Ignác Bilík

* 1920  †︎ 2015

  • „Ale když mě začal Višénka vyšetřovat, on už je mrtvý, a ještě Zlámalík z Polešovic, tak ten Višénka se mě ptal: ´Pane Bilík, co si o nás myslíte?´ Já povídám: ´Že jste horší než gestapáci.´ A ho to nějak zarazilo… U mě při prohlídce našli v knížce sokolská hesla z posledního sletu. Měl jsem tam: ´Beneš patří na sletiště, Gottwald patří na smetiště.´ Tak nejdřív tvrdili, že jsem to vymyslel a rozšiřoval. Tak jsem povídal, že jsem nebyl takový podnikavý. Když jsem jim řekl, že jsou horší než gestapáci, ten Višénka chtěl tři týdny vědět, od koho jsem to dostal. Já jsem jim řekl, že jsem to nevymyslel, ani nerozšiřoval, ale že jsem si to jenom schoval na památku. Tak chtěl vědět, od koho jsem to dostal. To už jsem byl natolik chytrý, že jsem jméno neřekl a nechal jsem to na sobě. Chtěl mně ukázat, že nejsou gestapáci, tak mě nemučil, ale tři týdny to trvalo, kdy chtěl, abych to řekl. Ale víc po mně nechtěli, kdo mně dal ty hesla sokolské. Ten vyšetřovatel Miloš Zlámalík z Polešovic byl pomocný. Hlavní byl Višénka, ten se nafukoval. A tento Miloš, on se nudil, tak aby také něco řekl, tak: ´Pane Bilík, to je na Vás, co? Gottwald patří na smetiště.´ Povídám: ´Vidíte, ode mě jste to neslyšeli a já od vás už dvakrát.´ Tak jsem měl konec s výslechama a se všeckým. Já jsem toto řekl, tak oni chtěli dokázat, že jsou lepší. Ten Miloš se mně chtěl vysmívat, tak to pořád opakoval, a já jsem ho chytl za slovo, tak se cítili tak zahanbení, že už mě nechali být a už po mně nic nechtěli.“

  • „Dolní Počernice, tam jsem učil náboženství a ten rok 1940 mě zavřelo gestapo, protože jsem byl v Hradišti vedený na Obraně národa. Tam se našlo moje jméno, tak chtěli vědět, jak to bylo. Tak jsem řekl, jak to bylo. ´A vy jste chtěl střílet po našich vojácích?´ Povídám: ´Ano.´ Tak jsem hned dostal facku. Tam od nás, to byl JUDr., tak on věděl, že jim nesmí na sebe nic říct. Ptali se ho: ´Vy jste chtěl střílet na naše vojáky?´ On povídá: ´Ne.´ ´Tak proč jste měl tu zbraň?´ ´No, když jsme čekali, že bude válka, tak jsem chtěl nejakého toho zajíca střelit, abych se měl čím živit.´ Oni se tomu smáli, že si to tak vymyslel, a nic mu neudělali. Vím, že kdybych toto řekl po heydrichiádě, tak jsem šel na popravu. Ale tenkrát ne. Do Kounicových kolejí mě poslali a z těch jsem odjel do Breslau, tam jsem byl souzen a dostal jsem šest roků za přípravu velezrady. Tady potom jsem dostal v Hradišti za velezradu dvanáct roků. Když jsem řekl: ´Jakto, vždyť já jsem žádnou velezradu neudělal, já jsem jenom pomáhal za hranice,´ zástupce generálního prokurátora doktora Javory mně řekl: ´Vy jste se nedopustil velezrady se zbraní, to byla ideová velezrada.´ A to bylo tenkrát horší než ta se zbraní. Já povídám: ´Tak mně, pane prokurátore, ukažte paragraf, kde je ideová velezrada.´ A on mně neřekl nic na to. Když potom byly ty kriminály (v Německu) přeplněné, tak vzali transport do nějakého koncentráku. A mě to vždycky minulo, tak já jsem v koncentráku nebyl, jenom v těch kriminálech.“

  • „To tam byl, jmenoval se Josef Maxa, a zakládali v Kladně se Zápotockým komunistickou stranu. Potom byl vybraný, aby se šel zocelit do Sovětského svazu jako komunista. Tak vykládal, co všecko zažil. Jak přejeli hranice, tak tam jich rozesadili. Dělníky, komunisty dali do dobytčáků, ale tento Josef Maxa byl tesařský mistr, takže u nich inženýr, tak on dostal normální vagon. Dali ho dolů kdesi na Krym a tam dělali nějakou halu nebo divadlo, tak on tam vedl ty tesaře a provedl. A měl takové postavení, že měl volno v sobotu, v neděli a dostal koňa a takovou bryčku, že mohl jet aj do terénu, tak jel. A když přijel nekde do nejakej dědiny, tak nikoho tam nenašel. Všeci zmizeli, lidí tam nebylo. No tak napřed mu to bylo divné. Tak nechal daleko před vesnicí koníka, vzal si obyčejné pracovní šaty, došel tam a chytil jakési stařečky. Oni před ním utěkali, tak on jich zachytil. Ptal se, proč se bojí, proč utíkají. Ja, tož když on je veliký tovaryš, tak oni mysleli, že jich chce dat zavřít. Tak toto tam takové poměry. Tak jak dojel dom, tak vzal legitimaci a řekl Zápotockému, co tam zažil, co to je. Že je to všecko podfuk, ten komunismus. A že on vystupuje z tej strany a vystoupil. A Zápotocký ne, on zostal.“

  • „V Leopoldově jsem byl na světnici s Gustavem Husákem. Tož na něho mám takovú vzpomínku. On dělal takového čestného mukla. To peří, tam se těžko dělala ta norma. Přišlo se na to, že když chlapi nalijí kýbl vody do toho draného peří, tak ta norma bude aj překročená. A tento Gustav, ten nechtěl s nama dohromady, nechtěl ošidit ty zákazníky venku, tak poctivě dělal a nenechal si tam nalét tu vodu. To je fakt toto, to jsem viděl. A my jsme na to nedbali, enom když jsme měli splněné. A on neměl. My jsme dostali o krajčíček chleba víc a on ne. Jako kamoš tam byl dobrý, normální. Ale jako blbec komunistickej byl blbec. To jsem mu řekl. Totiž pořád ten komunismus uznával a Rusáky, Sovětský svaz ten nemožem zradit. A ani je nechtěl šidit v peří.“

  • „Já jsem měl schované jakési protikomunistické letáky, tak jsem jich hledal, kde jsou. Měl jsem je u sekačky, ale nic tam nebylo. Ptal jsem se tatínka a ten říká: ´Já jsem je našel, tak jsem to zničil, protože jsem věděl, že to ti nesmí najít. Já jsem věděl, co jsou Němci, ale i komunisti.´ On, když mě zavřeli a dostal jsem těch dvanáct roků, tak řekl mé manželce, že už se nevrátím, že to už je konec. Že on to zná z Ruska.“

  • „V tom Mírově mám jeden takový zážitek. Z naší skupiny, to byl kaplan Felix Davídek, když byl filcunk, otevřely se dveře, zavolalo se ´Pozor!´, každý se musel postavit do pozoru a oni dělali prohlídku. Jednou tam také tak došli a zavolali ´Pozor!´ Felix se vůbec nepostavil do pozoru a díval se z okna, ze kterého byl pěkný rozhled. Velitela to vzteklo: ´Davídek, co tam děláte?´ On nic, pořád se díval z toho okna, tak on vešel až dovnitř a zas na něho: ´Odsouzený Davídku, co tam děláte?´ A on povídá: ´Čekám, až to praskne!´ Oni nevěděli, co mají dělat, tak ho dali k raportu a dostal za to osmadvacet dní temnice. Já jsem mu povídal, co si tak zahrává, a on na to: ´Já si tam aspoň odpočinu.´ Nemusel tam dělat ty štrykovačky, ty síťky, anebo ty obálky.“

  • „Rudolfovi Slánskému na návštěvě v Moskvě ukradli dcerku a ten Lébl po tom pátral a zjistil, že to udělala manželka nějakého velikého komunisty, že ona mu tu dcerku sebrala. Tak se bál to oznámit, že mu tu dcerku sebrala, tak to neoznámil. Tak toto když mně Lébl vykládal, tak říkám: ´Tak, dobře kurvě tak, že ho pověsili.´ Richard Slánský, on byl velvyslancem v Íránu, dojeli pro něj, ať se vrátí, tak se vrátil. Oznámili mu, že je zatčen. Dostal facku a že bude souzen. No tak byl souzen, ale provaz nedostal. On to vykládal, on to netajil, aj o tom bráchovi, že se bál ohlásit zmizení dcerky. Lébl, ten to měl prohlédnuté, ten byl nejrozumnější. Právě on také přemýšlel, proč ho zavřeli. Tak přišel na to, že jednou jel s tím Višinským a zkritizoval něco, myslím jestli ne toho Rudu kvůli té holčičce. Tak potom toto byla odplata, že ho zavřeli. Ale on se nesral.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Uherské Hradiště, 29.07.2008

    (audio)
    délka: 02:09:42
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Gestapáci, na rozdíl od estébáků, nevynucovali od lidí přiznání na základě vykonstruovaných procesů

Ignác Bilík
Ignác Bilík
zdroj: Pavla Krystýnová

Ignác Bilík se narodil 31. července 1920 v Boršicích u Buchlovic na Uherskohradišťsku. Ve Svatém Janu pod Skalou vystudoval učitelství pro základních školy. Jako člen Obrany národa byl v roce 1941 zatčen gestapem a odsouzen na šest let za velezradu. Prošel několika německými kriminály, odkud byl v roce 1945 propuštěn na svobodu. Za ukrývání a pomáhání k útěku hledaným osobám byl v roce 1951 zatčen komunisty, vyslýchán v Uherském Hradišti, kde strávil rok ve vazbě, a za velezradu byl odsouzen ke dvanáctiletému žaláři. Prošel věznicemi Mírov a Leopoldov, kde seděl s Gustavem Husákem a Richardem Slánským. Poté následovaly uranové doly na Jáchymovsku - Rovnost, Prokop a Vykmanov. V roce 1960 byl propuštěn na amnestii. Jako vystudovaný učitel se ke své původní profesi nikdy nevrátil a živil se jako zedník. Ignác Bilík zemřel v roce 2015.