale pojem sutiny jsem neznala, a tak jsem tatínkovu sdělení nerozuměla,“ řekla Sylva.

Série bomb, které v zimě 1944 a na jaře 1945 na Brno spadly, si vyžádala okolo sedmi stovek mrtvých. Rodiče si uvědomovali, že brněnská metropole není bezpečným místem, a tak maminka se Sylvou odjely do Městce Králové u Poděbrad, kde žila maminčina sestra. „Tradovala se tam pověst, že kdo se dotkne bran Městce Králové, nezahyne. Nevím, jestli na to rodiče věřili, ale vím, že teta řekla, ať přijedeme, my jsme dorazily a maminka tam porodila,“ vyprávěla pamětnice o okolnostech narození své sestry. Z Městce Králové se tak zpátky do Brna za tatínkem vrátily ve třech.

Opilého Gottwalda chtěl tatínek vyhodit z rozhlasu

Skončila válka a zanedlouho nastoupila Sylva do jedné z brněnských škol. „Pamatuji si, jak jsme si četli o tom, že první prezident byl tatíček Masaryk, a všichni jsme také měli, zcela samozřejmě, náboženství. Chodili jsme do kostela Nejsvětější trojice a do parku,“ popisovala první školní léta.

Rodiče pamětnice sledovali únorové události roku 1948. „Otec si asi myslel, že snad nebude tak zle, ovšem brzy vystřízlivěl,“ popsala Sylva. Jednoho dne tatínek poslouchal rádio, ze kterého mluvil muž, který se zadrhával, koktal a dělal přestávky. Její tatínek byl zvyklý na souvislý projev, a tak neváhal a do rozhlasového vysílání zavolal a celým jménem se, jak se patří, představil. Redaktorovi prý řekl, ať od mikrofonu vyhodí toho značně opilého muže, že se to nedá poslouchat.

„Prosím vás, uklidněte se, jedná se o ministerského předsedu Klementa Gottwalda,“ mírnil vášně hlas na druhém konci sluchátka. Rodiče pak prý čekali, co se stane, zdali tatínka onen redaktor udá. „Byl to zřejmě velice slušný člověk, protože podle jména by si bývali našli každého. Nestalo se nic,“ popsala dnes už s lehkým úsměvem Sylva Bernardová.

V létě roku 1948 pamětnici zemřel jihlavský dědeček. Rodina se rozhodla, že se přestěhuje za babičkou do Jihlavy, která by jinak v domě zůstala sama. Sylva zde hned na podzim nastoupila do třetí třídy, z učebnic zmizel tatíček Masaryk, kroužek náboženství už nebyl samozřejmostí a opatrná musela být rodina také při pravidelné návštěvě kostela.

Sylva zde měla i jednu německou spolužačku, která s rodinou ve městě zůstala i po odsunu. „Jmenovala se Nela. Moje maminka s ní měla tvrdou debatu. Dívka popírala německé zločiny, nechtěla věřit tomu, co jí moje maminka vyprávěla. Ve druhé polovině padesátých let se pak s rodiči odstěhovala do Německa a od té doby o ní vůbec nic nevím,“ uvedla pamětnice.

Nevyzrála pro členství ve straně

Po jedenáctiletce si Sylva Bernardová udělala večerní školu ekonomickou a do prvního zaměstnání nastoupila jako úřednice ve stavebnictví. Později pracovala také v Českém rozhlase v úseku administrativy, kde ji zastihly srpnové události roku 1968. „Slyšela jsem tehdy, co se vysílalo, jak se jednotlivé rozhlasy zapojovaly a jak se redaktoři snažili čelit sovětské okupaci,“ vzpomínala pamětnice.

Také Sylvu Bernardovou komunisté lákali do strany. „Tehdy jsem řekla, že ještě nejsem vyzrálá a natolik vyspělá, abych toho byla hodna. Vedoucí se zašklebil a dal mi pokoj,“ popsala situaci pamětnice. S manželem nijak neprovokovali, avšak netajili se svou vírou. I to byl důvod, proč prý měla Sylva Bernardová v posudku napsáno: nezařazovat do kádrových rezerv. „Mně to bylo k smíchu, protože já jsem po žádné funkci netoužila,“ zasmála se.

Charta 77 se k Sylvě Bernardové nedostala. „Já bych ji bývala i podepsala, pak se ke mně ale dostala petice Augustina Navrátila. To byl průlom a toho jsme se nebáli,“ popsala.

Svobodné volby: Měli jsme strach, aby se to nezvrtlo

Listopadovou revoluci roku 1989 přijali s manželem s euforií a nadšením. „Během prvních svobodných voleb jsem se stala předsedkyní volební komise. Vím, že to bylo v hasičárně a že jsme měli strach, aby se něco nezvrtlo, a tak jsme tam přes noc spali,“ vzpomínala na tehdejší atmosféru pamětnice.

Bezprostředně po volbách však přišlo vystřízlivění. Vypukla totiž aféra okolo osoby Josefa Bartončíka, tehdejšího náměstka ministra vnitra, který v roce 1990 čelil obvinění ze spolupráce se Státní bezpečností.

Sylva Bernardová v roce 2022 žila v Jihlavě, věnovala se rodině a byla také aktivní členkou hnutí Pro život, které v Jihlavě pomáhala v devadesátých letech zakládat.