Sylva Bernardová

„Tatínek poslouchal rádio a tam mluvil člověk, který se zadrhával, koktal a dělal přestávky. Náš taťka, jak byl zvyklý na souvislý projev, tak do rozhlasu zavolal, a jak se slušelo, představil se celým jménem. A říkal redaktorovi, ať vyhodí toho ožralého chlapa od mikrofonu, že se to nedá poslouchat. Pan redaktor mu řekl, ať se uklidní, že se jedná o pana ministerského předsedu Klementa Gottwalda. Potom jsme si říkali, co nastane. Ze začátku taťka strach neměl, ale pak jsme se báli, že nás ten redaktor udá a někdo přijde, ale nestalo se nic. Pan redaktor byl zřejmě velice slušný člověk. Protože podle jména by si bývali našli každého.“

„Jednou jsem si doma hrála s klasickou dřevěnou kuchyňkou, která kdysi bývala. Měla stůl, myčák, židličky... Dodnes ji mám živě před očima. Najednou zazněly sirény, maminka mě popadla a řekla mi, že musíme do kotelny. A já jsem křičela, že chci ještě nábyteček uklidit, dvířka zůstala otevřená. Maminka řekla, že ne, popadla mě do náručí a utíkaly jsme do kotelny. Tam už bylo dost lidí a hromada uhlí. Byly slyšet strašné rány a plechové dveře se třásly a rachotily tak, že to ve mně vzbuzovalo hrůzu. Vím určitě, že jsem brečela a že mě lidé utěšovali a položili nějaký starý kabát na to uhlí a tam mě nechali, abych usnula. Já jsem to snad nějak zaspala, ale to už nevím.“