Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hana Bicencová (* 1938)

• narozena 22. října 1938 ve Stříbřci na Třeboňsku

• 1953 otec Jan Liška, matka Marie Lišková a bratr Jan Liška podmíněně odsouzeni za protiprávní činnost

• umístěna v sirotčinci ve Vodňanech

• vyučila se nástrojářkou v Červeném Letově

• v roce 1955 se vrátila do svého rodného Stříbřce

• otec spáchal sebevraždu krátce po propuštění z vězení

• v roce 1964 se rodina přestěhovala ze Stříbrce do Třeboně a rodinný dům byl zbořen

• pracoval v potravinářském podniku Pramen v Třeboni

• od roku 1988 v plné invaliditě

• po pádu komunistického režimu byli rodinní příslušníci rehabilitováni

Hana Bicencová, rozená Lišková, se narodila 22. října 1938 v obci Stříbřec v okrese Jindřichův Hradec. Byla nejmladší ze třech dětí, měla o tři roky starší sestru Marii a o šest let staršího bratra Jana. Otec Jan Liška a matka Marie Lišková vlastnili ve Stříbřeci menší zemědělskou usedlost, děděnou v rodině Liškových z generace na generaci. Kromě péče o hospodářství pracoval otec Jan Liška příležitostně na stavbě silnic, vypomáhal i u větších sedláků. Pamětnice absolvovala pětiletou obecnou školu ve Stříbřeci a pokračovala na měšťanské škole ve Stráži nad Nežárkou.

Rodinný přítel Alexandr Bělohlávek

Hanin bratr Jan se od roku 1947 učil kuchařem v Táboře v hotelu Znamenáček. V učení se sblížil se spolužákem Alexandrem Bělohlávkem. Alexandr Bělohlávek pocházel až ze vzdálené Kopřivnice, rád tedy přijal nabídku rodiny Liškových a během učení často trávil neděle v jejich usedlosti ve Stříbřeci. Po vyučení pokračovali Jan Liška a Alexandr Bělohlávek ve studiu na hotelové škole v Písku. Studium ukončili někdy v letech 1950 či 1951 a bratr Jan začal pracovat v Karlových Varech, kde vařil v hotelu Pošta. Pamětnice si nevzpomíná, kam se po škole vydal Alexandr Bělohlávek. Liškovým se však svěřil, že v zemi, v níž po únoru 1948 vládli komunisté, nechce žít. 
Hanina sestra Marie se v roce 1951 vdala a krátce nato otěhotněla. Její manžel Karel Vavřinovský plnil v té době základní vojenskou službu, a tak zůstávala bydlet u svých rodičů ve Stříbřeci. 

V létě roku 1952 navštívil Alexandr Bělohlávek rodinu Liškových a přespal u nich. Hana si pamatuje, jak vysvětloval, že míří vandrovat po Šumavě. Ve skutečnosti se Alexandr Bělohlávek vracel z pobytu v zahraničí (pravděpodobně Rakouska či Německa), kam uprchl v roce 1951. Ilegálně překročil hranice a vrátil se zpět do Československa. V té době byl již s velkou pravděpodobností sledován Státní bezpečností. Ze Stříbřece pokračoval Alexandr Bělohlávek za Janem Liškou do Karlových Varů, kde se s ním a také s dalším rodákem ze Stříbřece Rudolfem Lískovcem setkal. 

Konec šťastné rodiny

Bylo pondělí 6. října 1952 šest hodin ráno, když do domu rodiny Liškových ve Stříbřeci dorazila Státní bezpečnost a začala provádět domovní prohlídku. Během prohlídky přišel k Liškovým i předseda jednotného zemědělského družstva (JZD) ve Stříbřeci Zbudil s několika spolupracovníky. Soudruh Zbudil krátce oznámil: „Tak my si jdem pro ten dobytek!“ a se svými kolegy odvedl dobytek i veškeré zvířectvo, jež dosud patřili Liškovým. V osm hodin tajní policisté zapečetili dům a rodiče odvezli. V té době byl již zadržen i Hanin bratr Jan, rodina o jeho zatčení však nic nevěděla. Hana ten den nestihla školní autobus a šla ke své babičce z otcovy strany Julii Liškové, která bydlela s rodinou otcova bratra Jaroslava Lišky ve vedlejší chalupě. Sestra Marie byla tehdy v šestinedělí a s třítýdenním miminkem odešla k rodičům manžela Karla Vavřinovského do nedalekých Libořezů.

Dětský domov

Po týdnu stráveném u babičky Julie si pro Hanu přišla JUDr. Marta Němcová ze sociálního odboru a Hana byla předána do dětského domova ve Vodňanech. „Důvodem byla skutečnost, že babička by mne nevychovala v socialistickém duchu,“ cituje JUDr. Němcovou pamětnice. V dětském domově strávila Hana osamocená a smutná téměř celý rok. Ačkoliv se k ní personál domova choval slušně, Hana velmi trpěla. „Dost jsem brečela, těžko jsem se s tím vyrovnávala, já jsem nevěděla, kde je maminka,“ popisuje pamětnice. Dlouhou dobu neměla žádné informace o svých rodičích a bratrovi.
Po dobu pobytu v dětském domově byla Hana také ve finanční tísni. Všechny její věci zůstaly v zapečetěném stavení. Halenku na první foto na občanský průkaz jí musela půjčit vychovatelka z dětského domova. Za babičkou směla pouze v případě, že sehnali peníze na vlak a autobus. 
Jednoho dne oznámila vychovatelka Haně, že do domova za ní přišla návštěva. „Mně to bylo divný, kdo by za mnou přijel, a ona to byla paní Honsová,“ vzpomíná pamětnice. Rodina Boženy Honsové pocházela z Vestce u Nymburka a během kolektivizace byli vystěhováni do Stříbřece, kde byli nuceni pobývat v nuzné pastoušce bez elektřiny. Rodiče pamětnice se s Honsovými zdravili a názorově shodovali.
Božena Honsová požádala ředitele dětského domova Jiřího Vobrubu, zda by Hana mohla trávit víkendy u rodiny Honsových v Milenovicích u Vodňan, kde v té době bydleli. Ředitel Jiří Obruba Haně víkendové pobyty u Honsových povolil. 
Paní Božena Honsová Haně také pomohla zjistit, kde jsou její rodiče. Dne 26. dubna 1953 zaslali kanceláři prezidenta republiky dopis, v němž žádali o vysvětlení, co se s Hančinými rodiči stalo. V dopise od generální prokuratury v Praze ze dne 26. května 1953 si Hana přečetla následující sdělení: „Krajská prokuratura v Plzni podala na oba vaše rodiče a bratra žalobu pro protistátní jednání.“ Po téměř osmi měsících se Hana dozvěděla, co se s jejími rodiči a bratrem stalo.

Rozsudek

Dne 16. června 1953 byli oba rodiče Marie Lišková a Jan Liška odsouzeni za úmyslnou pomoc k spáchání trestného činu napomáhání vyzvídání státního tajemství v úmyslu vyzradit je cizí moci k trestu odnětí svobody na čtyři roky, bratr Jan Liška odešel od soudu s trestem patnácti let. Dalšími odsouzenými v tomto procesu byli Alexandr Bělohlávek (odsouzen na osmnáct let) a Rudolf Lískovec (odsouzen na deset let). Zároveň byli všichni odsouzeni ke ztrátě čestných práv občanských a k propadnutí majetku. Hned po výkonu trestu zaslal prokurátor Haně strohý dopis následujícího znění: „Na Tvůj dotaz Ti sdělujeme, že Tvoji rodiče a bratr byli odsouzeni zdejším soudem. Můžeš jim psát na adresu, na kterou píšeš Tvému otci. Oni Ti rovněž mohou psát.“

Rudý Letov

Základní školu ve Vodňanech ukončila pamětnice s výborným prospěchem, jejím snem bylo studovat. Nikdo se jí však neptal, na jaké škole by chtěla pokračovat a byla poslána do Rudého Letova v Letňanech u Prahy učit se v odborném učilišti státních pracovních záloh nástrojařkou. V učilišti poskytovali ubytování a stravu zdarma, učni však museli po dokončení vzdělání zůstat ve státních pracovních zálohách a ve státem určených podnicích pracovat po dobu třech až pěti let. Když v Rudém Letově zjistili Haninu materiální situaci, požádali o vynětí Haniných svršků z propadnutí majetku. Hana tak po dvou letech získala zpět své oblečení.

Návštěvy vězení

Otec a bratr ve výkonu trestu těžce dřeli v uranových dolech, za tuto práci získávali drobnou odměnu a mohli tak Haně přispívat na nejnutnější výdaje. Hana mohla svým blízkým psát, často však z odpovědí pochopila, že její dopis nedostali. Kromě dopisování směla pamětnice občas rodiče a bratra navštívit. „Bylo to hodně traumatizující, protože jsem jela v půl desátý večer z Hlavního nádraží z Prahy do Dolního Žďáru. Tam jsme byli ráno asi ve čtyři hodiny, a to byli vždycky ti v uvozovkách postižení příbuzní, kteří tam na ty návštěvy jezdívali za těmi členy rodiny. A vzpomínám si, že tam byla taková dřevěná podlouhlá bouda. Přijel autobus s vězni. Pak nás vyvolávali a vevnitř, ne že bychom seděli u stolu, to ne. Byla tam taková stěna, dole dřevěná, nahoře skleněná, asi ve výši úst byl skleněný otvor, třeba o průměru dvacet centimetrů. Tak jsme si směli povídat. Já, většinou mi tekly slzy. Nemohli jsme si ani podat ruku. Tatínek říkal: ,Uč se, buď hodná, poslouchej.’ Co mi mohl jiného říct. To byl bachař, pes, bachař, pes, vězeň, bachař, pes, vězeň, vždycky nás v té řadě asi pět, šest. Dneska už si to blíže nepromítnu. A to trvalo dejme tomu čtvrt hodiny. A byl konec návštěv. Zase jsme se vystřídali a mohli jsme jet domů. Zase jsme se někam přesunuli a zase vlakem. Bylo to, že jsme se viděli, ale to trauma bylo moc těžký, moc těžký.“ Z návštěv matky si Hana vozila drobné dárky vyrobené tajně ve vězení (například miniatury z obalu na zubní pastu). Pamětnice je dodnes pečlivě schovává.
Bratr Jan strávil část trestu i v Leopoldově, kde ho rodina nesměla navštívit vůbec. 
„A potom si vzpomínám, že byl 28. říjen, vyhlášení republiky a my jsme byli vlastenecky vychovaní z domova. Bratr pak vyprávěl, že namalovali, bratr nebo někdo z jeho přátel, československou vlaječku a dali ji na zeď a Jenda za to byl v Leopoldově za trest. V Leopoldově, to byla taková tvrz, kterou znám až z pozdějších dokumentů. Nikdy jsme za ním nesměli se podívat, nikdy, v tom Leopoldově jsme nikdy nebyli, celý rok. Až když se z toho trestu vrátil do Jáchymova, zase na ten uran.“

Během dvouleté učební doby v Rudém Letově navštívila Hanu Státní bezpečnost a odvezla ji na výslech do Bartolomějské ulice. Cílem policie bylo zjistit, zda se rodina nesnaží někoho z vězení kontaktovat.
Díky osamocení, stresu a psychickému strádání v dětském domově ve Vodňanech a později i na učilišti v Rudém Letově se u pamětnice objevily nervové a epileptické záchvaty a další zdravotní potíže. Hana se s odsouzením rodinných příslušníků, především maminky, nedokázala smířit. Její dvě žádosti o milost pro matku Marii Liškovou z května a října 1954 však byly zamítnuty. 

Návrat do rodné vsi

Po vyučení zůstala Hana v Rudém Letově. Kvůli špatnému zdravotnímu stavu pracovala v oddělení technických výkresů. Jednoho dne v březnu roku 1955 čekala před vrátnicí továrny na pamětnici matka Marie Lišková, neboť byla pro dobré chování podmínečně propuštěna. Ve věznicích v Horšovském Týně, Minkovicích u Liberce a Horním Jatově na Slovensku strávila maminka dva a půl roku. Hana toužila vrátit se domů do Stříbřece. Podařilo se jí získat propuštění ze státních záloh ze zdravotních důvodů. Mohla tak za maminkou domů do rodné vsi. Místní národní výbor (MNV) jim umožnil bydlet v „jejich“ stavení, musely však platit nájemné, neboť dům jim již nepatřil. Matka pamětnice povinně pracovala v JZD ve Stříbřeci. Byla to podmínka podmínečného propuštění. Za práci dostávala velmi nízký plat. Hana našla zaměstnání v malírně továrny na dřevěné hračky výrobního družstva JAS ve Stráži nad Nežárkou. Dále se zhoršovaly její zdravotní potíže, měla časté záněty průdušek a první projevy počínajícího astmatu. Vše zhoršovalo vdechování výparů z barev v malírně.

V květnu 1956 se pamětnice seznámila se svým budoucím manželem Jaroslavem Bicencem. Pocházel ze selské rodiny z obce Mláka u Třeboně. Statek Jaroslavových rodičů byl kolektivizován a on absolvoval vojenskou službu u Pomocných technických praporů. Po jejím dokončení povinně pracoval ve Strojní traktorové stanici ve Stříbřeci. Dne 15. prosince 1956 měli Hana a Jaroslav sňatek v Třeboni. Narodily se jim dvě dcery, starší Hana v roce 1957 a mladší Eva v roce 1960.

Otec Jan Liška se vrátil z vězení na podmínečné propuštění na jaře 1956. Tehdy mu bylo 42 let. V uranových  dolech na Jáchymovsku strávil tři a půl roku. O podmínkách věznění s rodinou nemohl mluvit. Podepsání mlčenlivosti bylo součástí podmínečného propuštění. Ve vězení přišel mimo jiné o všechny zuby. Ve čtvrtek 12. května 1960 byl podmínečně propuštěn bratr Jan. V komunistickém kriminále prožil celkem osm let.

Po dlouhé době se mohla sejít celá rodina Liškových. Jak popisuje pamětnice, těžkému období však ještě nebyl konec. „V pondělí ráno, 16. května 1960, bylo asi šest hodin, přišla maminka a říkala: ,Děti, něco se stalo, něco se stalo!’ My jsme nevěděli, co se stalo. Tatínek si vzal život, protože věděl, že by se neudržel nekritizovat ty komunisty, on to věděl. Jenda, můj bratr, když jsme si pak o tom povídali, tak vzpomínal, jak mu říkal: ,Tati, prosím tě, neříkej to, nech je na pokoji, víš, že nás sledujou, a já už tam nechci.’ A tatínek, aby tomu předešel, jinak byl zdravý jako řípa, táta náš, tak udělal tenhle krok.“ Po smrti manžela byl matce Marii Liškové vyměřen vdovský důchod ve výši 490 Kčs. Tento byl státem po roce 1968 snížen na 190 Kčs. Důvodem snížení bylo dřívější trestní stíhaní obou manželů.

Ztráta domova

Vzhledem k tomu, že v JZD ve Stříbřeci nebylo přes zimu dostatek práce, získal manžel pamětnice Jaroslav Bicenc povolení pracovat jako řidič nákladního auta u Státního rybářství v Třeboni, nejdříve brigádně, později trvale. Tamtéž začala jako uklízečka pracovat i matka pamětnice Marie Lišková. V roce 1964 dostali Liškovi od MNV příkaz k vystěhování z „jejich“ domu ve Stříbřeci. Byl jim přidělen byt v Třeboni, kam se přestěhovali.
Od roku 1965 začala pamětnice pracovat jako nevyučená prodavačka v prodejně potravin Pramen v Třeboni s nástupní měsíční mzdou 645 korun včetně osobního ohodnocení. Po čtyřech letech si směla udělat výuční list a později i zkoušky na vedoucí, plat se jí postupně mírně zvyšoval.  Rodný dům pamětnice ve Stříbřeci nechal MNV v roce 1967 zbořit. Parcela byla rozdělena. Jednu část si za výhodnou cenu 1 Kčs za metr čtvereční odkoupil i tehdejší předseda MNV Bauer. 

Zemřeli předčasně

V květnu 1973 zemřela matka pamětnice Marie Lišková ve věku šedesáti dvou let. Bratr Jaroslav pracoval po svém propuštění ve státních lázních Aurora v Třeboni jako kuchař. Následkem věznění trpěl různými zdravotními problémy, zemřel 27. března 1987 ve věku nedožitých padesáti pěti let. V té době byl již v čele Sovětského svazu Gorbačov a Hana s bratrem začínali věřit, že by mohlo dojít ke změně politické situace v tehdejším Československu.
Díky zhoršujícímu se astmatu byl pamětnici v roce 1988 přiznán plný invalidní důchod. Zůstala však aktivní a začala pracovat ve Sdružení zdravotně postižených.

Krutě potlačené demonstrace v Praze

Na podzim roku 1989 (přesné datum si pamětnice nepamatuje) navštívili Hana s manželem Jaroslavem Prahu. Procházeli se po Václavském náměstí, kde v té době probíhala nepovolená demonstrace. Na její průběh vzpomíná pamětnice následovně: „Od Můstku nahoru šel dav lidí, to vidím jako dneska, dav lidí se blížil nahoru od Můstku. Nahoře pod sochou svatého Václava řada bílých helem, policajti měli v ruce pendreky, stáli v té řadě, my byli přilepeni zády na zeď a nevěděli jsme, co se bude dít. To jsme nevěděli, že ty různé protesty, že je stříkali vodou a podobně, když byl Palachův týden a tak. Podrobnosti jsme o tom nevěděli, to se do zpráv nedávalo. Takže jsme viděli, jak se dav přibližuje nahoru, ty bílý helmy se potom rozběhly dolů proti nim. Bylo to kruté. Strašné rozčarování pro nás.“

Rehabilitace a restituce

Po Sametové revoluci v roce 1989 dosáhla Hana rehabilitace svých blízkých. Angažovala se aktivně v Organizaci politických vězňů, kde usilovala o narovnání spáchaných křivd. Pamětnice je také členkou spolku Dcery 50. let, jehož cílem je připomínat veřejnosti těžké osudy dětí politických vězňů z padesátých let dvacátého století.
Hana vyřizovala i restituce neprávem zabaveného majetku. 450 tisíc korun českých bylo Haně a dalším dědicům vyplaceno až po roce 2000. Odškodnění, jež by nahrazovalo újmu utrpěnou z nemožnosti studovat a získat odpovídající práci pamětnici nikdo nedal.

Dne 20. března 2007 Hana ovdověla. V roce 2019 žila sama v bytě v Třeboni. Raduje se ze svých dětí a vnoučat. Křivda a útrapy s ní spojené provází Hanu celý život. Velmi se snaží vidět v životě to pozitivní. Nikdy však nezapomene vězeňská čísla svých blízkých. Nikdy nezapomene na ponížení, plynoucí z nemožnosti dosáhnout vysněného vzdělání a zaměstnání, jež by odpovídalo jejím schopnostem. Ztráta domova ji stále bolí.