Jitka Bernardyová

„Pak stejně nastalo takové špatné období. Maminka onemocněla rakovinou krve, musela do nemocnice. A právě tenhle pan plukovník Wesely, s nímž si otec ještě i dopisoval, tak vím, že když doktoři v plzeňské nemocnici někdy v lednu čtyřicet šest projevili takové přání, že možná by mamině pomohl penicilin, který byl u nás ještě nedostupný, tak on opravdu, otec mu to napsal, a on jel tam, co bydleli v Kalifornii v Palu Altu, u San Francisca myslím je to, tak jel přes celou Ameriku do Chicaga, kde byla továrna na penicilin pro armádní účely. Jako už sice penzionovaný, ale plukovník, dostal tu dávku penicilinu, poslal nám ji, ovšem na rakovinu krve nepůsobila. Takže bylo to bohužel bez efektu, ale bylo to určitě moc hezké, že takhle se snažil nám taky pomoct. Pak bohužel ale přišel rok čtyřicet osm a tak, jak to všichni známe, to znamená všechny styky se Západem byly velice podezřelé, tak bohužel rodiče všechny tyhle památky a korespondenci a adresy asi zlikvidovali.“

„Tvrdilo se, že je hlášený velký nálet nejen na Plzeň, na Škodovku, na to jsme byli zvyklí, plzeňské nádraží už bylo rozbombardované, Škodovka rozbombardovaná, ale že bude nálet na Rokycany, kde se dost kumulovaly vojenské vlaky s municí a projížděly tudy. Tak otec přiběhl domů a říkal: ‚Zdá se, že opravdu k něčemu dojde, pojedeme pryč.‘ Tak jsme narychlo sbalili to nejnutnější, malý dětský žebřiňáček, všichni jsme měli kola, moje starší sestra, které bylo tenkrát patnáct, mně bylo necelých dvanáct, maminka. Měli jsme asi šest psů. Tím, jak otec byl lesník, tak to byli všechno jednak jezevčíci, jednak ohaři. A ti jezevčíci měli zrovna štěňata, tak vím, že jsem měla v košíku na kole osm štěňátek. Na žebřiňáčku byly nějaké peřiny naložené, to nejnutnější. A táhli jsme z Rokycan ven, tam je vrch Kotel, kde jsme se rozhodli, že přenocujeme, protože už byl večer. A s námi táhli, jako takový malý tábor posuvný, sousedi a známí. Mohlo nás být patnáct šestnáct lidí. A tam na tom Kotli byl malý lomeček s boudou a v té boudě se ubytovaly ženy a děti, muži rozdělali veliký oheň a u toho se sedělo. Měli jsme výhled na Rokycany a čekali jsme, jestli přiletí ta letadla. Nepřiletěla.“

„Koncem dubna... otec dojížděl na kole do Rokycan na lesní úřad, přijel takhle odpoledne a říkal: ‚Tady nedaleko je jiná vesnice, Mokrouše, a tam na kraji lesa prý jsou americké tanky.‘ Tak já jsem chytla kolo a že jedu taky. Oba jsme s tatínkem jeli tam se podívat a opravdu jsme tam našli, já už si pamatuji tank jenom jeden, ale možná jich bylo víc. Byla to taková úplně první výsadka Pattonovy a Harmonovy armády. Harmon byl nižší velitel pod generálem Pattonem. A tam jsme se strašně radovali. Velitelem toho tanku vím, že byl americký Polák, takže jsme mluvili takovou slovanštinou trochu. Mám z toho i jeden obrázek, kde tatínek s místními kluky mokroušskými vylezli na tank, a bylo to velice přátelské setkání.“