Hana Bicencová

* 1938

  • „Rodiče odvezli, my jsme nevěděli kam, na jak dlouho, co bude dál. Ještě než řekli mým rodičům, že pojedou pryč, přišli předseda JZD a jeho spolupracovníci. Tenkrát byl předsedou pan Zbudil a ve dveřích řekl: ,Tak my si jdem pro ten dobytek.’ Odvedli všechna zvířata do JZD, slepice do pytlů, ty prý tam udusily, no všecko, protože byl říjen, bylo obilí na sýpce, seno nasušeno, všechno, no prostě všechno vzali. Náš dům zamkli a já jsem byla u babičky. Během týdne přijela doktorka Němcová, sociální pracovnice z Třeboně a vezla mě do dětského domova, říkala, že babička, tatínkova maminka, ta byla úžasná, dodnes na ni vzpomínám, by mě nevychovala v socialistickém duchu. Ta by mě určitě v socialistickém duchu nevychovala, určitě ne, ani nikdo jiný. A tak jsem se dostala do Vodňan. To byl pro mě docela šok, protože já jsem o těchto zařízeních celkem nevěděla, my jsme žili v pohodě.“

  • „Pamatuji si, že od rybářů jsme byli v Praze na kulturním zájezdu, bylo to na celý den. Ráno jsme jeli autobusem, celý den jsme se věnovali svým zálibám a večer jsme měli lístky na estrádu. Konala se v nějaké pasáži, nevím přesně kde.“ „Bylo to o víkendu?“ „Ne, myslím, že to byl pátek. Těsně před vyvrcholením té revoluce. A byla jsem s mým manželem u domu potravin, naproti soše svatého Václava, bokem jsme stáli opřeni o zeď domu potravin. Od Můstku nahoru šel dav lidí, to vidím jako dneska, dav lidí se blížil nahoru od Můstku. Nahoře pod sochou svatého Václava řada bílých helem, policajti měli v ruce pendreky, stáli v té řadě, my byli přilepeni zády na zeď a nevěděli jsme, co se bude dít. To jsme nevěděli, že ty různé protesty, že je stříkali vodou a podobně, když byl Palachův týden a tak. Podrobnosti jsme o tom nevěděli, to se do zpráv nedávalo. Takže jsme viděli, jak se dav přibližuje nahoru, ty bílý helmy se potom rozběhly dolů proti nim. Bylo to kruté. Strašné rozčarování pro nás. Samozřejmě večer žádný program nebyl a pak se jelo domů, když jsme se setkali. Každý měl srdce až v krku, protože vidět to na vlastní oči bylo něco strašného, co jsme z televize neznali, nevěděli jsme o tom, že se toto už odehrává.“

  • „Když jsme psali příběhy dcer politických vězňů padesátých let a inženýrka Zuzana Vittvarová se mě ptala: ,Haničko, řekni mi, co bylo pro tebe nejtěžší v té době?’ Tak jsem prošla mnoho termínů a mnoho situací. A nakonec jsem došla k tomu, že ztráta domova. Ztráta domova je hrozná. Později, když jsem byla v invalidním důchodu, jsem zpracovávala rodokmen. Mám zpracovaný rodokmen a náš rod tam byl tři sta let zpátky, ten rod tam byl zakořeněný. Vztah k minulosti, to se v rodině pěstovalo, z dědy na syna a na děti. Museli jsme se všichni zapojovat do práce. To tak prostě bylo.“

  • „Někdy jsem dostala povolení k návštěvě. Bylo to hodně traumatizující, protože jsem jela v půl desátý večer z Hlavního nádraží z Prahy do Dolního Žďáru. Tam jsme byli asi ráno ve čtyři hodiny a to byli vždycky ti v uvozovkách postižení příbuzní, kteří tam na ty návštěvy jezdívali za těmi členy rodiny. A vzpomínám si, že tam byla taková dřevěná podlouhlá bouda. Přijel autobus s vězni. Pak nás vyvolávali a vevnitř, ne že bychom seděli u stolu, to ne. Byla tam taková stěna, dole dřevěná, nahoře skleněná, asi ve výši úst byl skleněný otvor třeba průměr 20 cm. Tak jsme si směli povídat. Já, většinou mi tekly slzy. Nemohli jsme si ani podat ruku. Tatínek říkal: ,Uč se, buď hodná, poslouchej.’ Co mi mohl jiného říct. To byl bachař, pes, bachař, pes, vězeň, bachař, pes, vězeň, vždycky nás v té řadě asi pět, šest. Dneska už si to blíže nepromítnu. A to trvalo dejme tomu čtvrt hodiny. A byl konec návštěv. Zase jsme se vystřídali a mohli jsme jet domů. Zase jsme se někam přesunuli a zase vlakem. Bylo to, že jsme se viděli, ale to trauma bylo moc těžký, moc těžký. A bratr byl mladý a když vezmete, že ten měl před sebou 15 let, tak to je v nedohlednu tenkrát. A potom si vzpomínám, že byl 28. říjen, vyhlášení republiky a my jsme byli vlastenecky vychovaní z domova. Bratr pak vyprávěl, že namalovali, bratr nebo někdo z jeho přátel, československou vlaječku a dali ji na zeď a Jenda za to byl v Leopoldově za trest. V Leopoldově, to byla taková tvrz, kterou znám až z pozdějších dokumentů. Nikdy jsme za ním nesměli se podívat, nikdy, v tom Leopoldově jsme nikdy nebyli celý rok. Až když se zase z toho trestu vrátil do Jáchymova, zase na ten uran.“

  • „Byl čtvrtek 12. května 1960 a vrátil se můj bratr z Jáchymova na podmínečné propuštění. Bylo to radostné, bylo to smutné, bylo to také těžké období. Protože můj tatínek, ten ty komunisty nesnášel, nesnášel, on je kritizoval a nesnášel je. Vzpomínám si, že tatínek s bratrem Jendou seděli na lavičce na zahradě, určitě probírali Jáchymov, oni dva spolu, celá ta léta, která tam prožili, lidi, které tam potkali a znali, tam byly i různé úžasné osobnosti. Čtvrtek, pátek, sobota a v neděli byla ve Stříbřeci pouť, tam je kostel zasvěcený svatému Janu Nepomuckému. Já jsem byla ve vysokém stupni těhotenství, čekala jsem Evičku a byla jsem s tatínkem v kostele na mši. Maminka byla doma, vařila, dcerka Hanička byla doma a byla tam i sestra s rodinou. Byl to takový sváteční pouťový den. Když si to teď promítám, spíš to vidím hodně smutně. Byl to takový spíš rozlučkový den, na rozloučení, tak si to dnes promítám. Protože v pondělí ráno, 16. května 1960, bylo asi 6 hodin, přišla maminka a říkala: ,Děti, něco se stalo, něco se stalo!’ My jsme nevěděli, co se stalo. Tatínek si vzal život. Tatínek si vzal život, protože věděl, že by se neudržel nekritizovat ty komunisty, on to věděl. Jenda, můj bratr, když jsme si pak o tom povídali, tak vzpomínal, jak mu říkal: ,Tatí, prosím tě, neříkej to, nech je na pokoji, víš, že nás sledujou, a já už tam nechci, já už tam nechci.’ A tatínek, aby tomu předešel, jinak byl zdravý jako řípa, táta náš, tak udělal tenhle krok, ale vím že takových lidí hodně dohnali k té sebevraždě, hodně, ta doba. Takže my jsme prošli tímhle těžkým obdobím.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    České Budějovice, 19.07.2019

    (audio)
    délka: 01:22:37
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Jihočeský kraj
  • 2

    České Budějovice, 09.09.2019

    (audio)
    délka: 34:57
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Jihočeský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Nejhorší je ztráta domova.

Hana Bicencová, 1956
Tuto fotografii zaslala Hana v roce 1956 do vězení bratrovi Janovi a na zadní stranu připsala: "Jandulko, poznáváš mě?" Zadní strana fotografie dále obsahuje jméno bratra Jana Lišky a jeho vězeňské číslo AO 16 978 a razítko "POVOLENO do 30. října 1956". Vězni u sebe mohli mít fotografii blízkých jen po určité období. Zadní strana fotografie je uložena v dodatečných materiálech.
Hana Bicencová, 1956 Tuto fotografii zaslala Hana v roce 1956 do vězení bratrovi Janovi a na zadní stranu připsala: "Jandulko, poznáváš mě?" Zadní strana fotografie dále obsahuje jméno bratra Jana Lišky a jeho vězeňské číslo AO 16 978 a razítko "POVOLENO do 30. října 1956". Vězni u sebe mohli mít fotografii blízkých jen po určité období. Zadní strana fotografie je uložena v dodatečných materiálech.
zdroj: Archiv pamětníka

Hana Bicencová, rozená Lišková, se narodila 22. října 1938 v obci Stříbřec v okrese Jindřichův Hradec jako nejmladší ze tří dětí. Její rodiče, Jan a Marie Liškovi, vlastnili menší statek ve Stříbřci. Svědkyně vystudovala základní školu ve Stříbřci a poté studovala střední školu ve Stráži nad Nežárkou. Její bratr, Jan Liška, byl v učení na kuchaře v Táboře od roku 1947, kde se spřátelil se spolužákem Alexandrem Bělohlávkem. Ten uprchl do zahraničí v roce 1951. V létě 1952 ilegálně překročil hranici zpět do Československa a strávil noc v rodině Liškových ve Stříbřci. Hana neměla ponětí o jeho pobytu v zahraničí, takže byla překvapená, když státní policie dorazila 6. října 1952 a zatkla její rodiče. V té době byl zatčen také její bratr Jan. Za Hanou přišla sociální pracovnice a odvedla ji do dětského domova ve Vodňanech. Během svého pobytu velmi trpěla. Dne 16. června 1953 byli oba rodiče bezpodmínečně odsouzeni ke čtyřletému vězení za protiprávní činnost. Její bratr Jan Liška odešel od soudu s patnáctiletým trestem a byl také potrestán zabavením majetku. Přestože svědkyně absolvovala základní školu ve Vodňanech s vynikajícími výsledky, byla poslána na odborné učiliště v Červeném Letově v Praze, kde se vyškolila jako nástrojařka. V důsledku osamělosti, stresu a duševních potíží v dětském domově a učilišti začala trpět svědkyně nervovými a epileptickými záchvaty. Po vyučení pracovala na katedře technického kreslení v Červeném Letově. V březnu 1955 byla matka svědkyně podmínečně propuštěna pro dobré chování. Společně se vrátili do Stříbřce. Bydleli ve svém domě, který pak patřil místnímu národnímu výboru (MNV) a museli platit nájemné. Její matka pracovala v jednotném zemědělském družstvu. Hana si našla práci v továrně na výrobu dřevěných hraček ve Stráži nad Nežárkou. V roce 1956 se oženila s Jaroslavem Bicencem. Narodily se dvě dcery. Její otec Jan Liška se na jaře 1956 vrátil z vězení na podmínku. V květnu 1960 dostal také bratr Jan podmínečné propuštění. Krátce nato spáchal otec Jan Liška sebevraždu. V roce 1964 obdržela rodina Liškova od MNV rozkaz vystěhovat se ze svého „domu“ ve Stříbřci a poté se přestěhovala do Třeboně, kde pamětnice začala pracovat jako prodavač obchodu s potravinami od roku 1965. V roce 1967 MNV dům pamětnice ve Stříbřci nechal zbořit. V květnu 1973 zemřela matka pamětnice. Bratr Jaroslav zemřel v roce 1987. Od roku 1988 je pamětnice v plném invalidním důchodu. Po roce 1989 byla Hana rehabilitována. Dostala zpět půdu patřící rodině v restituci. Po roce 2000 se Hana podařilo získat finanční kompenzaci za zbořený rodný dům ve Stříbřci, která činila 450 000 korun. Dne 20. března 2007 Hana ovdověla. V roce 2019 žila sama v bytě v Třeboni.